Pokud má někdo pocit, že se naše politika konečně uklidňuje, nemýlí se. Zdá se, že je pro to logický důvod: Babišova vláda usedla do ministerských křesel a „maká“ pro naše dobro – stejně jako parlament, který jí zítra překvapivě vysloví důvěru. Něco se totiž stalo: Je první vládní sestavou od poloviny devadesátých let, na niž z médií neslyšet zásadní výtky. Věčně vzrušená politická scéna se chvályhodně uklidňuje. Čím to? Začala normalizace.
Mušketýři po čtyřiceti letech
Termín „normalizace“ je pro mladé generace prakticky neuchopitelný. Připomeňme tedy, jak vznikl: Čtvrt století po skončení Druhé světové války a dvaadvacet let po únorovém komunistickém „sametovém“ převratu, zavládl v tehdejším okupovaném Československu náhle klid. Předcházela mu dramata: Gottwaldovský teror se šibenicemi a koncentráky, maďarská „kontrarevoluce“, karibská krize, kdy byl svět na dotek od jaderné války Západu s Východem – a konečně Brežněvova „bratrská pomoc“ 1968. Pak na trůn moci usedl Gustáv Husák a začalo poslední dvacetiletí „socialistického“ Československa.
Jeho nejvíce zřetelným vnějším projevem byla zásadní změna v médiích: Začala psát a vysílat jinak. Pozitivně. Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD), oficiální úřad předběžné cenzury, zrušený v roce 1968, již nebyl obnoven. Šlo se na to mnohem rafinovaněji: Za obsah odpovídali svou kariérou šéfredaktoři a novináři. Uděláš „chybu“ – a letíš. Bylo to daleko dokonalejší. Cenzuru nyní měli všichni v hlavě – a byli nekonečně opatrnější než kdy předtím. „Politickou korektnost“ jsme tedy znali v době, kdy se to ještě tak ani nejmenovalo.
Stát spustil propopulační politiku: Novomanželské půjčky, mohutnou výstavbu sídlišť a tak dále. Veřejnost zareagovala instinktivně: Důsledkem jsou „Husákovy děti“, poslední populační boom v naší zemi. Noviny psaly, jak ČT vysílala: Bojovalo se sice dál, ale jinak. Již ne tolik s třídním nepřítelem, ale o to více s jarem, létem, podzimem a zimou, největšími protivníky rozvoje zemědělství, do něhož stát investoval obrovské prostředky. Noví vůdci chvályhodně nechtěli zemi příliš zadlužovat, narozdíl od většiny ostatních zemí Sovětské unie. Místo toho drancovali domácí zdroje. Zavládl mír a klid jako na hřbitově. Jmenovalo se to normalizace.
Historie se opakuje?
Platí pravidlo: Pokud společnost nepochopí svou minulost, je odsouzena si ji zopakovat. Ne v kruhu, ale ve spirále. Společenský vývoj se po čase ocitne v tomtéž místě – jen „o závit“ dál. Níže, nebo výše, podle toho, z jakého místa relativní pohyb posuzujeme.
Zhruba pětadvacet let po „sametovém“ převratu roku 89, dvaadvacet roků po rozdělení Československa a vzniku samostatné České republiky, jsme zhruba v tomtéž bodě jako na počátku sedmdesátých let minulého století: Země je opět „pevnou součástí“ sovětské unie (česky Eurosvazu), potížisté jsou odstraněni z politiky. Srpnová „invaze“ spojeneckých vojsk policie a prokuratury (Bradáčová – Šlachta – Ištvan) je zapomenuta. Vláda odstraněna, na jejím místě je nová reprezentace. Vede ji opět Slovák, jehož jméno i příjmení má stejně písmen jako jeho předchůdce Gustáva Husáka: Andrej Babiš. Nikdo se kvůli tomu naštěstí neupaluje.
Hlavním projevem je však především zásadní změna v médiích: Dosavadní palba ze všech zbraní na politiku a její představitele jako zázrakem umlká. Občas se sice ještě ozve drobná recidiva, ale je rychle „napravena“. Klasický příklad je kauza Nečas – Ištvan, Bradáčová – Rittig. Podivoval jsem se před několika dny, jak se mainstream „obul“ do soudruha Ištvana. Žádný strach. Uběhlo pár desítek hodin a už je všechno opět „normalizováno“. Dominuje absurdní, veřejností se sebevražednou nadějí očekávaná kauza Rittig.
