„Se Spojenými státy na věčné časy, a nikdy jinak!“ nabádají nás havlističtí propagandisté. Mnozí před převratem tvrdili totéž o Sovětském svazu – „našem vzoru“. Typicky Babišův poslanec, donedávna hlavní komentátor MfD, bývalý komunista Martin Komárek. Bývalý komunista, jako bývalý černoch, říká česká lidová moudrost.
Jenže s těmi „vzory“ je to opět složité. Naši současní ideologové, zvláště „pravicoví“, sice denně útočí na prezidenta Zemana, že si chce uzurpovat vůči parlamentu více moci, než mu náleží, že chce „plíživě“ zavést prezidentský systém. Kupodivu nemluví o tom, že ač Amerika prezidentský systém má, je jí to v probíhající Obamově socialistické revoluci stejně houby platné.
Pokud o tom píšeme v Protiproudu, jsme mainstreamu okamžitě podezřelí jako „zrádce“ Edward Snowden. Americký pravicový politik a novinář Patrick Buchanan je ale snad i pro ně trochu jiná káva. Zamyslí se nad tím, co to znamená, když říká: „Je dnes vůbec ještě někdo, kdo vidí Kongres jako obránce osobních občanských svobod?“
Zde je Buchananův text:
Kongres jako okrasa
„Mám pero,“ vzkázal před pár dny světu prezident Obama. „To pero mohu použít k podpisu nařízení, kterými vláda sama může posunout stav věcí kupředu. Kdykoli budu moci jednat samostatně bez schválení Kongresu, udělám to,“ dodal pak ve svém projevu v Severní Karolíně.
Tím chtěl říci, že Kongres k dalšímu provádění svých „reforem“ amerického národa nepotřebuje – protože ho umí elegantně exekutivně obejít.
Jeho přezíravý postoj parlamentu skoro nikoho v Americe už nepřekvapil. Dřív by se po takové skandální řeči volalo po impeachmentu, prezidentově odvolání z funkce. Dnes ne. Čím to?
Je to velmi jednoduché: I když je Kongres oficiálně stále „první“ ústavní a státní institucí, kterou zdobí předlouhý výčet formálních „výlučných“ pravomocí, obsažený v Článku 1 ústavy, prodělal naprostý ústup z výsluní vlivných institucí státu. Pravomoci Kongresu buď erodovaly, nebo se jich zákonodárný sbor sám vzdal.
Patrick Buchannan
Spadl tak hluboko, až udeřil o zem
Vážnost, kterou má nyní většina občanů ve svou zákonodárnou moc a její představitele, lze zhodnotit slovy Emily Dickinsonové: „Spadl v mých očích tak hluboko, že jsem až slyšel, jak udeřil o zem....“
Zákonodárný sbor se může pochlubit třináctiprocentní „oblíbeností“ mezi Američany, po „závratném nárůstu“ z devítiprocentního minima, kterého dosáhl na podzim při schvalování rozpočtu.
Bývalý ministr obrany Robert Gates ve své nedávné kontroverzní knize Povinnost (Duty) vyjádřil hluboké zklamání z Obamy a Hilary Clintonové a rovněž o Joe Biddenovi se nevyjádřil zrovna pěkně. Ale jeho názory na Kongres jedovatostmi přímo přetékaly: „Neslušný, nekompetentní při plnění základních ústavních kompetencí (jako „včasné“ schvalování zákonů), hnidopišský, buranský, pokrytecký, egoistický, vztahovačný, často upřednostňující sebe (a tedy znovuzvolení) před svou zemí – tak vidím průměrného kongresmana Spojených států.“
Čtěte ZDE: Slavný komentátor Pat Buchanan k nedávné vraždě Christophera Lanea: V Americe je mezirasové násilí z většiny pácháno černými na bílých
Kde jsou obránci Kongresu?
Když se Gates jako člen vlády účastnil interpelaci, byl, jak řekl, „výjimečně uražen neustálým nepřátelským výslechem, připomínajícím inkvizici,“ přičemž dotazy kongresmanů byly prý „drzé, urážlivé, znevažující a rovné šikaně.“
Obdivovatelé Obamy, Hillary i Bidena se vyhrnuli, aby před Gatesem bránili své hrdiny. Kde jsou ale obránci Kongresu – snaží se snad někdo parlament obhájit před zdrcující kritikou? Ne.
Co se to s Kongresem stalo? Ještě nedávno se děti ve škole učily víc o senátorech, jako byli Henry Clay, John C. Calhoun a Daniel Webster, než o spoustě amerických prezidentů z doby před občanskou válkou.
