Moji milí,
po dvou posledních Tea Party, které nezamýšleně, ale vcelku logicky vyvolaly bouři nejrůznějších názorů, postojů a reakcí, se chci zase postupně vrátit k naší „běžné agendě“. Tedy k dopisům, jež odrážejí mnohost tematického zaměření, kterým je snad Protiproud již typický – nebo alespoň býti chce. Tlak (nejen mediální, ale zvláště ten), kterému jsme společně každodenně vystaveni, má totiž velmi pestré a rozmanité podoby. A bylo by chybou zjednodušovat ho jen na otázky politické, i když u nich dnes ještě tak či onak setrváme.
Přesto se na začátku musím ještě alespoň krátce vrátit k diskusi, jež zasáhla významnou část našich čtenářů a příznivců. Dostal jsem opět spoustu nesmírně zajímavých dopisů, některé z nich bezmála eseje. Moc za ně děkuji. Určitě řadu z nich využiji ve své budoucí práci. Jak jsem zmínil již minule: budete-li mít trpělivost, pokusím se postupně na většinu alespoň trochu souvislými slovy odpovědět. Mám však paradoxní pocit, že nejvíce mě inspirovaly vzkazy nejstručnější. Vzpomněl jsem si při nich na klasikův bonmot: „Neměl jsem čas napsat Vám krátký dopis, a proto mne omluvte, že píši dlouhý...“
„Vážený pane Hájku,
děkuji Vám za poslední dvě Tea party.
Inspirativní a povzbudivé.
Boží vedení v hledání a obhajobě pravdy Vám přeje a s pozdravem zůstává
P. Hlaváč“
Vážený pane Hlaváči,
děkuji jednak za povzbudivá slova, ale především za inspirativní stručnost. Budu se snažit najít dostatek času – nejen zde v Tea party, ale také ve svých ostatních textech, abych předal čtenářům podobně silný vzkaz, za jaký ten Váš pokládám.
Vřelé díky.
A zcela na závěr si dovolím zveřejnit další stručný dopis, který asi aktuální fázi diskuse může uzavřít nejlépe:
„Dobrý den pane Hájku,
Dle mého názoru zcela zbytečně vedeme spor, který v současné době není příliš produktivní. Je také dost možné, že tento spor pramení spíše z nedorozumění a nevyjasnění si některých pojmů. Rád bych si klidně na toto téma s Vámi někdy pohovořil osobně. Jezdívám ve středy do Prahy, tak kdybyste někdy měl čas, případně jel přes Moravu, tak dejte vědět.
S pozdravem,
Tomáš Pajonk
místopředseda Strany svobodných občanů“
Vážený pane Pajonku,
odpověděl jsem Vám sice už soukromě, ale učiním tak i veřejně, protože naše diskuse dosud probíhala právě tak: Rád si s Vámi kdykoli pohovořím. Přesto myslím, že spor nebyl zbytečný, a již vůbec ne neproduktivní. „Vyprodukoval“ přinejmenším diskusi, na jakou jsme si ve veřejném prostoru už skoro odvykli.
Budu v ní rád pokračovat v osobním dialogu, ale současně mám za to, že se k podobným tématům je třeba v různých dalších souvislostech nadále vracet také veřejně. A to Protiproud určitě bude dál činit. Pochopitelně nejen pokud jde o Svobodné. Jsem si jist, že pokud nám všem opravdu záleží na opětovném vzkříšení pravice v naší zemi, mlčení či dokonce vědomé přehlížení problémů by bylo smrtící.
Veřejné diskuse, která je nepředpojatá, která není vedena z pozice politických protivníků, ale chce sloužit k „tříbení názorů“, se není třeba bát. Svým způsobem velmi podobnou „vlnu“ jsem zažil s řadou našich názorových textů, které se zabývaly Občanskou demokratickou stranou. Jeden z posledních dopisů patří v tomto směru k nejtypičtějším:
„Vážený pane Hájku,
jsem smutná z článků jako je ten poslední od pana Malého. Jsem v ODS od jejího vzniku a nehodlám ji opustit ani nyní, kdy se jí nedaří. Vím že v ODS není vše v pořádku, ale mnohokrát jsem se přesvědčila, že kauzy v novinách jsou lživé a překroucené. Velice mě mrzí, že i na vašich stránkách je snaha ODS zlikvidovat. To už tady pak nebude nikdo jiný než ANO s Babišem (komunistou, stbákem a Slovákem) ČSSD,KSČM,ÚSVIT a KDU.
