Hysterie západních politiků, v souvislosti se státním převratem v Kyjevě, který sami pomáhali rozpoutat a s jeho důsledky na východní Ukrajině a Krymu, dále stoupá. Rozhodné kroky ruské diplomacie a prezidenta Putina přivedly americkou exministryni zahraničí – a tím pádem pochopitelně i K. Schwarzenberga – k nestydatým studenoválečnickým výrokům a paralelám s nástupem Hitlera. Proč však je srovnávání osudů československého pohraničí 1938 s Autonomní republikou Krym (ARK) 2014 pouhou zlovolnou historickou mystifikací?
Sudety Německu nikdy nepatřily
První výraznou odlišností je geopolitická historie. Území označované jako „Sudety“, tedy české pohraničí osídlené etnickými Němci, nikdy v historii nepatřily k území kteréhokoli z německých států. Hranice českého království byly geograficky dané už v raném středověku, a přestože se český stát dostal v 16. století do područí Habsburské monarchie, jeho hranice se nikdy neměnily. Po rozpadu habsburského soustátí vznikl nový československý stát, jehož hranice s Německem byly stále totožné.
Naproti tomu krymský poloostrov patřil od roku 1783 Rusku, kdy jej připojila ke své říši carevna Kateřina Veliká. Poloostrov sehrál důležitou roli v omezování osmanského vlivu v regionu východní Evropy. Tak tomu bylo až do poloviny 20. století, kdy právě totalitní praktiky Sovětského svazu vedly k začlenění ARK do Ukrajinské SSR. Ať už byl Chruščovovou motivací dárek své ukrajinské manželce, nebo mocenský kalkul vzhledem k nejpočetnější ze svazových komunistických organizací či snaha o pozapomenutí vlastních hříchů při stalinských represích na Ukrajině, šlo o svévolný akt jednotlivce bez žádné opory dokonce v tehdejší sovětské ústavě. Chruščov samozřejmě nemohl předvídat konec sovětského impéria a problémy, které tímto velikášským gestem způsobí.
Čtěte ZDE: Rabování Ukrajiny začalo: Ekonomické a imperiální zájmy elit Spojených států a EU kryté „mediálními prostitutkami“. Pokud Putin ukáže Bílému domu slabost, riskuje jadernou válku
Demokratické Rusko a nacistické Německo
Dalším hlubokým rozdílem je politická situace v obou velmocích apelujících k ochraně příslušníků vlastního národa v sousedním státě. Zatímco hitlerovské Německo bylo v roce 1938 jednoznačně totalitní diktaturou s veškerou mocí soustředěnou do rukou vůdce německého národa Adolfa Hitlera, dnešní Ruská federace disponuje všemi znaky demokratického státu – ústavou, demokraticky zvolenými institucemi, prezidentem, parlamentem, vládou. V zemi existuje systém více politických stran, fungují nezávislá média atd.
Dalším evidentním protikladem je situace v mateřských státech. Československo bylo v meziválečném období vzorem demokracie v prostoru střední a východní Evropy, i když dnešních standardů bezpochyby nedosahovalo. Respektovalo ovšem národnostní menšiny, jejich jazyk a svébytnost. Naopak pro Čecha neznalého němčiny byl problém se v pohraničí domluvit, což samo o sobě hovoří za vše. Pravda, až v závislosti na vývoji krize okolo Sudet bylo ochotno přiznat německým oblastem v Československu poměrně širokou autonomii, která by, nebýt Hitlera, aspirace německé menšiny bezpochyby vyřešila.
"Majdanovské bojůvky" a Sudetoněmecký Freikorps
Naopak současné síly, které se ozbrojeným pučem zmocnily moci na Ukrajině, ihned ukázaly cíle své národnostní politiky – zrušit možnost používání jiných jazyků než ukrajinštiny coby státního jazyka. O polovojenských bojůvkách, docela dobře srovnatelných s Freikorpsem, které se prokazatelně chystaly na území ARK, aby tam zastrašovaly a snad i fyzicky napadaly místní obyvatelstvo, ani nemluvě.
Myslím, že toto krátké věcné shrnutí jasně dokazuje míru demagogie některých českých i amerických politiků, kteří se neštítí žádných praktik k prosazování svých cílů na úkor skutečného zájmu své vlasti.
Teror na východě Ukrajiny, o němž média mlčí
Situace z posledních dní zejména na východě Ukrajiny dává Tomáši Kalábovi zapravdu. Kromě Krymu, kde se tuto neděli bude konat referendum o připojení poloostrova k Rusku, žádá o totéž stále více východních regionů. V Charkově, kde probíhají desetitisícové demonstrace proti Kyjevské pučistické vládě, se o víkendu objevili i „majdanští teroristé“, kteří stříleli do pokojných demonstrantů. Proruští aktivisté hlásí první raněné. Ukrajinská policie také zatkla sedm ruských novinářů pod záminkou, že je zajímají jen "jednostranná provokativní témata".
