Před pětačtyřiceti lety se 16. ledna na Václavském náměstí těžce popálil mladý muž, student politické ekonomie na Filosofické fakultě UK. Zranění, kterým tři dny na to podlehl, si přivodil záměrně. Podle svých slov chtěl demonstrativní sebevraždou vyburcovat národ, který po srpnové okupaci roku 68 začal upadat do letargie.
Dvacet let poté
se na Václavském náměstí po několik dní scházeli lidé, kteří si toto výročí vzali za záminku k protestním demonstracím proti Husákovu režimu. Vžil se pro to název „Palachův týden“. Policie shromáždění den za dnem rozháněla, média psala a vysílala o protisocialistických živlech. Ve zbytku země byl klid.
Deset měsíců poté
proběhl státní převrat. Husákův režim padl. Jedna z posledních kostek domina při demontáži bipolárního světa na ose Východ – Západ a jeho přeladění na osu Sever – Jih. Po demonstraci studentů na Národní třídě byl pár dní v zemi klid. Až v okamžiku, kdy Československá televize spustila přímé přenosy z Václavského náměstí, lid pochopil, že se to už smí – a rozpoutala se „revoluce“. Sametová.
Čtvrt století poté
je v zemi klid. Poté, co elitní policisté ve spolupráci s elitními prokurátory svrhli vládu a parlament se v srpnu – jak je v zemi zvykem i bez tanků v ulicích – poslušně rozpustil, máme po volbách na krku vládu novou. Všeobecná letargie z faktu, že faktickým šéfem vlády bude člověk důvodně podezřelý, že byl agentem Husákovy tajné policie, se nekoná. Je druhým nejpopulárnějším politikem v zemi, kde je klid. Parlament usilovně pracuje na zákonu, který umožní obejít zákon, který to dosud estébákům zakazoval. Aby se populární muž mohl stát ministrem, správcem našich peněz.
Rok předtím
natočila Agnieszka Hollandová film o Palachovi. Jmenoval se Hořící keř. Byla to úžasná sláva. Kritika nadšením hýkala. Kromě „kritiků“ film viděla asi jen ještě chartistka a bývalá populární komunistická moderátorka Československé televize. Byla zhnusena. Nikoli z filmu, ale ze svého otce, bývalého významného komunistického funkcionáře Viléma Nového. Ve filmu ho představoval jakýsi herec. Uplivávala si pak veřejně před ním. Před tátou. Ne před tím hercem. Ani před sebou.
Rok poté
se nový parlament usnesl, že do státního rozpočtu zakomponuje výdaje na odkoupení Palachova „rodného domu“. Jan Palach se sice narodil v pražské porodnici, ale víme, jak to myslíme. Má tam být muzeum. Sláva! Nikdo však neví, co se tam bude vystavovat. Ale to je jedno. Třeba posmrtná maska. Podle občanské iniciativy, která , vedena nepochybně ušlechtilými motivy, vše iniciovala, se k domku prý může něco přistavět. Aby bylo kam vodit školáky. Pamětníci jim budou vyprávět.
Před pětačtyřiceti lety
jsem nevěděl, že jsem budoucí pamětník. Poté, co přišla zpráva o Palachově pokusu o sebevraždu s ušlechtilými motivy, mě mnozí vrstevníci pokládali za idiota. Tvrdil jsem totiž, že nikdo nemá právo sáhnout si na život. Že je to mravní vydírání. Že něco jiného je položit život v boji státu proti nepříteli. Stát ale nebojoval. Vzal si posmrtnou masku a skryl za ni zbabělost. Myslím si to dodnes. Někde jsem to nedávno řekl v diskusi o protektorátu EU nad českým státem, jenž nahradil protektorát sovětský. Mluvil jsem o tom v souvislosti s novou pokrokovou „proevropskou“ protektorátní vládou. Někteří mě měli za idiota. Že prý srovnávám nesrovnatelné.
Před dvěma týdny
začala Česká televize vysílat upoutávky na zvláštní pořad k „Palachovovu výročí“. Další přirozené využití posmrtné masky, která se stala relikvií všech pokrytců. Bývalí komunisté z ní nejprve udělali „masku odboje“ s názvem Charta 77. Pro jejich dědice zůstává důležitou zbraní v dalším otupování společnosti. Letargie jako národní program pro jedenadvacáté století. Kupředu! Vzhůru již hlavu, národe!
Před pětadvaceti lety
jsem při „Palachově týdnu“ uskakoval před docela rozparáděnými policisty na Václavském náměstí. Moji kolegyni sebrali. Sám jsem nějakým zázrakem v poutech neskončil. Dokonce ani o zaměstnání jsem nepřišel. Už jim to bylo jedno. Teprve později jsem pochopil, že nešlo ani o Palacha, ani o protest. Byli jsme jen figurky ve hře, která nebyla naše. Agenti tajné policie na té hře ale participovali. Ne ti, kteří na Václaváku zatýkali. Ti, kteří pětadvacet let poté vlastní velkouzenářství a mediální impéria. Kvůli nimž i prezident republiky vyzývá ke likvidaci „zastaralého“ lustračního zákona. Zákonem moderním. O státní službě. Chce to EU – a to je zákon. Vždyť její prapor vlaje nad Hradem.
Pár dnů poté,
co nový parlament rozhodl o vykoupení Palachova „rodného domku“, aby tvůrčím způsobem za šest milionů korun oprášil již poněkud vyčpělou posmrtnou masku jedné velké mystifikace, se k záměru vybudovat zde muzeum vyjádřil Palachův bratr. Byl by prý raději, kdyby v domku dál bydleli živí lidé. "Muzeum v tom domě si moc nedovedu představit, ale rád bych se mýlil," řekl. Nevděčník.
Minutu poté
jsem se zachvěl: Došlo mi, že promluvil jediný člověk, kterého se ta báje stará pětačtyřicet let skutečně týkala. A stále týká. Bez masky.
Pouhý den před tím,
než uběhne čtyřicet pět let od navždy sporné Palachovy sebevraždy, jmenuje prezident republiky na Pražském hradě premiérem Bohuslava Sobotku. Později pak Andreje Babiše ministrem financí a vicepremiérem pro ekonomiku uzenek a chemických továren. Zdravíme slavná výročí. V zemi je klid.