Máte dojem, že to bude pro ČR přínosem, když společně přispějete ke konci ODS? Mé děti i vnoučata se aktivně zapojili do práce pro ODS a jsme přesvědčeni, že to má cenu. U Babiše tu obrovskou snahu o zánik ODS chápu, ten chce odlákat i zbylé voliče a vyhrát s převahou příští volby. Ale vaše úmysly neznám a nechápu. Jedině jestli nedoufáte v založení nové strany a ODS vám překáží. Nic jiného mě nenapadá.
Ten článek od pana Malého je tak plný zášti, že mi to připomíná Rudé právo. Nadávaní, dehonestace všeho není řešení.
Zdravím a přeji hodně zdraví v roce 2014.
D. K.“
Vážená a milá D.K.,
i když jste se podepsala, opět volím raději iniciály, protože nevím, zda jako aktivní polička byste chtěla, abych Vás identifikoval. Třeba se mýlím. Ale o to nejde.
Narážíte na problém, který dobře znám. Není typický jen pro ODS, ale pro ni, mezi etablovanými politickými stranami, snad především: „Hlavně aby o nás někdo něco špatného nenapsal.“ Největší trauma i mnoha skvělých lidí, kteří tuto původně první a nejdůležitější pravicovou stranu v naší zemi tvořili – a mnozí stále ještě tvoří. Trauma falešné a zcela zbytečné. Po léta se hlavní představitelé i běžní členové báli ráno otevřít noviny. Tolik toužili být mainstreamem pochváleni! A prakticky nikdy se toho nedočkali. Neuvědomovali si, že z definice úplně jiných zájmů, jež mainstream reprezentuje, se dočkat nemohou.
Postupně začala ODS zcela přizpůsobovat médiím svou politiku. Svědčilo to o vysoké ideové labilitě, o nejistotě v názorové výbavě, ale také o mnohem hlubší podstatě vnitřních problémů, s nimiž strana po Václavu Klausovi zápasila – nebo se dost možná teprve tehdy staly viditelnými.
Hlavní tváře a postavy této původně velmi bojovné a sebevědomé strany se stávaly stále víc a víc bezradné a politicky rozmlžené. Vnější výraz tato bezradnost nacházela v bezpečí stádní „politické korektnosti“. Nejen v pojmech, ale především v agendách, kterými nakonec zcela zanesly a zmrtvěly svou politickou praxi. A ejhle! Postupně, i když zprvu váhavě je začala média chválit – a opouštět voliči. Vůbec největšího potlesku se dočkali lidé jako Jiří Pospíšil či Bohuslav Svoboda a jejich spojenci, kteří destruovali sám princip, na němž ODS vznikla, vyrostla a vítězila – navzdory mediální nepřízni!
Po volební katastrofě už jsou tato média vůči ODS docela krotká: Mrtvý indián, dobrý indián. Dnes jí bezmála fandí, ale povšimněte si, prosím: Hlavní leitmotiv většiny mainstreamových komentářů po kongresu zněl: Jak to, že nebyl Jiří Pospíšil zvolen za místopředsedu? Tragédie!
Nikdo nepíše o tom, že Mirek Topolánek spolu s Miroslavem Kalouskem zplodili TOP 09 v absurdní snaze přitáhnout voliče „havlistické pravice“. Absurdní proto, že žádná taková neexistuje, jde o protimluv. Dnes už se Karel Schwarzenberg otevřeně od označení strany, jejímž je formálním předsedou, za „pravicovou“, štítivě odtahuje. Tvrdí, že je konzervativní. To už takový protimluv není. Konzervativní ortodoxní havlismus existuje. Budou mít s panem Babišem těžký souboj na stejném smetišti.
