Evropská integrace, kterou osobně nazývám rozpouštěním států proti vůli „Evropanů“, rozděluje lidi na několik táborů: na zbytek těch, kteří se považují za eurofederalisty či europeisty a kterým je jedno, co kdo přijme za novou direktivu či smlouvu, hlavně, že to „jede“. Oproti nim skeptický tábor eurorealistů má tendenci upozorňovat na mnohé nešvary integrace a nejraději by šlápl na brzdu. Já se počítám ke třetí skupině - k těm, kteří Evropskou unii považují za omyl minimálně od Lisabonské smlouvy, ne-li od „Maastrichtu“. Ke skupině, která považuje EU za nereformovatelnou, a tedy nutně požadující její rozpuštění.
Jak s tím souvisí Německo? Hodně a vůbec. Bez Německa by neexistovala ani Unie, ani euro. Obzvlášť euroskeptici však mají tendenci považovat Německo za novodobého hegemona, který převzal opratě integrace a uzurpuje si ji pro sebe. Z Německa se stal strašák a pseudoargument, proč Evropskou unii nemilovat. Dokonce se vynořují i úvahy, že bruselský spolek představuje reinkarnovanou a dokončenou snahu nacistů k ovládnutí Evropy. Je to králičí nora pro ty, kteří netuší, že za první odhalenou lží nečeká vždy pravda.
Co je vlastně Německo?
“Aby bylo jasno, tato válka se nevede proti Hitlerovi nebo Nacionálnímu Socialismu, nýbrž proti síle německého národa, která má být navždy zničena, lhostejno, jestli je zrovna v rukou Hitlera nebo třeba nějakého jesuitského pátera.” Emery Hughes: “Winston Churchill – His Career in War and Peace”, strana 145.
Spolková republika Německo představuje poválečný konstrukt v režii vítězných mocností. Západní část byla anektována a rozdělena mezi USA, Velkou Británii a Francii (Trizóna). Východ připadl Sovětskému svazu. Důsledkem domluvy mezi mocnostmi vznikly nové německé instituce, politické strany i stát jako takový. V jejich režii byl přijat roku 1949 Základní zákon SRN (Grundgesetz). Tedy nikoliv formálně ústava (Verfassung). V ní se téměř nesetkáme s jinde naprosto běžným termínem „občan“, nýbrž s „Němci“ či „lidem“. Už i americká ústava právní konotace občanského vztahu běžně používá.
Němci, na rozdíl od všech ostatních Evropanů, nemají občanské průkazy. Tamnímu obyvatelstvu úřady přidělují toliko osobní průkazy (Personalausweis). Z definice tak jeho držitel není občanem, ale osobou, a z Němců je „personál“. Zní to přehnaně? Na závěr článku to bude ještě zajímavější... Při pohledu na osobní průkaz zaujme ještě jedna věc. Všude je naprosto běžné, že se tam uvádí státní občanství (tedy u nás Česká republika, jinde USA, Francouzská republika, Rakouská republika atd.). Jen Němci tam nemají občanství uvedeno, tedy SRN, pouze německou příslušnost (Deutsch).
Poválečný plán pro Německo
Do uchvácení moci Hitlerem fungovalo Německo jako demokratická Výmarská republika. Měla svou plnohodnotnou ústavu, instituce a nezávislé reprezentanty. Třetí říše poměry změnila a válka zničila Třetí říši. Než Führer spáchal sebevraždu, nelegitimně jmenoval admirála Dönitze do čela státu. Ten nařídil Jodlovi a dalším armádním velitelům podepsat kapitulaci. Faktem je, že kapitulaci Německa podepsali pouze vrchní velitelé německé armády, nikoliv politický reprezentant státu! De iure tak kapitulovala pouze armáda a z hlediska mezinárodního práva měla následovat i ratifikace právoplatného představitele země, kterým by byl kterýkoliv následně zvolený představitel Výmarské republiky při zrušení Třetí říše.
Spojenci však neměli zájem na tom, aby se obnovila německá státnost. Na to bylo a je Německo až příliš cenná trofej.
Jeden z plánů pro dobytou zemi představoval návrh Henriho Morgenthaua (spolutvůrce Rooseveltova programu „New Deal“, který mnozí považují za snahu zavést fašismus v USA. Morgenthau požadoval zásadní demontáž německého průmyslu v takové míře, že by se Německo přeměnilo v agrární zemi. Neštítil se ani úvah o vyhladovění 30 miliónů Němců. Totální zničení Německa představovalo jistě velmi lákavou alternativu a nebýt jiných plánů pro jeho roli v Evropě, nepochybně by k tomu došlo (zde se nabízí paralela s Koreou).
