Vypadá to skoro jako za starých časů demokracie: Většina občanů se v hlasování rozhodne, že něco chce, nebo nechce – a je vymalováno. Vláda podle toho jedná. Ještě by se slušelo dodat: Pokud je země suverénní. A mohla by následovat otázka: Nemá nakonec Tomio Okamura pravdu, když chce také u nás zavést vládnutí pomocí referenda, jako je tomu ve Švýcarsku?
Výjimka potvrzuje pravidlo
Žádný strach. Nic takového nehrozí. Všechno bude jinak. Švýcaři sice těsnou většinou schválili v referendu záměr zákona, který má alespoň zpomalit příliv cizinců do jejich země, ale výsledkem nakonec bude, že se vlk stínové demokracie nažere – a koza nastupující totality zůstane celá.
Bruselský lid a jeho elitní vůdcové se už postarají. Zatím jen výhrůžně vrčí. Jak by ne? Mají v popisu práce přivést evropské země k morálnímu, hospodářskému a politickému rozkladu. A chaos, který způsobí, poté vyřešit více či méně násilným „dotvořením“ Evropské unie v jednotnou Říši. V pořadí čtvrtou, jak už před sjednocením Německa varovala Margaret Thatcherová.
Vůdci „nejpokrokovějšího státu světa“, jak si Říše říká poté, co si tak přestala říkat demontovaná Říše sovětská, dělají co umějí, aby zničili národní a státní identitu svých „členů“.
Švýcarsko sice oficiálně součástí Říše není – nestalo se ani částí té „třetí“, někam se nakradené zlato ukrýt muselo – ale stejně jako tehdy je k evropskému hegemonu hluboce loajální. Dokonce je součástí „schengenského prostoru“, jak se politicky korektně říká metodě odstranění státních hranic dobývaných zemí bez jediného výstřelu. Samozřejmě – vše probíhá zcela demokraticky. Jenže předstírání lidovlády má své náklady. Ve Švýcarsku tomu říkají referendum. V něm – podobně jako jinde v pravidelných volbách – má médii zmasírovaná větší část společnosti rozhodnout podle zájmů svých elit, nikoli naopak. Někdy to nevyjde. Výjimka potvrzuje pravidlo.
Ale protože Švýcarsko přece jen úplně není „členskou zemí“ EU, má to na občanstvo neblahý ideový vliv, takže těch výjimek je přece jen statisticky více než jinde.
Náprava dle metody
Na drzé Švýcary, kteří si tmářsky dovolili projevit nesouhlas s postupným obsazením své země novými přistěhovalci, především islamisty, ale také Rumuny a Bulhary, se vůdcové Říše právem (silnějšího) obořili: Ve vzduchu létají zatím jen slova „sankce“. O bombardování, humanitárním pochopitelně, nikdo zatím nemluví, takže to asi nebude tak žhavé. Ale namíchne to, jak by ne!
Vůdci „nejpokrokovějšího státu světa“, jak si Říše říká poté, co si tak přestala říkat demontovaná Říše sovětská, dělají co umějí, aby zničili národní a státní identitu svých „členů“. Na odstranění nenáviděné křesťanské civilizace, která jejich státy původně vytvořila, otevírají dokořán brány především islámskému elementu. Ten je z hlediska dlouhodobé strategie záruka úspěchu. Přinejmenším neskrývá, že zbytky křesťanství, včetně všech nevěřících psů, vyřídí jako „třídu“, jak říkali likvidovaným zpátečníkům sovětští předchůdci. Pokrokový „třídní boj“ se změnil ve stejně pokrokový „multikulturalismus“. Má přinést tytéž výsledky. I metoda výchovy k životu ve lži má tentokrát lidskou tvář „politické korektnosti.“
Jít na jaře k „evropským volbám“? Za pokus to stojí. Třeba už budou poslední. Inspirace k jejich likvidaci je za dveřmi. Za tři roky uplyne sto let od nejznámější bolševické revoluce.
Ale jestli si ti Švýcaři myslí, že se pokroku vyhnou, šeredně se mýlí. S referendy mají vládci Říše bohaté zkušenosti. Pokud lid nepotvrdí moudrý diktát elit, buď se hlasování opakuje pod cukrem slibů a bičem výhrůžek tak dlouho, až národ přijde k rozumu (Irsko). Nebo se prostě neschválený zákon (Francie, Nizozemí) nazve jinak (Evropská ústava = Lisabonská smlouva) – a už se ke schválení v referendu znovu nedá. Copak hloupí lidé vědí, co je pro ně dobré? Když jde totiž opravdu do tuhého a láme se chleba, ani mocná média nemusí většinu zmanipulovat. Nic takového nelze riskovat!