Nemusím asi zdůrazňovat, že prostředí ODS docela zblízka po dlouhá léta znám. Že mám mezi stávajícími i bývalými členy řadu známých, kamarádů a dokonce v několika případech i přátel. Daleko podstatnější však je, že pro mě, stejně jako v průměru pro třetinu voličů, byla ODS jediným myslitelným volitelným subjektem – dokud alespoň zčásti reprezentovala můj politický zájem. Petr Nečas podlehl jak Kalouskovi, tak Svobodovi, Pospíšilovi, Černochové a spol. To byli ti skuteční „kmotři“, kteří přivedli ODS na pokraj zkázy. Nebylo to však těmito postavami – ale politikou, kterou reprezentovali. Politikou „nepolitickou“. A to volič velmi správně intuitivně vycítil. Pochopil, že jeho zájmy byly obětovány.
Již několik roků veřejně říkám a píši – třeba i ve svých knihách – o katastrofě, kterou ODS na sebe a na celou pravici touto cestou v posledních letech přivolává. Necítím vůbec žádné zadostiučinění, že jsem se nemýlil. Stalo se to, protože se stát muselo. Protože dvě a dvě jsou čtyři. Přestat dnes psát „natvrdo“ o problémech, kterými tato strana v politickém kómatu nadále prochází, by bylo ve skutečnosti jejím definitivním nekrologem. A to pokládám za předčasné. Ten se snaží psát svým „rezervovaným potleskem“ hlavní mediální proud. Nikoli protiproud.
Právě dnes je proto třeba být k ODS maximálně kritický. Po kongresu, který zvolil nové vedení, není totiž vůbec nic překonáno, natož vyhráno. Naopak. A začít se tvářit, že třeba pan první místopředseda Zahradil („nová tvář“ jen proto, že žije po dlouhá léta v Bruselu, takže nás navštěvuje jen „o prázdninách“) může být nadějí pro reinkarnaci, by bylo směšné.
Možná Vám to přijde divné, ale stále mám k ODS jistý sentimentální vztah. Ale to, aby se vzpamatovala, bych jí nepřál proto, že jsem do ní vkládal po tolik let tolik nadějí, ale proto, aby se opět našel někdo, koho bez rozpaků označím za reprezentanta nejen mých politických zájmů. Zatím nikoho takového nevidím. A také neslyším ani nečtu vážnou analýzu, která by „zevnitř“ popsala, proč se ODS do stavu klinické smrti dostala. Pan senátor Sobotka ji svými „bonmoty“ nevytvoří. Dokonce ani pan senátor Kubera, jakkoli ho mám rád. Výměna předsedy je ke znovuoživení ODS podmínkou nutnou, nikoli však dostačující.
Říkám to s vědomím, že by bylo příliš jednoduché házet všechno jenom na ODS. Předčasnými volbami – a všemu, co jim předcházelo – skončil celý polistopadový politický systém. Je po smrti. Pravice totálně prohrála. Nikoli se standardní levicí, ale s havlisty. Relativně bezproblémová existence TOP 09 je toho dokladem. I Babiš. I Okamura. I Sobotka (nikoli celá ČSSD) a jeho Dienstbierové, Marksové, Zaorálkové. Ale ODS nehyne proto, že by byla součástí prohry pravice, ale protože stále ještě neví, čí je. Jestli chce být občanskou ideovou pravicí. S liberálním ekonomickým a konzervativním hodnotovým programem. Aktuálně není nositelem ani jednoho z těchto atributů.
A proto má stále ještě každé ráno strach, co o ní kdo napíše. A mezitím vznikají a zanikají další a další pokusy o pravicové strany. To je docela přirozené, když bylo vše živé napravo „deratizováno“, ne? Proto dostávám i takovéto dopisy:
„Dobrý den,
je možno vás požádat o kontakt na pana Ladislava Zemánka, případně o bližší údaje ohledně nově vznikající strany Národní demokracie?
Děkuji.
Ing. Ivan Šnapka“
Článek, který jsme zřejmě jako jediní o této vznikající politické formaci uveřejnili, vzbudil značnou pozornost. I to je důkazem, že mnohý skutečně pravicový volič stále bezradně těká pohledem kolem sebe. A hledá. Najde? Netroufám si předpovědět. Proč?