RP v čele, ostatní v pelotonu
Za Husákovy normalizace udávalo tón Rudé právo (RP). Teprve podle jeho partesu vysílala ČT, a pak se přidávali i „mládežníci“ z Mladé fronty (Tehdy) a další média hlavního proudu. Proč inovovat osvědčený model? Dnes je v čele Bakalův ResPekt (RP), podle něj „vysílá politiku“ ČT a v závěsu za ní ji tvrdí „mládežníci“ z MF (Dnes) a Lidových novin (Babišovi normalizační šéfredaktoři S. Slonková a I. Léko). Bakala je totiž součástí Sobotkovy party, jež mu kdysi přiklepla OKD, má tedy co vracet. A tak jsme rázem svědky mohutnící „obrany Ištvanovy“:
Šéfredaktor Respektu Eric Tabery (narozdíl od někdejších sovětských máme dnes „poradce“ americké) vedl na dané téma zásadní rozhovor se soudružkou senátorkou (dříve Havlovou soudkyní v ÚS) Eliškou Wagnerovou.
Povídají si o tom, proč podporovat Ištvanovo kriminální obvinění Petra Nečase za výsostně politická rozhodnutí. Soudružka senátorka předkládá způsobně se tázajícímu vládnímu novináři jedno důležité „poučení z krizového vývoje“: „..prostě se vyskytují případy, které jsou pro nás naprostá nova, ale v těch zemích (kde už si naší krizí prošli, pozn. aut.) to byla také naprostá nova. Svět se hýbe po všech stránkách a s těmi novy budeme konfrontováni stále častěji a musíme na ně nějakým způsobem reagovat.“
Jistě. Chceš dělat politiku? Půjdeš za katr. Stát se bude řídit jako firma. Žádná vyjednávání a složité „politické obchody“. Ty jsou sprosté a „korupční“ (aktuální termín pro husákovský „revizionismus“). Tady bude prostě poctivý babišovský „obchod bez přívlastků“. Z našich daní, pochopitelně. Ať domácích, nebo těch oklikou „distribuovaných“ přes „evropské dotace“. Jen se jim nebude tak říkat. Mnohým se ostatně tak neříká už dávno. Jmenují se pokrokově pojištění (zdravotní, sociální atd.). A pokrok půjde dál, ten nezastavíš.
Se zrádci na šibenici?
Těšme se. Budeme již brzy „normální“ evropskou zemí (aktuální název pro někdejší internacionalismus). A média se internacionálnímu rozměru normalizace zdatně učí: Norský poslanec S. Valen se sice v ještě poněkud mládežnicky „rozkurážených“ Lidových novinách nechá slyšet: „Edward Snowden přispěl ke světovému míru, dlouhodobým následkem jeho vyzrazení může být bezpečnější svět.“
Taková nehoráznost! Však hned přispěchá učebnice současných politruků časopis Respekt (RP), aby vše uvedl na pravou míru. Cituje z komentáře pana Lucase v The Economist (kdysi moskevská Pravda): Píše se tam, že politické agendy horlivých snowdenistů halí extremistické a pomatené názory do výroků o právu na soukromí, občanských a digitálních svobodách: „Politická strana založená na takových kvazianarchistických, nihilistických myšlenkách by to daleko nedotáhla. Přesto se snaží přispět k největší mírové porážce v dějinách Západu. Tohle není žádná šlechetná křížová výprava. Je to sabotáž a velezrada.“
Copak že to v „táboře míru a socialismu“ bývalo za velezradu? Trest smrti? Dnes jsme nekonečně shovívavější. Doživotí je ale možná příliš humánní trest pro hnusné zrádce.
Na prahu
Jsme zatím na samém prahu babišovské normalizace. Klid, nebude to špatné, známe to: Televize a noviny budou udatně a vzrušeně referovat o boji (státu Agrofert) s nepřízní počasí na jaře, v létě, na podzim a v zimě, jinak ale bude všechno fajn. Určitě poručíme i větru a dešti. Vždyť to říká i Washington (dříve Moskva), tak to musí být pravda.
Soudruh ministr zahraničí Kerry právě znovu oživuje na souchotě umírající boj s „globálním oteplováním a jeho ideovými nepřáteli: „Jednoduše nemáme čas, abychom nechali několik hlasitých zájmových skupin torpédovat rozhovory o klimatu,“ dal se slyšet přes víkend. Odpírače oteplovacího pokroku pak přirovnal k lidem, kteří si myslí, že je Země placatá. Haha. Vždyť také Lidové noviny to obratem v komentáři ilustrovaly na příkladu revizionistického protievropského štváče Václava Klause.
Teď už jen ty novomanželské půjčky, nepříliš se zadlužovat – a drancovat. Lid bude spokojen. Nebo alespoň jeho podstatná část. A co ti zbývající? Že by přicházel čas „podzemní politiky“ a disidentů, jenže tentokrát skutečných? Pokud ano (nikoli ANO), pak to bude jediná skutečná odlišnost babišovské normalizace v porovnání s husákovskou. S jistotou, že – jako kdysi – mediální mainstream nám to neřekne. Bude budovat.
