Přes mnohá varování před nebezpečím islamistického terorismu, přes detailní popis stávající situace v Sýrii očitými svědky, přes hory důkazů a výpovědí západní média dále o tomto nebezpečném konfliktu, o jeho příčinách a jeho průběhu lžou.
Západní politici sice volají po ukončení bojů, přitom ale diktují nesmyslné podmínky. Nejde jim totiž o mír, ale o prosazení geopolitických zájmů. Proto zároveň dál posílají zbraně a finance teroristům, kvůli nimž se konflikt prodlužuje a počet obětí narůstá, stejně jako míra utrpení Syřanů.
Perla Orientu se mění ve spáleniště
Nedávno krásná země, perla Orientu, se proměňuje ve spáleniště, její tisíciletá kultura se topí v krvi, suti a rozvalinách. Sýrie je současně škrcena embargem, hospodářství upadá, životní úroveň klesá a celé oblasti odříznuté od státní pomoci trpí hladomorem. Nedostatek léků a potravin si denně vybírá svou krutou daň. Zatímco Západ obviňuje ze současné mizérie vládu prezidenta al-Assada, sám je tím skutečným viníkem. Není to prezident Sýrie, kdo uvaluje na svou zemi embargo, kdo vystavuje své občany hladomoru a kdo zabíjí nevinné lidi na ulici bombardováním z minometů a odstřelováním z automatických zbraní.
Již tři roky se snaží media překrucovat pravdu podle známé metody „zloděj křičí: ‚chyťte zloděje!‘“ Je to Západ, který v roce 2011 v Sýrii vyprovokoval vzpouru a pod dohledem tajných služeb a speciálních jednotek zásoboval předem připravené a dobře zaplacené paravojenské jednotky zbraněmi, informacemi a plány na převzetí moci ve vzpurné Sýrii. A činí tak dodnes. Hlavní motiv je jednoduchý: plyn, ropa - a Írán.
Syřané se nicméně doposud nenechali zlomit. Bojují proti terorismu a proti snahám o rekolonizaci svého území všemi prostředky a na všech frontách.
Spin globálních mediálních řetězců
Prozápadní media tento statečný boj odsuzují, očerňují syrskou vládu (kterou nazývají „režimem“) a syrského prezidenta (jehož nazývají diktátorem). I česká korporátní média chrlí jeden podobný článek za druhým. Technika lži, polopravdy a překrucování skutečnosti se stala běžným a zavedeným nástrojem moderních sdělovacích prostředků středního proudu, ať soukromých či veřejnoprávních.
Je vlastně překvapivé, že navzdory tomu nejen naše veřejnost čím dál více pochybuje o věrohodnosti západního zpravodajství o Sýrii a obecně o smyslu tamního konfliktu, který již třetím rokem maří desítky tisíc životů a devastuje tuto krásnou a starobylou zemi. Jenže bez dostatku objektivních informací stěží mohou porozumět.
Čtěte dále: Náš expert na syrský konflikt: Krvavá válka má jen dvě řešení: vítězství Bašára Asada, nebo naprostý chaos. Ženevská konference na tom nic nezmění
Otázkou je, proč vlastně vzplál tento krvavý konflikt v zemi, ve které dříve žili lidé různých etnických skupin a náboženských vyznání bok po boku v míru a svornosti. Jakoby mávnutím kouzelné hůlky, podle západní rétoriky, přiživované vykonstruovaným zpravodajstvím katarské televizní stanice Al-Džazíra a saúdské stanice Al-Arabíja, došlo k náhlému zlomu v názorech syrského obyvatelstva na vnímání vlastního blahobytu a občanských či politických svobod. Pod dojmem tzv. arabského jara a pod mohutným „spinem“ globálních mediálních řetězců se i zde údajně vzedmul nenadálý národní odpor vůči vůdčím strukturám země. Syřané vyšli do ulic a vyžadovali odstoupení prezidenta – tedy nyní již onoho „krvavého diktátora“ vystudovaného oftalmologa, Bašára al-Assada. A pokud ještě neumřeli, vyžadují údajně jeho odstoupení až dodnes.
Žádný národní odpor neexistuje
Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Při bližším pohledu zjistíme, že žádný národní odpor neexistuje. Nalezneme jen armádu žoldáků z více než osmdesáti zemí, kteří jsou rekrutováni v zahraničí, vycvičeni a vyzbrojeni v sousedních zemích a následně vysláni do Sýrie. Zde si ještě přivydělají loupežemi, únosy a rozkrádáním majetku nebohých Syřanů, pokud nenarazí na pravidelnou syrskou armádu nebo domobranu, které je bez váhání pošlou rovnýma nohama do vytoužené dženny za netrpělivě vyčkávajícími, roztouženými dvaasedmdesáti huriskami.
