Máme k dispozici novoroční projev Petra Koláře, který přednese jeho „přítel po boku“ Petr Pavel v České televizi. Kolář, jako (formálně) nejmenovaný viceprezident, nemá (formálně) prověrku amerických tajných služeb udělovanou neformálně přes české tajné služby. Kancléř (o stupeň méně důležitá funkce) předchozího prezidenta ji rovněž neměl, a korporátní média mu to denně otloukala o hlavu deset let. V tomto případě to ale nevadí. Naopak.
Petr Kolář je již od do svého působení ve Washingtonu – formálně jako velvyslanec ČR – neformálně agentem CIA, takže je prověřený až do sedmého kolene. Jde o zvyk udržující se na "demokratickém Západě" (neformálně) již od dob kníratého německého kancléře, jenž tím (formálně) zjišťoval přítomnost židovské krve v těle prověřovaného. Vzhledem k poválečnému rozšíření praxe transfuzí a založení státu Izrael (v němž vedle „spojených sionistů celého světa“ pravověrného etnického žida aby pohledal), ztratilo toto opatření smysl.
Nahradily je prověrky loajality a kolaborace s cizí mocí v té které zemi dobyté Německem, (neformálním) zástupcem Spojených států na evropském kontinentě. Formálně se toto zastupitelství projevuje „kancléřským zákonem“: Po Hitlerovi musí být každý německý kancléř před nástupem do funkce (neformálně) schválen ve Washingtonu. Tradice se osvědčila, a tak jsme ji převzali, jak dokumentuje generál NATO, který zasedl Pražský hrad (jako pan Kotrč Hájenku ve známém večerníčku).
Čtěte ZDE: Kalamita 107: Vedro, až praští. Flašinet jede dál. Rozvědčík umí Mao Ce-tunga zpaměti. Alexandr Veliký s agentem Kolářem na Hradě. Co kuli, je jasné: Platí tady česká ústava či má pravdu arogantní německý velvyslanec?
Projev místodržícího generála
A když nyní tedy víme, že autor novoročního projevu je po všech stránkách v pořádku, můžeme přistoupit ke zveřejnění textu (propadl k nám škvírou v časoprostoru), jenž ze čtecího zařízení přednese zastupující říšský protektor, agent Pávek 107. Ten sice v tradici udržuje známý knírek, ale aby nešlo přímo o krádež – copyright je součástí německého „národního stříbra“ uchovávaného pochopitelně v amerických trezorech podobně jako německé, francouzské atd. zlato, než ho Američané definitivně rozfofrovali – má šedou barvu (poznávací znak beznázorových „výkonných“ myší) :
Oslovení
Plky
Fráze
Plky
Lži
Plky
Zastřené výhrůžky
Plky
Lži
Falešné uklidňování
Plky
Fráze
Závěr
Už ho nemusíte poslouchat (vzkaz pro ty, kteří by to ve zvrácené masochistické chvilce udělali), víc tam není. Že tam není nic? No právě. Kde není život, ani smrt nebere.
Život je jinde
Tak zněl titul románu zvěčnělého Milana Kundery, posledního zajímavého. Ty ostatní falešně filozofující žvásty, plky, lži a fráze (po spisovatelově emigraci do Francie) svázané do tlustých knih se stejně nedají číst. Respektive číst je lze (písmenka seřazená do slov a vět formálně fungují), ale asi jenom jako úvod ke studiu původu dekadentního rozkladu někdejší prosperující evropské civilizace. Její implozi (zhroucení se do sebe) právě na vlastní kůži prožíváme.
Kunderovy romány psané v Paříži jsou zjevně určené především pro snoby. Zatrpklého intelektuála „starého střihu“ podezírám, že to byl jeho poslední – ke ztracené domovině obrácený – Žert (značně odporný, ale literárně mimořádný Kunderův první román, po skvělých „sešitech“ Směšných lásek). Žert nemotorný, „brněnsky“ zakomplexovaný, ale marketingově úspěšný. Řečeno s Janem Werichem: „To je blbý, to se bude líbit“.