Možná k tomu dává částečnou odpověď i následující dopis:
„Dobrý den, redakce Protiproudu.
Jmenuji se Lenka a chtěla bych se s Vámi podělit o mé nedávné procitnutí z vlasteneckého kóma.
Na začátek je třeba říci, že jsem ročník 1972 pracuji jako obsluha v občerstvení na D1.
Zamilovala jsem se do pána (1959 ) a dnes mám pocit, že jsme doposud žili tisíce kilometrů od sebe a ne pouze 50. K vánocům jsem od něj dostala knihu NÁVRAT KRÁLE ŠUMAVY a po přečtení bylo zděšení na obou stranách. Na té mé to bylo z důvodu, jak málo toho vím a na té jeho byl důvod zděšení, jak je možné, že mám tak povrchní vědomosti o tom, co se dělo. Není třeba vysvětlovat, že se za tuto nevědomost velice stydím.
Nicméně příběh pana Josefa Hasila odstartoval mé hladovění po informacích, ale především dlouhé hodiny, dny a týdny přemýšlení. V myšlenkách jsem se vrátila k situaci, kdy mi spadla brada, a to tím, že můj dvacetiletý syn volil komunisty. Je mi jasné, kde se stala chyba a dnes vím, že je především má, já jsem to měla být, kdo ho měl informovat, na místo toho ho informoval otec dívky, s kterou chodil (komunista byl, komunista je a má židli na městském úřadě).
Já na nápravě své chyby již pracuji, a to tím, že z knihy Z LETOPISŮ TŘETÍHO ODBOJE vypisuji fakta ( čte pouze scifi ), předám mu to, pohovořím s ním, ale co bude s ostatními?
V důsledku mého rozčarování, jsem nevědomky udělala anketu v okruhu mých přátel a zjistila jsem, že bych se za svou nevědomost stydět vůbec nemusela. Jeden (1976) vůbec nevěděl, že byl na hranicích ostnatý drát, okruh přátel - silničáři, prodavačky, účetní, policajti, živnostníci, čili střední třída. Z malinkaté anketky vyplynulo:
1. O historii našeho státu nic nevíme
2. Máme vtisknuty obrazy hromad mrtvých těl, dětí s vypálenými čísly na rukou z nacistických lágrů, ale tyranie komunistů, nám představena nebyla.
3. Velmi častá věta: ,,vždyť jsme se měli dobře, byla práce“.
Pokud si také někdo láme hlavu s tím, jak účinně představit komunistickou stranu mladým lidem a zřejmě i Husákovým dětem, ráda se k němu připojím, sama to asi nevymyslím, ale snažím se.
A toto je realita.
Lenka Miksová
Á propos neopustil mě.“
Milá a vážená paní Miksová,
díky za Váš úžasný dopis. Není k němu skoro co dodat. Zastydlý antikomunismus, který trapně a účelově začala svého času produkovat právě také ideově vyprázdněná ODS, tyto zásadní a základní věci spíše „zdefraudoval“, znehodnotil. Pohled na naši historii – i tu poměrně nedávnou – se stal předmětem primitivní politické hry. A to nemohlo vydržet dlouho. A nemohlo skončit dobře.
Pravice samozřejmě musí v historii své země pevně vězet. Vycházet z ní, chovat ji jako klenot, stavět se k ní třeba kriticky a analyticky – ale současně na ní budovat opěrné sloupy k budoucnosti. Kdo to dnes dělá? Proto se tak často pouštíme do historických témat, vracíme se k některým zapomenutým postavám, dějům a bez předsudků zkoumáme dějinné fikce. Nepatří to k nejčtenějším článkům, ale svou čtenářskou obec toto téma má. A bude v něm dále pokračovat.
Nejde totiž jen o historii bezprostředně předcházející listopadovému převratu. Ta přece také v něčem kořenila – a proto i starší a vzdálenější minulost naší civilizace i naší země je předmětem soustavné mystifikace a snahy o vymazání z paměti. Máte samozřejmě pravdu. Odpověď, proč Váš syn volil komunisty, je TAKÉ v tom. Ale ne JEN.