Na východě se stupňuje teror dokonce i proti řádně zvoleným politikům. Skupina „majdanských revolučních gard“ převelená z Kyjeva do Luganska, vtrhla do budovy místní samosprávy, kde zmlátili poslance za Stranu regionů Arsena Klinčeva.
Klinčev byl přepaden skupinou mužů přímo v kanceláři. Povalili jej na zem, spoutali mu ruce. a velitel revoluční bandy (jeden z prezidentských kandidátů, Oleg Ljaško) na něj řval, že je „špína.“ Když odmítl na kameru vyzvat stoupence Strany regionů k vyklizení úřadu, byl odvlečen do autobusu, kde mu vyhrožovali, že jej „pověsí za přirození“ a „nechají o.ukat“ pozvanými vojáky. Teror na Ukrajině v podání „demokratických politiků z Majdanu“ má právě tyto podoby.
Do nebe volající pokrytectví USA a EU
Za této situace prezident Obama včera přijal se státními poctami v Bílém domě ukrajinského pučistického premiéra Arsenije Jaceňuka. Ujistil ho, že Spojené státy budou obhajovat „územni´ celistvost a svrchovanost Ukrajiny“. Západ podle něj bude muset přinutit Rusko, aby za svou politiku zaplatilo, pokud ji nezmění. Mluvčí Bílého domu J. Carney pak potvrdil, že USA neuznají nedělní krymské referendum, protože „odporuje ukrajinské ústavě a mezinárodnímu právu".
Hodně drsný vtip, říkat tohle pučistovi, který ústavu i demokraticky zvolené představitele ve své zemi před pár dny svrhl a prezidenta země donutil odejít do exilu. Jenže „registrované partnerství“ obou „stejnopohlavních“ politických koncepcí a jejich nositelů, umožňuje v podstatě cokoli. Zvláště, když mají jistotu, že „politicky korektní“ média, včetně pochopitelně těch českých, takovou otázku nikdy nezvednou. „Partneři“ se proto mohou v klidu věnovat oblíbenému goebelsovskému sportu se stokrát opakovanou lží, která se „adopcí“ stává pravdou.
Mimochodem – mnohé další zajímavé souvislosti se ve světle tohoto setkání „demokratických obrů“ ve Washingtonu nabízejí poté, co se objevila zpráva, že zlaté rezervy Ukrajiny byly „převezeny“ do USA.
Neklid v mediálním mainstreamu
O černobílé situaci na Ukrajině není už přesvědčen ani Miloš Zeman, který dosud spolu s novináři poslušně kopíroval veškerá nařízení protektorů z Bruselu. „Existence jak banderovců, tak Pravého sektoru, což se často prolíná, je určitou provokací pro demokracii na Ukrajině, protože bychom neměli podporovat neofašistické politické síly. Osobně jsem přesvědčen, že kdyby zvítězili banderovci, bude to podnět k občanské válce na Ukrajině,“ rozumuje český prezident ve své obvyklé hře na obě strany.
A není v tom osamocen. Podobná slova zaznívají od řady našich politiků napříč politickým spektrem stále častěji. Nepochybně k nim už proniklo, že navzdory totální propagandistické mašinérii mediálního mainstreamu, nálady ve společnosti zdaleka nejsou tak zmanipulované, jak předpokládali. Vliv alternativních médií během ukrajinské krize značně posílil. Veřejnost už v takové míře nevěří babišovské a bakalovské protiruské „válečnické propagandě“, která se na ni valí ze všech jimi ovládaných „kanálů“. Prim samozřejmě jako vždy hrají naše havlistická „veřejnoprávní“ média.
Situace zřejmě už začíná být i pro mediální mainstream vážná. Odmítání oficiální propagandy o hodném Majdanu, „demokratickém převratu (či revoluci)“ a zlém Rusku se stává občas téměř manifestační. Svědčí o tom i tisíce podpisů pod naší peticí „Antimajdan“. Mediální mainstream – Reflex a Hospodářské noviny – už rovnou varují své čtenáře před zprávami o dění na Ukrajině, které „nepocházejí´“– od mediálního mainstreamu. Lze si představit něco „roztomilejšího“?
V každém případě je to novinka, kterou jsme dosud nikdy neviděli. A současně jistá naděje ve zjištění, že mnozí lidé, zvláště v kritických chvílích, se už tak snadno mainstreamem manipulovat nedají. Že to soudruhy propagandisty začíná zneklidňovat, lze pochopit. Oni zato sotva kdy pochopí, že jízda ve dvojitě slepé ulici nakonec musí skončit ve zdi.