Není divu, že se tak nenáviděli s Václavem Havlem. Dva kohouti na jednom smetišti se nikdy nesnesou. Měli ostatně prakticky totožné (literární) osudy. Havlova dramatická prvotina Zahradní slavnost také ještě chtěla něco vážného říct. Pak ale na zakomplexovaného kulisáka kývl Západ – a tak se dal na politiku. Logicky proto po Slavnosti už následovaly prakticky jen plky, lži a fráze (až na výjimku typu Audience, která potvrzuje pravidlo) určené pro stejně snobské publikum jako bylo, je a bude to Kunderovo.
Nedejme se jim jen tak!
Jak se vlastními silami úspěšně léčit a udržet si zdraví BigPharmě, covidovým vakcinátorům a selhávajícímu zdravotnímu systému navzdory?
V rozhovoru Petra Hájka s mužem, který stojí za pozoruhodným přípravkem, jenž má překvapivě dobré výsledky v léčení jak některých fatálních onemocnění, tak následků vakcinace, najdete další informace
Sledujte ZDE: Zázrak uložený do medu: Cesta tam (do Číny) a zase zpátky. Tisíce let a tisíce zkušeností v extraktu. Jsou to záhadné organismy: Ani rostlina, ani živočich. Dřevo kazí, životy zachraňují. Energie a imunita. Zdraví patří do našich rukou!
V Praze? V Brně?
Dělilo je jen to, že Kundera byl autor brněnský, kdežto Havel pražský. Havlova umělecká i lidská zakomplexovanost proto ústí do beznaděje metropolitního „světoobčanství“ (ztráta jakéhokoli pozitivního vztahu k národu a státu, z něhož vyšel) a směšného falešného megalomanství. Kundera si svůj brněnský „pražský“ komplex léčil nemocnou stále více „nefrancouzskou“ Paříží – alespoň s brněnsky autentickým smutkem po vlasti (Praze).
Jejich osudy vlastně dokonale ilustrují, co právě prožíváme. Kam nás zatáhli po „americko-sovětském“ puči v roce 1989:
Snobská část české veřejnosti (především pražská) vzývá posvátný havlismus (v podání pražské TOP 09 a Rakušanova STANu (Kolín je předměstí Prahy). V něm pro cokoli českého není místa – ba je pokládáno za nebezpečné a vlastně protistátní. Protože pro tyhle zkorumpované zakomplexované je hlavním městem jejich státu Brusel (Berlín).
A současná „brněnská“ fialová mafie, dopuštěním Božím dosazená do Strakovky, a pak do všech dalších institucí, se potácí ve svých pražských komplexech a se sebevražednou ničivou agresivitou táhne stát do propasti. Jenže – život je jinde.
Kde?
K tomu si stačí pustit následující video. Opravdu moc doporučuji shlédnout a poslechnout si těch pár minut od začátku do konce (bude to rozhodně větší zážitek než jakýkoli silvestrovský televizní program).
Má všechno, co Havlova a Kunderova. „vrcholná díla“ postrádají, ač se o ně oba „slavní“ autoři tak usilovně snažili (protože, řečeno s Morgensternem, „Prokleta / je cesta / špatným směrem“): Vrcholnou absurditu, jako vystřiženou z Kafkova Procesu. Směšný „druhý plán“, v němž tajná policie přešlapuje na místě, reprezentovaná „generačním průřezem“ dvou bretschneiderovských švejkovských zoufalců. A současně nepopsatelnou „tichou“ hrůzu, protože právě toto je naše realita:
Recenze tohoto dramatického snímku by mohla znít třeba takto:
Mladou ženu pronásleduje tajná policie. Neprovinila se ničím jiným než že o světě, v němž je jí (formálně dobrovolně) dáno žít, si myslí – a dává veřejně najevo – něco jiného, než (formálně i neformálně) kodifikovala vládnoucí moc zakomplexovaných Brňáků a Pražáků – spojených řízením absurdního osudu do jediné společné pěti-mafie.