Nalezneme také ambiciózní fanatiky, kteří se již vidí v prezidentském křesle po vzoru libyjských rebelů. Nalezneme i „politickou opozici“, která vysedává v zázemí před televizními kamerami někde v Istanbulu, nebo Dohá a hraje si za dobrý honorář od „přátel Sýrie“ na politickou opozici. Nyní se část z nich vypravila do Ženevy převzít přes své sponzory klíče od prezidentského paláce v Damašku. Ale kouzlo se nekonalo. Právě naopak. Ukázalo se, že opoziční šaty jsou jednou velkou fata morgánou. Při jednáních v Ženevě nebyla opozice schopna ani zařídit podmínky pro humanitární konvoje do obsazených měst, ani zajistit výměnu zajatců, kterými totiž vůbec nedisponuje.
Fraška v Ženevě
Tato pravda o podstatě a průběhu konfliktu v Sýrii se ale jen zřídka dostane do medií a málokdy proto pronikne do povědomí veřejnosti. Pravda je i v tomto případě přísně střežené tajemství. Celá líbivá historka o šlechetném Západě, pomáhajícím ubohé opozici v boji za lidská práva a demokracii proti útlaku krutého diktátora, se totiž v konfrontaci s realitou mění ve frašku.
Po odstoupení prezidenta al-Assada volá totiž v první řadě Západ kvůli svým geopolitickým ambicím. Nemůže dopustit, aby Írán vedl přes Sýrii vlastní plynovod a ropovod! V druhé řadě volá po prezidentově rezignaci zmíněná loutková opozice. V řadě třetí chtějí prezidentův konec všechny teroristické islamistické organizace působící na území Sýrie a sousedních států, zejména Iráku, ale i Turecka, Jordánska a Libanonu, placené a řízené absolutistickými monarchy Saúdské Arábie a Kataru.
Jak mohou Spojené státy americké pořádat mírovou konferenci pod hlavičkou OSN v Ženevě a zároveň ve federálním Kongresu odsouhlasit další dodávky zbraní protivládním jednotkám? Zbraní, které vždy jen „nešťastnou náhodou“ padnou do rukou teroristů?
Skuteční Syřané nadále stojí z velké části za svým prezidentem. To lze snadno dokázat i bez průzkumů veřejného mínění, které samozřejmě existují a jsou k dispozici. Stačí se zamyslet, proč je prezident al- Assad i přes rozsáhlé teroristické operace a hospodářské embargo stále u moci. Právě proto, že má podporu většiny obyvatelstva.
Také armáda stojí za prezidentem a Syřané i přes dlouhotrvající příkoří a každodenní nesnáze, utrpení a oběti, včetně nasazení vlastního života a života svých bližních, žen, dětí, či starých rodičů, neúnavně pracují a pokračují v běžném životě, jakoby ani žádný konflikt nebyl. Mnozí z nich zaplatili životem právě proto. Zahraniční subverze chtěla totiž především narušit celistvosti armády a vyvolat kolaps společnosti a hospodářství.
Nespočetné továrny a průmyslové provozovny byly rozmontovány, odvezeny do Turecka a za pakatel rozprodány. Úředníci byly zabíjeni, nebo unášeni. Nejprve policisté, potom i úředníci, vojáci, listonoši a popeláři, posléze i novináři, učitelé, duchovní a jeptišky, atd. Někdy si zachránili život výkupným. Jindy byli exemplárně popravováni, házeni ze střech, podřezáváni na náměstích, podpalováni. A tato praxe v oblastech kontrolovaných teroristy trvá.
Cílem je další islámský stát
Takzvaná ozbrojená opozice okupuje četná zařízení na těžbu ropy. Tuto ropu prodávají do Turecka – dolar za barel. Podle syrských vládních údajů Turecko kradenou ropu prodává do Evropské Unie za deset dolarů na barel. Před oslepenými zraky evropské veřejnosti tak probíhá loupež za bílého dne, s vědomím oficiálních struktur států Evropské unie. Čím déle bude pokračovat konflikt, tím delší bude bezvládí v příhraničních oblastech, tím více se nakrade a naloupí, vybere na humanitární podpoře, na výkupném, na pašování drog a zbraní, na obchodování s lidskými orgány, „bílým masem“, ať ženským, nebo dětským.
Přejdeme-li však o úroveň výše, dostaneme se i do jiného řádu financí, které jsou ve hře: Výcvik povstalců, kteří dříve či později přestoupí k dobře vedeným a organizovaným jednotkám teroristických buněk, jejichž počet se pohybuje v desítkách tisíců. Transporty džihadistů a vojenského materiálu do základen v Turecku a Jordánsku. Tuny střelných zbraní, munice a dalšího speciálního materiálu, který denně proudí k syrským hranicím.
Čtěte rovněž: Syrský diplomat se pustil do západních velmocí i mediální fronty: „Proč najednou to ticho? Je to ticho viny.“ Potom řekl: „Pokud padneme, zemřeme se ctí!“
Čím déle toto všechno bude trvat, tím více si nadnárodní zločinecké skupiny, jejichž prsty sahají do nejvyšších pater mezinárodní politiky, namastí kapsy. Volání po ukončení syrského konfliktu je právě proto jenom propagandistickou záležitostí, stejně jako volání po demokracii. Jak mohou absolutistické monarchie perského zálivu volat po demokracii v Sýrii a přitom doma vládnout metodami temného středověku?