Například pokud by volil Zelené, asi by Vás to tak nepolekalo. A přitom by šlo v podstatě o stejné „selhání“. Tito moderní bolševici pouze přebarvili fasádu – podstata zůstala. A všimněte si: O jejich „sjezdu“ zeširoka „informují“ média v čele s Českou televizí. Nevšiml jsem si, že by stejný zájem věnovala třeba právě Svobodným, tedy straně, která ve volbách získala zhruba stejný počet hlasů. A jejíž sněmování probíhalo v téže době.
Pořád totéž. Pořád dokola. Pořád „JIM“ to ještě spousta zmanipulovaných lidí „baští“. I když mnozí začínají pochybovat a rozhlížet se po širším okolí:
„Dobrý den,
sděluji vám tímto, že jsem právě před chvílí odeslal dárcovskou SMS, jako podporu vašeho Magazínu PROTIPROUD.
Narazil jsem na něj (na PROTIPROUD) čistě náhodou, neměl jsem ani tušení, že existuje něco podobného.
Popravdě jsem vás (Petra Hájka) kdysi vnímal z oficiálních médií pouze tak, jak o vás psali, cituji : "...jeden z šašků Klausova cirkusu..." konec citace. Nyní jsem zjistil, že v mnohém s vámi musím souhlasit. Po přečtení článku "Proč a k čemu je Protiproud", a "Co je Protiproud?" jsem zjistil, že mnoha lidem (z mého okolí, i mým blízkým) mluvíte z duše. Asi bych to tak trefně nedokázal napsat jako vy, ale určitě souhlasím nejméně z 95%...
Ještě k již uvedené finanční podpoře, odeslané formou SMS: Ano, je to malá částka. Pracuji za minimální mzdu, moje manželka je plně invalidní, takže peněz není nazbyt. Takže se alespoň vynasnažím šířit váš PROTIPROUD v našem okolí, blízkém i vzdálenějším.
Přeji vám pevné zdraví a mnoho úspěchů při šíření PROTIPROUDU.“
Mirek a Iva Navrátilovi, Heřm. Městec
Vážení a milí Navrátilovi,
děkuji za hezká autentická slova i za finanční příspěvek na náš provoz. Přiznám se, že mi při čtení Vašeho dopisu zatrnulo. V novozákonním biblickém evangeliu je totiž jeden velmi známý podobný příběh: Chudá vdova dává z mála, které má, na provoz Chrámu. Věří, že to má smysl.
Bůh chraň, že bych chtěl k němu přirovnávat náš nepatrný magazín! Ale Vaše gesto má obdobný rozměr. Dostáváme řadu příspěvků od lidí, kteří si to mohou dovolit – a je to od nich skvělé. Mimochodem, stalo se, že z nějaké technické příčiny některým nedošlo naše poděkování. Velmi mě to mrzí, ale už jsme to vyřešili. Ozývají se, Bohu díky, už také podnikatelé, kteří u nás chtějí inzerovat – právě ze stejného důvodu: Aby nám pomohli žít, existovat a růst. To je z hlediska „praktického“ asi vůbec nejdůležitější pomoc.
Posílají nám však příspěvky i lidé jako Vy. Ze svého mála se chtějí ještě podělit. Protože věří, že to má smysl. A proto si dovolím s Vámi nesouhlasit: Není to malá částka, naopak! Je to víc, než tušíte. Pro nás jsou Vaše příspěvky především velkým závazkem: Nezklamat Vás a v celém tom současném chaosu jít dál cestou, kterou pokládáme za jedinou možnou. „Šířit váš PROTIPROUD v našem okolí, blízkém i vzdálenějším“ je pro nás tedy pomocí přinejmenším stejně důležitou. Naše společenství se stále rozrůstá – a to je jeden ze smyslů naší i Vaší práce.
Ještě jednou Vám s trochu staženým hrdlem za sebe i za celou redakci děkuji. A za týden, dá-li Bůh, se opět sejdeme nad tématy, která Vás nejvíce zaujala.
Požehnanou neděli a hodně odvahy v srdcích i hlavách, milí přátelé Protiproudu!
