Miloš Zeman vystoupil s projevem v Evropském parlamentu. Václav Klaus předtím otiskl článek ve švýcarském časopisu WeltWoche k výsledkům nedávného švýcarského referenda pro omezení přistěhovalectví, které šokovalo Brusel. Máme tak dobrou příležitost srovnat názory českých prezidentů – současného a minulého. Což je zajímavé nejen proto, že se blíží volby do Evropského „parlamentu“.
„Vpřed, soudruzi!“
Skoro by tomu někdo nechtěl věřit, ale je to skutečnost: Miloš Zeman oslovoval poslance v prořídlém sále Evropského parlamentu slovem „soudruzi“. Vlastně je to na jeho kolaborantském vystoupení to nejpodstatnější. Jde totiž o klíč k jeho „falešným a prázdným“ frázím, jimž ovšem mnozí soudruzi nadšeně tleskali:
EU má totiž dva hlavní mocenské zdroje: Německo a (zčásti zatím i) Francii. A Socialistickou internacionálu, tedy seskupení levicových stran, které mají v europarlamentu (EP) rozhodující slovo. Proto je také předsedou EP německý socialista Martin Schulz, který Zemana nadšeně přivítal. Jde ovšem o parlament typu opereta, jako vejce vejci podobný někdejším parlamentům sovětským: Není v něm tedy ani vládní většina, ani opozice. Celé to neskutečně nákladné těleso (také se na jeho financování svými daněmi podílíme), slouží pouze k vytváření iluze demokracie ve Čtvrté říši.
Čtěte také: Kontrarevoluce začíná: Miloš Zeman se rozhodl rezignovat na funkci prezidenta republiky!
Toto shromáždění tedy Miloš Zeman oslovil svou dosti příšernou angličtinou. Ostatně to je také zajímavý aspekt: Když před pěti lety na tomtéž místě hovořil Václav Klaus (socialističtí poslanci se při jeho kritické analýze zvedli a odešli), mluvil česky, přestože anglicky umí nepoměrně lépe než Zeman. Ten se ovšem zjevně za svou mateřštinu stydí a také chce vypadat jako světák. Hlavně ovšem spoléhá na „ztraceno v překladu“. Jeho euro-hujerským frázím, prokládaným oním příznačným „soudruzi“, v televizním přenosu běžný divák nerozumí a překladatelé mezitím vše „učešou“.
To hlavní, co chtěl český prezident evropským soudruhům sdělit, vyjádřil jasně jedinou větou na konci projevu: „Evropská unie je dobrá.“ (Potlesk.)
Kolaborant každým coulem
Miloš Zeman potvrdil, že něco jako zájmy České republiky jsou pro něho věcí neznámou, respektive opovrhovanou. Je nejprve „euroobčan“, pak člen soc. Internacionály – a teprve potom možná Čech. Sedí na Pražském hradě jako zastupující říšský protektor a svým soudruhům slibuje: „Přijmeme říšskou měnu (euro), jak nejdříve to bude možné!“ Že je to ekonomický nesmysl, který ještě více poškodí české občany? Ty ale on přece v Bruselu nereprezentuje. Pro něj jsou podstatné jeho osobní zájmy: Jestli jej soudruzi pochválí. A oni chválí.
Horuje pro vytvoření říšské federace, evropské armády – aby bylo možné vysílat evropské intervenční sbory do světa, vyvážet na tancích „evropské hodnoty“, chce „společnou zahraniční politiku“. Nikoli náhodou. Suverénní stát je přece definován právě tím, že má svou vlastní zahraniční politiku a svou armádu, která zajišťuje jeho samostatnost. Tu ale Zeman pro zemi, jejímž je stále formálně prezidentem, nechce. Leninovo: „Všechnu moc sovětům!“ aktualizuje na: „Všechnu moc Bruselu!“ To přišel říci svým „soudruhům“.
Čtěte rovněž: Miloš Zeman kapituloval a jmenuje protektorátní „eurovládu“. Odpověď euroskeptiků: Nová strana. Na českou politickou scénu se vrací Národní demokracie. Má šanci?
A přesně podle hluboce zažité metody z dob totality (marně nebyl nějaký čas v KSČ), objasňuje, jak si představuje ten správný „socialismus s lidskou tváří“: Nechce třeba, aby názoroví oponenti byli skladováni v lágrech! To je, panečku, pokrokový „demokratický“ každým coulem! Jako zkušený kolaborant, přidá pak i něco povolené „komunální kritiky“: Je prý proti „diktátu“ úsporných žárovek (neboť na chalupě se mu neosvědčily), „společnému evropskému sýru nebo pivu“ (má zřejmě informace, že se něco takového v Bruselu či Berlíně připravuje) a pak – fascinující opovážlivost: Je proti věčnému stěhování EP z Bruselu do Štrasburku a zpátky (Potlesk německých poslanců)! To je ale „provokatér“ (jak o sobě opakovaně prohlásil, aby si toho někdo všiml)!
Není v této souvislosti bez zajímavosti přečíst si následující článek Václava Klause. Exprezident v něm reaguje na výsledky nedávného referenda ve Švýcarsku. Text vzbudil v této „svéhlavé“ zemi patřičný rozruch. U nás se o něm samozřejmě nikdo nezmínil:
Férová otázka
„Češi plně respektují používání jednoho z nejdůležitějších prvků švýcarského ústavního systému, referenda, a nedomnívají se, že mají jakýkoli nárok komentovat jeho výsledky – bez ohledu na téma a výsledek referenda. A priori zvnějšku omezovat obsah otázek v referendu by jistě bylo kontraproduktivní. Nesmíme podlehnout zhoubnému vlivu dnes tak populární politické korektnosti.