Zdá se, že Kongres je Leviatan z 19. století, plavící se po mořích století jedenadvacátého. Je dnes vůbec ještě někdo, kdo Kongres vidí jako obránce osobních občanských svobod?
Mezi předními příčinami pádu zákonodárné moci nepochybně stojí ztráta nebo dobrovolné vzdání se ústavních pravomocí – které připadly prezidentovi, Nejvyššímu soudu a federální byrokratické struktuře, již ovšem Kongres sám zplodil.
Vezměme například, že podle Článku 1 Ústavy má Kongres právo „regulace obchodu se zahraničím.“ S výjimkou otroctví nebylo před občanskou válkou kontroverznější otázky, než byla otázka cel. V Jacksonově době Jižní Karolína kvůli celním tarifům málem vystoupila ze státního svazku a Andrew Jacskon jí musel vyhrožovat invazí.
Nadnárodní korporace jsou nadšené
V nedávné době se však Kongres nejprve vzdal pravomoci sjednávat mezinárodní obchodní dohody, načež ještě přitvrdil a zbavil se i práva měnit smlouvy prostřednictvím dodatků. Zbyla mu pouze holá možnost odsouhlasit či zamítnout text, který vyjedná exekutiva.
Netřeba dodávat, že nadnárodní korporace, které financují kampaně prezidentů a tím i administrativ, jsou nadšené.
Jenže následkem sjednání dohod jako jsou NAFTA a GATT i vzniku Světové obchodní organizace byla třetina amerických pracovních míst ve výrobě a velké procento výrobních závodů jako takových přesunuty do zámoří. Od dob Bushe I. jsme to dopracovali až k záporné obchodní bilanci ve výši deset biliónů dolarů!
USA jde cestou SSSR
Ohromujícímu propadu, jenž dnes zažívá americké hospodářství, se během dvou let naší historie vyrovnal jediný stát: Sovětský svaz.
Ústava svěřila Kongresu pravomoc razit peníze a dohlížet nad regulací jejich hodnoty. Jenže tu v roce 1913 Kongres delegoval na FED (Federální rezervní banku). Pod laskavým dohledem FEDu se kupní síla dolaru zhroutila zhruba na hodnotu několika drobných z roku 1913. A FEDu mimochodem můžeme poděkovat i za akciovou bublinu, která přinesla Černý pátek roku 1929 a následující Velkou hospodářskou krizi, stejně jako za realitní a akciové bubliny, které stály na počátku dnešní finanční a všeobecné recese. Přesto je FED nadále nedotknutelný.
Ačkoli Kongresu náleží výlučné právo vyhlásit válku, ta poslední, kterou vyhlásil, známe jako Druhou světovou, do níž se Spojené státy vstoupily v roce 1941.
Dnes prezident Obama klidně kreslí na mapě „červené linie“ a vyhrožuje různým státům, že pokud je překročí, začnou je USA bombardovat. A když hovoří o Íránu, stejně klidně řekne, „na stole jsou všechny možnosti“ – míněno včetně vyhlášení války. Jenže kdy Kongres Obamovi vyhlášení války odsouhlasil? Nikdy. Neudělal to. Stejně jako nikdy nedal Billu Clintonovi souhlas k bombardování Srbska. Co k tomu více říci?
Kongres jako Leviatan
Kongres má také ústavně dané právo limitovat jurisdikci Nejvyššího soudu. Namísto, aby tak činil, nechává existovat soud, který prosazuje vlastní ideologii a předělává Ameriku, aniž by se obtěžoval na Kongres třeba jen formálně s otázkou kývnout.
A tak Nejvyšší soud odnikud vyčaroval nová práva pro zločince. Nařídil všem státům desegregovat veřejné školy, i když to znamenalo, že se studenti různých ras budou nuceni v nejlepším případě jen nesmyslně přemisťovat z jednoho konce města na druhý. Vyhlásil potrat a homosexualitu „právy“ pod ochranou ústavy, aniž se ptal zákonodárců. Má smysl pokračovat?
Kongres si sice na takové jednání často těžoval – jenže téměř nikdy nic neudělal. Chová se mnohem krotčeji než Nejvyšší soud, jehož členové jsou jmenováni na doživotí. Kongres dnes není vůči prezidentovi schopen cíleně jednat, ani se ozvat jednotným hlasem. Zní z něj pouze kakofonie názorů. Je hluboce rozštípnut v půli stranickými zájmy. Má 535 členů a procedurální pravidla, která stále více limitují jeho rozhodování i akceschopnost.
Zdá se, že Kongres je Leviatan z 19. století, plavící se po mořích století jedenadvacátého. Je dnes vůbec ještě někdo, kdo Kongres vidí jako obránce osobních občanských svobod?
Pat Buchanan