Zbraně ve skříni
Problém jedné odlišnosti mezi Říší a Švýcarskem tady přece ale stále je. Moc se o něm nemluví, ale je závažný: Podobně jako ve Spojených státech mají Švýcaři doma zbraně. Pokládalo se to původně za roztomilý folklór. Vždyť naposledy zdejší občané bojovali v roce 1847.
Pokrokový prezident Obama vede v USA tvrdou kampaň za změnu ústavy, která by Američanům volné držení zbraní znemožnila. Napětí v zámořské velmoci vzrůstá. Sílí nálady občanů některých států po odtržení se od Washingtonu. Pro významnou část americké veřejnosti totiž ještě občanská svoboda není prázdné bezvýznamné slovo.
I Švýcaři v nedávném referendu, kterými je chtěli pokrokové elity odzbrojit, řekli NE. Dokonce i česká média si této souvislosti okrajově všimla. Deník E 15 píše:
„Jakkoli nelze zpochybňovat referendum jako tradiční nástroj švýcarské demokracie, víkendový švýcarský precedens je nebezpečný pro celou Evropu. Znamená oživení způsobu myšlení, který vedl k válce na území evropského státu naposledy v roce 1991, když začal rozpad Jugoslávie.
Švýcarské kantony posloužily jako vzor pro správní rozdělení Bosny v roce 1996, aby se zabránilo příští válce. Ale Balkán je podobně hornatý region, kde jsou místní také zvyklí mít zbraně (neoficiálně) doma ve skříni.“
Copak to asi bylo za „způsob myšlení“, který vedl prezidenta Clintona k nápravě suverénní země, slovy Václava Havla „humanitárním bombardováním“? Zabránění přílivu cizinců to tehdy rozhodně nebylo. Krásou nechtěného nám tak mediální politruci dávají zajímavý výklad reality. Včetně těch „zbraní ve skříni“ – ve Švýcarsku ovšem oficiálních.
Poslední volby?
Média nás však současně uklidňují: Švýcaři sice rozhodli, ale na uskutečnění jejich vůle má vláda – která s nimi nesouhlasí – tři roky. A kdo ví, jak nakonec bude zákon vypadat. Nebojme se, referendum se zmákne, na to jsme zvyklí. Nic z toho nakonec nebude. Vlk se nažere a koza...
Jenže je tu jiný problém, který v komentářích vcelku autenticky dominuje: Jako na potvoru jsou za tři měsíce volby do Evropského parlamentu. Do tělesa původně vymyšleného jako fíkový list formální demokracie, zakrývající intimní partie dospívající říšské totality. Nyní by se mohlo stát, že švýcarské referendum krátkodobě motivuje voliče jednotlivých zemí k projevení svých reálných zájmů. Téměř ve všech členských zemích sílí politické strany, které tento zájem reprezentují. Oživení zapomenutých principů politiky by mohlo přinést šokující výsledky. Jak by se potom bruselský lid, který z našich daní žije v komunismu astronomických příjmů a výhod, měl bránit?
Čtěte ZDE: Čeká Brusel šok? Dominantní pozice europeistů v Evropském parlamentu může být podle průzkumů na jaře vážně ohrožena. Jaké jsou šance českých euroskeptiků?
Rozhodně by to tentokrát stálo za to vyzkoušet – a k volbám do Evropského parlamentu jít. A všem eurohujerským partajím, které více či méně zjevně pracují v zájmu říšských elit – Sobotkovcům, Kalouskovcům, Babišovcům a bohužel stále i Zahradilovcům – říci jasné „švýcarské NE!“ Co by udělali? Zrušili by pak volby jako „nespravedlivé“? Možná. Co pak?
15. března si připomeneme jedno významné polokulaté výročí. Před pětasedmdesáti lety jsme se stali součástí Třetí říše. Pár měsíců před tím pochodovali občané k Pražskému hradu, nad nímž ještě říšská vlajka nevlála a volali: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ Nebyli vyslyšeni a ve skříních nic neměli. Nebyli vyslyšeni – ve jménu míru, samozřejmě. Trval pak šest let, a posléze dostal název nejstrašnější válka v lidských dějinách.
Jít na jaře k „evropským volbám“? Za pokus to stojí. Třeba už budou poslední. Inspirace k jejich likvidaci je za dveřmi. Za tři roky uplyne sto let od nejznámější bolševické revoluce.