Jak mohou Spojené státy americké pořádat mírovou konferenci pod hlavičkou OSN v Ženevě a zároveň ve federálním Kongresu odsouhlasit další dodávky zbraní protivládním jednotkám? Zbraní, které vždy jen „nešťastnou náhodou“ padnou do rukou teroristů, kterým jde o jediné: Nastolení islámského Chalifátu podle práva šaría, vedeného radou duchovních vůdců zvanou Šůra.
Teroristé mediálními hrdiny
Média jsou dnes plná úvah nad tím, jak se ta revoluce vymkla rebelům z ruky, jak tam zdomácněli teroristé, jak se nyní bijí islamističtí bojovníci s těmi demokratickými, jak se teroristické skupiny vyvražďují mezi sebou. Zmanipulovaná veřejnost se ani nepozastaví nad absurditou situace, kdy se teroristé a předáci Al-Kaidy stávají pro Západ náhle mediálními hrdiny v boji proti sveřepé armádě „zlého“ vzdorovitého prezidenta suverénní země. Vrazi jsou vychvalovanými miláčky medií, zatímco lidé bránící své domovy a holé životy před brutálními násilníky, lupiči a hrdlořezi jsou vydáváni za zločince.
Opět vidíme tragický průběh „vývozu demokracie“ v praxi: Narušování a ilegální překračování hranic samostatného státu, financování výcviku teroristů a jejich vyzbrojování. Ničení továren na léky, potraviny, nemocnic, historických památek, kulturního dědictví. Celých měst a vesnic. Vraždění politiků, vojáků, úředníků a jejich rodinných příslušníků. Hrozby vojenskou intervencí, humanitárním bombardováním. Libyjským scénářem. Nikoli nechat občany země rozhodnout o tom, kdo jim bude vládnout. Pokolikáté už?
Drogový boss v Montreux
V Ženevě právě probíhají mezinárodní jednání, která mají za cíl mírové řešení konfliktu v Sýrii. Na jedné straně jedná delegace syrské vlády, vedená ministrem zahraničí Walidem al-Moallemem. Na druhé straně je narychlo sflikovaná koalice tzv. opozice, která sídlí výhradně v zahraničí a od které se téměř všechny bojové jednotky působící v Sýrii distancovaly. Tuto koalici na prvním jednání a ve švýcarském Montreux reprezentoval Ahmed Džarba, odsouzený překupník drog, pověřený katarským emírem k vraždě uprchlého bývalého ministra zahraničí katarského Emirátu.
Čtěte dále: Třetí světová válka začala. Podle odborníka na mezinárodní vztahy Daniela Solise stojí za syrským krvavým peklem boj o suroviny. Přinášíme video z jeho přednášky.
Delegaci USA vede Robert Ford, který se v Iráku vyučil technologii eskader smrti od Johna Negroponteho, někdejšího mistra vražedné Al-Káidy z americké ambasády v Hondurasu. Diplomat, který byl vyhoštěn ze Sýrie za podporu ozbrojených námezdních syrských povstalců krátce po svém nástupu do funkce velvyslance, dva měsíce před vypuknutím nepokojů vedoucích k současnému konfliktu. V tomto světle není třeba dál příliš rozvádět diplomatické peripetie Ženevské frašky.
Podobné je to i s přístupem Evropské unie, která na nátlak Francie a Británie uvalila na Sýrii embargo. Nutno dodat že obě země hrají v oblasti historicky roli jako koloniální mocnosti. Nutno také dodat, že se těší z desetimiliardových investic a zbrojních kontaktů ze strany dvou zainteresovaných absolutistických monarchií perského zálivu.
Nejde jen o Sýrii
Syrský konflikt lze snadno nahlédnout optikou geopolitických zájmů mocností o nadvládu na regionem, mimořádně bohatým na nerostné suroviny, zemní plyn a ropu. Z této perspektivy je snadné pochopit dlouhotrvající animositu Západu vůči Íránu, právě tak jako angažmá Ruské federace a Číny v syrské věci. Sýrie je jen zástupný problém pro mnohem širší geopolitickou partii. Právě tam se totiž nachází klíč k ovládnutí Malé Asie, brány k jedněm z největších ropných ložisek světa. Sýrie je v tomto smyslu klíčem k budoucnosti světa. Budoucnosti určovaná nadnárodními korporacemi, budoucnosti totalitní Evropy a budoucnosti orwellovské dystopie. To je to, oč se nyní v Sýrii také bojuje.
Zatímco se v Sýrii rozhoduje i o naší budoucnosti, média papouškují slogany korporátního fašismu. Tento sebevražedný fenomén se nám již brzy může vymstít. Pohlédneme-li na nedalekou Ukrajinu, vidíme, že se syrský scénář se začíná naplňovat do písmene i tam. V Sýrii to v roce 2011 nevypadalo o moc jinak. I tam nejprve nejrůznější američtí politici navštěvovali prezidenta al-Assada a domlouvali mu, aby opustil spojenectví s Íránem. Po té co tak neučinil, začalo v jeho zemi peklo, které trvá až do dnes. Na Ukrajině se Írán jmenuje Rusko.
