Na počátku roku 2014 se, jako obvykle, roztrhl pytel s prognózami a výhledy, co nás asi čeká v nejbližších měsících. Stalo se nepsanou módou, že každý, kdo udrží v ruce tužku, obdaří veřejný prostor svým názorem či aspoň přáním – otcem myšlenky.
Drobná porce realismu
Stejně tak se stalo zvykem, že v každé takové předpovědi najdeme alespoň zrnko optimismu a víry v lepší příští. Snad proto je občas potřeba i drobná porce pesimismu, či spíše realismu. O ten by se mohlo postarat blížící se výročí snad nejstrašnější události novodobých dějin, alespoň v euroatlantické dimenzi. V půlce roku 1914 totiž začala světová válka, teprve později nazvaná přívlastkem „první“.
Většinu svých ověřených pravd jsme odhodili a nahradili je příručkami z Bruselu, a na ty snad nevěří ani sami jejich tvůrci. Evropa páchá další historickou sebevraždu.
První světová válka byla z mnoha pohledů opravdu horší než ta druhá. Ne co do počtu obětí, ale co do proměny světa, v němž se odehrála. Secesní svět konjunktury, technické revoluce a moderních uměleckých výstřelků vzal za své konfliktem nemajícím nikdy do té doby precedentu. Válka už neznamenala, že se dvě armády sejdou za městem v poli a utkají se v líté seči, kdy budou padat pouze hlavy vojáků, což je smutné, ale logické.
Čtěte ZDE: Jdou nám po krku a smějí se nám do očí: Říkají tomu „Směrnice pro toleranci“. V překladu z newspeaku: Otevřená cenzura a převýchovné kriminály
První světová válka změnila svět
Světová válka se poprvé dotkla masově veškerého obyvatelstva zúčastněných zemí, nebylo rodiny, která by s válkou neměla nic společného. A – nezapomeňme – poprvé byly použity zbraně hromadného ničení, zejména chemické. Poprvé tedy nešlo o to zvítězit, nýbrž vyvraždit, zlikvidovat. Od této zkušenosti už nikdy lidstvo nebylo tím, čím před ní. Druhá světová válka sice přišla s mnohem drastičtější a na počet obětí neskonale větší genocidou, navíc s rasovým podtextem, ale z pohledu podstaty a povahy světa nepřinesla vlastně nic nového. Jen zdokonalila to, co vynalezli tvůrci války o generaci před ní.
Proč si vlastně připomínat to stoleté výročí dnes, kdy je na zemi už takové množství zbraní masového ničení, že by celou planetu dokázaly rozmetat tisíckrát za sebou? Není to už anachronismus – vzpomínat na jezdectvo v helmách s chocholy a letadýlka jako ze stavebnice Merkur? Oč vlastně šlo? O záchranu staré civilizace, té, která ještě ctila nějaké tradiční hodnoty a ctnosti. Proti ní na jedné straně vyvstával teutonský středověk a na druhé straně rudá postava s bradkou a utopickými frázemi o rovnosti a bratrství. Není divu, že proti této dvojí brutalitě a barbarství musel svět salónů, valčíků a plynových lamp vzít zasvé.
Demokracie - poslední hodnota k obraně
A teď si položme jednoduchou otázku: Nepřipomíná vám to něco? Mocnářský svět před sto lety vytvořil spoustu krásy a bohatství, ale už neměl žádný potenciál k dalšímu rozvoji. Ke slovu přišla síla, která (podobně jako kdysi Barbaři zničili starý Řím) tento svět rozmetala na padrť a nahradila ho novými hodnotami, z nichž jediná za to snad i stála: totiž demokracie. A to je také ta poslední hodnota, která ještě zbyla k obraně nám, po stu let od první války.
A co my? Demokracii podemíláme absurdistánem předpisů, regulí a nesvobod, zakládáme další a další instituce k řešení problémů, které by nebyly vznikly, kdyby se nezakládaly tyto instituce. Tím celý spontánní demokratický instinkt oslabujeme a vystavujeme jako snadný terč jakémukoli násilnému útoku toho, jenž sice nemá za sebou dva tisíce let kulturního vývoje, zato však má pevnou ideologii bez pochybností a mizivou až nulovou úctu k lidskému životu.
Pravdy nahrazené příručkami z Bruselu
Evropa se svou unií – politickou, měnovou, fiskální, bankovní a kdovíjakou ještě - se dobrovolně pokládá na špalek pod sekeru, kterou drží v ruce libovolný terorista, v turbanu či bez, zato však vybavený svatou vírou ve své pravdy. Většinu svých ověřených pravd jsme odhodili a nahradili je příručkami z Bruselu, a na ty snad nevěří ani sami jejich tvůrci. Evropa páchá další historickou sebevraždu.
Je lhostejné, zda stoleté výročí od té vzpomínané předchůdkyně, je výslednicí nějaké fatální dějinné logiky, či prostou shodou okolností. Na faktech to nic nezmění.