Tady je život
Tu ženu, hlavní postavu dramatu, vlastně ani nevidíme. Jen ji slyšíme. Její prostor – vedle kulis starého sídliště a popelnic – vymezují jen ti dva: zosobnění státního násilí ve směšně trapné české podobě, odporujícího platným zákonům i ústavě.
Statečná žena s ní (tou mocí) skrze ty dva vede skutečný havlistický dialog (trialog). Takový, jaký by v nějakém „absurdním dramatu“ zvěčnělého šmíráckého autora měl být, kdyby byl tam, kde je život. Hrdinka argumentuje právem na (formální) svobodu projevu, odvolává se i na ústavu (také jsme tak – marně – činili v trestním oznámení a žalobách poté, když nás vypnuli a zakázali).
Ale říká jim také, že z nich má strach (peripetie jak ze Shakespeara) – a nepředstírá to. Bojuje. Obrací se k lidem – ke svým budoucím posluchačům a divákům – aby se pozorně dívali, co se právě děje. Že ti, které nás nutí si vlastními penězi platit, jsou ve skutečnosti naši katani. A nakonec – ač jde zdánlivě o remízu – kapituluje (k výslechu přijde). Katastrofa a katarze v jednom.
Jednou z možností, jak ve stále napjatější mezinárodní situaci ochránit své peníze alespoň před loupeživými nájezdy fialové pětikolky, inflací a "vševidoucím zrakem" Velkého bratra - a k tomu ještě současně podpořit další existenci Protiproudu - je spoření či "konzervace" svých financí ve zlatě. Nepodvoleným nabízíme bezpečnou metodu (zdaleka ne všechny totiž bezpečné jsou).
Mnozí naši čtenáři, diváci, příznivci a podporovatelé již ke své spokojenosti tuto možnost s námi využili (budiž jim velký dík!), mnozí o ní ale stále nevědí. Stačí si pustit některý z rozhovorů, který jsme nedávno odvysílali a pochopí. Braňme se! Nedejme jim nic zadarmo!
Sledujte ZDE: Peníze nejsou tím, čím se zdají být: Mezi černou magií a zázrakem. Státní převrat pod zn. FED. Titanic, Lincoln, Kennnedy: Vraždy? Basilej 3 - a hned tu byl covid! Další velká krize na dohled. Záchranný vor. Návštěvník z hvězd nabízí pomoc
Díky, „krásná neznámá“!
Chci této velké hrdince okamžiku (kolik jich právě mezi námi je, kolik podobných „navštívení“ tajných policistů u mnoha z nás probíhá!) s poklonou zatleskat: Fantastický výkon! Fantastický „opus“ na skutečném jevišti našich životů. Tady je život. Jednala jste jako statečný člověk a občan. Co to znamená, ti dva mocí zkorumpovaní Bretschneiderové nemohou pochopit. Havel s Kunderou by to kdysi možná dokázali – než se dali (každý po svém) zkorumpovat. Ale nejen to vám chci vzkázat.
Také, že nejste sama. Je stále víc těch, kteří vědí, dávají to veřejně najevo a přestávají se bát (při plném vědomí, že z NICH mohou mít strach)
Pokud chcete, ozvěte se nám do redakce. Seženeme vám alespoň právníka. A rozhovorem před našimi (stále ještě svobodnými) kamerami – budete-li chtít – vaše drama rozvineme z osobního do veřejného. Protože právě tam patří.
Přesně o tom by měl být novoroční projev prezidenta republiky. Kdybychom takového měli – a ne jen plastovou loutku dosazenou „na trůn“ marketingovou operací zdejších agentů CIA.
Ta statečná neobyčejná obyčejná žena – předmět násilí brněnsko-pražské mafie, která ji chce umlčet, protože z ní má strach (ač paradoxně o něm mluví právě ona) – všem nepodvoleným dává sílu a naději v lepší příští.
Že by už v přicházejícím čtyřiadvacátém?