Otázku položenou v posledním švýcarském referendu považuji za politicky správnou, což nemusí znamenat politicky korektní.
Otázka je férová. Masivní pohyb lidí přes hranice suverénních států, umožněný v posledních desetiletích rušením hranic, rostoucí akceptací ideologie multikulturalismu, stále bobtnajícím rozsahem paternalistického chování států nepochybně podrývá koherenci dříve suverénních zemí a život v nich dělá daleko méně příjemnější a přívětivější než tomu bylo v minulosti. To je – podle mého názoru – pocit mnoha Švýcarů.
Švýcarsko, tato bohatá, tradičně demokratická a relativně otevřená společnost, se v posledních desetiletích stala cílem mnoha nepolitických emigrantů, daleko více než Česká republika. V naší zemi – částečně díky komunismu – je počet imigrantů, lidí narozených v cizině, mnohem nižší než ve Švýcarsku a téma imigrace se ještě nestalo tématem dne. Může se to však velmi rychle změnit. (Měl bych přiznat, že moje sestra v srpnu 1968, v okamžiku invaze armád zemí Varšavského paktu, emigrovala z Československa k Vám a od té doby žije i se svou rodinou nedaleko Badenu.)
Brusel názory lidí nezajímají
Výsledky švýcarského referenda jsou zcela rozumné a očekávané, jediným překvapením pro mne je velmi malá převaha odpovědí ANO. Velikost problému masové imigrace v Evropě, a ve Švýcarsku zvláště, se mi zdá být větší než rozdíl hlasů ANO a NE, který ukázalo referendum. Výsledky referenda nevidím jako vyslovení NE imigraci, ale jako výrok: zpomalte imigraci do mé země, prosím. Toto poselství by nemělo být chybně interpretováno. Jsem přesvědčen, že má každá země právo něco takového říci. Nezodpovědní mulitkulturalisté, globalisté a europeisté to samozřejmě vidí jinak. Velmi se však mýlí. Neměli bychom se nechat zotročovat novými neliberálními, kolektivistickými ideologiemi, které se snaží potlačit naši svobodu.
Čtěte také: „Klausova výjimka“ má na kahánku: Pojistku proti majetkovým nárokům sudetských Němců chce ministr Dienstbier okamžitě zrušit. „Račte vstoupit!“ vzkazuje Sudeťákům náš Američan
Není žádným velkým překvapením, že výsledky švýcarského referenda vyvolaly šok a paniku v Bruselu. Evropská unie je už dnes postdemokratickým, postpolitickým prostorem. Po deseti letech členství v EU to Češi cítí velmi silně. Politici a úředníci EU jsou zásadně proti myšlence lidového referenda, protože je názory lidí nezajímají.
Oni se jich dokonce bojí. Mají opakovanou zkušenost s výsledky různých referend v jednotlivých členských zemích, které považují za nepřijatelná, neevropská, politicky nekorektní – prostě špatná. Chtějí, abychom všichni mysleli kontinentálně, což vyžaduje
- potlačovat národní státy;
- snižovat roli a význam hranic;
- podporovat likvidaci přirozeně existující sounáležitosti uvnitř jednotlivých zemí a národů;
- povzbuzovat hromadnou a neomezovanou migraci.
Gratulace Švýcarům
Výsledkem referenda musí být frustrováni. Celá debata je totiž v podstatě o svobodě. Dalo by se očekávat, že tradiční obhájci svobody – evropští liberálové (někdy je třeba říci klasičtí liberálové, abychom je odlišili od amerických obamovských liberálů) – dobře chápou, o co v této věci jde a že vědí, jak se k tomu postavit. Je však vidět, že jsou v této věci poněkud zmateni. Všechny druhy svobod považují za žádoucí a mezi ně zařazují i neomezovanou svobodu migrovat.
Jako někdo, kdo prožil téměř 50 let svého života v komunistickém Československu a kdo nemohl odejít na Západ, velmi striktně rozlišuji mezi pojmy migrovat, emigrovat a imigrovat. Nás trápilo, že jsme nemohli emigrovat (já jsem to sice v úmyslu neměl, ale všeobecnou frustraci jsem vnímal), ale nikdy bych nepovažoval možnost imigrovat do jakékoli konkrétní země za jedno z mých práv, či svobod.
Mám strach, že to někteří evropští klasičtí liberálové takto nechápou. Zcela iracionálně podporují oslabování evropských států, což je ve svých důsledcích zcela neliberálním zásahem. Přesun kompetencí z jednotlivých zemí na úroveň EU není žádoucím oslabením instituce státu, ale zcela nežádoucím posílením superstátu EU, který je mnohem méně demokratický než jakýkoli individuální evropský stát. Svobodu v Evropě to nezvyšuje, naopak snižuje ji to. Je škoda, že to takto nevidí ani ti, kteří se považují za následovníky Misese a Hayeka.
Chtěl bych pogratulovat Švýcarům za jejich rozhodnutí. Mohu je ubezpečit o tom, že bylo obyčejnými lidmi v Evropě a v České republice uvítáno daleko více, než jak to vypadá z reakcí politiků a žurnalistů, které můžeme vidět v médiích.“