Rozparcelování země
Britský návrh se ukázal být přece jen realističtějším a více zapadajícím do budoucích plánů. Počítal s rozparcelováním země na téměř samostatné části. Dobová zpráva Reuters: „Londýn dne 9. 6. 1946 – Britská vláda vypracovala plán budoucnosti Německa, podle něhož má být vytvořen německý spolkový stát složený z 11 až 12 téměř autonomních zemí. …Jako přípravné opatření mají být v různých okupačních pásmech postupně zřízeny provinční vlády s rozšířenou pravomocí. V dalším stadiu mají mít jednotlivé země možnost ucházet se o členství v OSN.“ (W. D. Leaky: I was there, s. 455, In: A. Norden: O národ, Praha, SNPL, 1954, s. 100). K provedení nezbytné transformace Německa do poslušné kolonie byl vybrán Konrád Adenauer. Churchillův plán přijal za svůj a v Pamětech píše: „Utvoření centralizovaného jednotného státu nebude možné ani žádoucí, státně právní spojení může být volnější než dříve, něco na způsob spolkového státu.“ (Konrád Adenauer: Erinnerungen 1945-1953, Stuttgart 1965, s. 40).
Adenauer měl vazby na Spojené státy. Byl manželem příslušnice rodu Zinsserů- významných amerických průmyslníků. Do rodiny patřil i John MacCloy, který se výrazně angažoval v německých poválečných událostech.
Marshallův plán
Již zmíněné vytvoření Trizóny ze západních okupačních oblastí umožnilo jednotnou nadvládu nad německým průmyslem. Obzvlášť Porúří se jevilo velmi lákavým. Tato snaha byla institucionalizována v dubnu roku 1948 zavedením Marshallova plánu pro Německo. Představa, že tento slavný program znamenal cokoliv jiného než rozdělení sféry vlivu na „americkou“ a sovětskou, je dosti naivní a poplatná oficiální propagandě. Německo je ostatně exemplárním příkladem, jak Marshallův plán fungoval ve prospěch cizí kontroly nad hospodářstvím.
Ihned po uvalení „plánu obnovy“ se velmoci shodly na ustavení západoněmecké vlády a měny. Koncem roku 1948 byl přijat Rúrský statut, který zakotvil závislost západoněmeckého průmyslu především na USA. Ještě předtím se však sešla Parlamentní rada tvořená delegáty okupačních zón na přípravě „ústavy“. Ta vstoupila jako v podstatě nadiktovaný základní zákon v platnost 23. května 1949.
Oproti tomu situace v NDR je poměrně známá. Stalin dostal torzo východní části někdejší Výmarské republiky a komunisti ji drželi pevně v hrsti až do sjednocení. Avšak jediné, co odlišovalo Západní Německo od NDR byla demokracie. Za její oponou však šlo o stejně politicky i ekonomicky nesvébytnou kolonii jako v případě bolševizovaného Pruska.
Přesto se kontrola nad průmyslem nevyrovnala doslova vytunelování německého výzkumu a vědy. Stovky a tisíce vědců byly přinuceny pracovat ve Spojených státech a SSSR. V Americe se to dělo pod záštitou programu Paperclip. Nacističtí vědci, včetně těch, co mučili vězně svými pokusy, byly nyní zaměstnáni pro CIA (http://www.sitback.cz/?videos=operace-paperclip).
Zde se nabízí paralela s důsledky první světové války (ve skutečnosti jen v podstatě evropské), které měly však zcela jiné vyústění než válka druhá. Slavné příměří v Compiegne podepsal německý politik Matthias Erzberger zmocněný legitimním říšským kancléřem Ebertem. Rovněž politici nové, již republikánské Výmarské republiky podepsali Versailleskou dohodu, o níž se neúspěšně pokusili vyjednávat. Po roce 1945 vidíme zcela jiný vývoj: spojenci nadiktovali zemi s neexistující reprezentací své podmínky, zemi si rozdělili a sami určili její vývoj. Drakonické podmínky Versailles vyplynuly právě z toho, že Německo zůstalo suverénní zemí. Naopak téměř idylická obnova Západního Německa v druhém případě je příznakem toho, že žádné Německo de iure neexistovalo. Západní velmoci ve vztahu k Německu jednali de facto jen sami se sebou a ve svůj prospěch.
Spolková republika Německo s.r.o.
19. září 2000 byla ve Frankfurtu nad Mohanem zaregistrována společnost Bundesrepublik Deutschland – Finanzagentur GmbH. Založila ji spolková vláda, resp. ministerstvo financí. Tato organizace, jež má soukromoprávní formu a odpovídá tedy našemu „s.r.o.“ (sic!) má na starosti správu německého státního dluhu, dluhopisů a vydávání veškerých aktiv jménem Německa. Zajímavým faktem je, že zakladatelská smlouva firmy byla podepsána již 29. srpna 1990, tedy přesně ve dnech, kdy docházelo ke spojení NSR s NDR.
Představte si, že Česká republika má jakýsi základní zákon, který téměř nezná pojem „občan“ a že místo občanských průkazů používáte jen osobní průkazy, které může vydat kdejaká firma (kdo byl zaměstnán u některé větší společnosti ví, co to takový osobní průkaz zaměstnance je). Na tom průkazu se nikde ani neobjeví údaj občanské příslušnosti k ČR, ale jen poznámka, že jste Čech nebo Češka. K tomu veškeré finanční transfery navenek spravuje jakási obchodní společnost „Česká republika- Finanční s.r.o.“. Bylo by Vám to podezřelé? Mnohé Němce tyto otázky zneklidňují a vede se tam o tom diskuze, kterou samozřejmě hlavní média ignorují.
Redukce výše zmíněných občanských výsad do oblasti soukromého práva, kterým se řídí pouze fyzické osoby či podnikatelské subjekty, vyvolává oprávněnou otázku, čím tedy fakticky Německo je a zda jeho politika tak, jak se tváří, odráží suverénní politickou vůli samostatného státu.
Německo je oběť
Německo je dosud obětí nejen poválečnou, ale taktéž Evropské unie jako my všichni. Čistě partikulárně na eurozóně vydělává coby exportér a společná měna ho nedusí jako řadu jiných států, které ji zcela nesmyslně přijaly. Velmi však doplácí na to, k čemu je tato ekonomicky silná gubernie vůbec trpěna: na sanování eura. V mediálním žargonu na „pomoci chudším členům“. Euro rovná se Unie a bez eura by nebylo tohoto protilidského projektu, jehož jediným účelem je zpacifikovat vyspělou západní civilizaci a předat ji do okovů světové vlády, která se už paralelně připravuje. Nezapomínejme, že díky euru a uměle vyvolané finanční krizi se už rýsuje jednotná fiskální politika, kontrola nad národními rozpočty atd. Salámová metoda pokračuje ke svému poslednímu dílku, aby novodobý Babylón vyzval nebesa na souboj.
Státní dluh Německa činí okolo 2 bilionů eur, tedy 80% HDP a tvoří tak jednu z nejvyšších položek v rámci Evropy. Stovkami miliard eur ručí za závazky jiných států vůči bankám. Evropská centrální banka, jež sídlí ve Frankfurtu stejně jako výše zmíněná Finanzagentur GmbH, funguje jen díky finanční a ekonomické síle Německa.
Máme před sebou silného politického tygra, který si dle libosti může dovolit řídit Evropu, jak se mu zamane, nebo ekonomický motor v kleštích pracující na plné obrátky, aby skuteční vládci mohli naplnit svůj sen o globální vládě, který se před očima běžných lidí skrývá už pár let?
A propos
Nedávno jsem měl rozhovor s ředitelem jedné středně velké česko-německé firmy. Už v 80. letech cestoval obchodně do NDR. Během roku 1988 byl svědkem toho, jak někteří šéfové východoněmeckých firem se připravují na slučování podniků se západoněmeckými protějšky („privatizace“) a na vzájemné obchody. Bylo mu řečeno, že o pádu komunismu je dávno rozhodnuto, že jde jen o to, jak to navlíknout politicky a mediálně. Svědčí to o něčem? Svědčí to i o našem divadélku jménem „sametová revoluce“, o kterém Miroslav Dolejší napsal brilantní Analýzu 17. listopadu? Možná bychom si měli konečně připustit, že existuje oficiální realita a pak „realita.“
