Scházíme se, milí přátelé Tea Party Protiproudu, poprvé v novém roce, čtrnáctém v jedenadvacátém století. Mám milou povinnost nikoli jen formálně poděkovat všem, kteří nám zaslali krásná přání do nadcházejících dvanácti měsíců. Před tři čtvrti rokem jsme se většinou neznali, dnes od vás dostáváme blahopřání a vzkazy jako staří přátelé. Velké díky za to!
Především platí: Neděláme si o sobě vůbec žádné iluze. Stále ještě vyrábíme spousty chyb a nepřesností, na které nás ovšem velmi pečlivě a vždy upozorňujete. Některé případy jsou dokonce vysloveně kuriózní:
Vážená redakce Protiproudu!
Promiňte, že vás obtěžuji s banalitou, nechci být šťoural a puntičkář, ALE
http://protiproud.parlamentnilisty.cz/stopy/dilo/diskuse/699-na-pocatku-adventu-o-nebezpeci-zarputilosti-a-chaosu-kolem-nas-o-chemtrials-ci-statnim-byznysu-s-lecebnym-konopim-a-jak-je-to-s-iluminatskou-inzerci-na-pp.htm - VÍKEDNOVÁ TEAPARTY.
http://protiproud.parlamentnilisty.cz/stopy/dilo/diskuse/712-o-jedne-dalsi-klausovske-legende-a-ctnosti-loajality-zacina-mongolsko-za-hradcem-kralove-a-nejen-adventni-otazka-mohou-iluminati-dobyt-cirkev.htm - VÍKEDNOVÁ TEAPARTY.
http://protiproud.parlamentnilisty.cz/stopy/dilo/diskuse/739-predvanocni-punc-z-typickych-i-netypickych-vzkazu-a-nazoru-mame-se-stydet-za-ekologicke-postoje-a-vyhrnujeme-si-v-pp-nohavice-kvuli-vyroci-vaclava-havla.htm - VÍKEDNOVÁ TEAPARTY.
http://protiproud.parlamentnilisty.cz/stopy/dilo/diskuse/752-kterak-se-v-roce-2013-neuveritelne-opet-stalo-skutecnosti-o-nebi-ocistci-a-pekle-z-hlediska-eu-a-navic-jeden-otevreny-dopis-prezidentu-zemanovi.htm -
Nemá to být spíše VÍKENDOVÁ TEAPARTY?
Děkuji,
zdraví vás Pavel
Milý Pavle,
je to opravdu téměř neuvěřitelné. Myslím, že bdělým očím našich čtenářů zatím neunikla snad jediná chybička. Jsme jim za to samozřejmě vděčni, protože jen zjišťováním vlastních chyb se můžeme posouvat dál při relativně směšných prostředcích, kterými proti většině jiných webů disponujeme. Moc nám to pomáhá.
Tohle ale uniklo všem! Po celou dobu existence Tea Party – tedy vlastně od samého počátku Protiproudu – se každou neděli pod touto koláží potkáváme. Vždycky je tam tentýž titulek – s toutéž chybou! A právě ve chvíli, kdy jsme se rozhodli s novým rokem koláž změnit, přišel Váš dopis. Gratuluji!
Je to známá věc, nejčastěji se přehlédnou chyby v titulcích – právě proto, že jsou nejnápadnější a čteme je obvykle mechanicky a „globálně“. To je ten známý příklad z dob totality, kdy vše se v novinách četlo sedmkrát, aby ani náhodou něco nemohlo vyznít dvojsmyslně – a tedy „nepřátelsky“. A pak v Obraně lidu, vojenských novinách, které byly pod zvláště pečlivým zrakem cenzorů a korektorů vyšel před jedním „slavným výročím“ palcový titulek: „Se Sovětským časem na věčné časy a nikdy nijak!“
Nikdy se nezjistilo, zda tu přesmyčku sazeč udělal úmyslně, přesvědčen, že zasáhne korektor a redakce se trochu pobaví: Nikdo si toho nevšiml. To sousloví bylo tak „profláknuté“, že ho nikdo ani nečetl, jen přejel očima. A malér – vskutku veliký – byl na světě, noviny se stahovaly ze stánků a tak dále a tak dále.
Nedokázal jsem si na to nevzpomenout nad Vaším dopisem, Pavle. Pak že není jiná doba! Docela mě to pobavilo. Přiznám nicméně, že raději mám dopisy jako je ten následující. Podobných bylo naštěstí na přelomu roku nejvíce:
Vážený pane Hájku a celá redakce Protiproudu,
při pohledu na rok 2013 mohu říci, že i přes to, že se stalo mnohé zlé, stalo se i mnohé dobré. Jedním z počinů, který zaslouží zvláštního ocenění je Váš osobní vstup na kolbiště, které je stále mnohým zcela neznámé.
Váš projekt i za velmi krátkou dobu - podle mých zkušeností i z doslechu od jiných - dokázal označit skutečné problémy naší země, bez čehož se nedá věc posunout dále. A to nemluvě o významné morální podpoře, kterou Váš projekt již dodal podobně naladěným spoluobčanům.
Přeji Vám i celému vašemu týmu do roku 2014 hodně sil.
Roman Pilíšek
Milý pane Pilíšku,
díky za to přání, síly budeme potřebovat, stejně jako mnohou pomoc a podporu našich čtenářů, sponzorů a inzerentů. Nepatříme zrovna k oblíbeným webům majitelů hlavních médií – a tedy ani velkých inzerentů, které mají „pod palcem“. Navzdory výše řečenému se nicméně neskromně odvažuji říci, že za tu krátkou dobu jsme snad opravdu sem tam něčemu pomohli.
To, oč nám jde nejvíce – alespoň malinko narušovat, a tak částečně vyrovnávat balast, mystifikace a manipulace, které se na nás každodenně valí z mainstreamových médií – nebylo v mnoha případech neúspěšné. Stojíme však před zcela novou situací. Zásadní změna majitelů hlavních českých médií, která v loňském roce započala a bude dál probíhat v tom letošním, je signálem úplně nové mediální a politické praxe, s níž se budeme teprve muset naučit utkávat.
Není pochyb, že jsme na prahu úplně nového režimu, poté co ten „polistopadový“ skončil, jak o tom nedávno opakovaně mluvil Václav Klaus.
Čtěte ZDE: Václav Klaus: Lidé si pořád ještě myslí, že dominantně rozhoduje jejich vláda, jejich premiér, prezident a parlament. Ono to už bohužel dávno tak není
Vážený pane Hájku,
Díky za zprostředkování skvělého interview s panem Klausem na Primě, které jsem v televizi nemohl vidět. A dovolte pár myšlenek.
Mám delší dobu na mysli jednu věc, a po přečtení interview znovu. Frustrujícím faktem je, že většina lidí nedomýšlí souvislosti a často ani neporozumí dopadům argumentů, které ať pan Klaus nebo třeba vy na Protiproudu a další, uvádíte. Se stejnou věcí se setkávám i ve své komunikaci s lidmi.
Co s tím? Přemýšlím, že by velmi pomohlo uvádět dopady rozhodnutí (vlády, EU, atd.) na praktických, jasných příkladech ze života, které jsou obyčejnému člověku známé. Dát „do vzduchu“ argumenty, které budou schopni přijmout a „odargumentovat“ obyčejní lidé. Příměry, které odhalí podstatu problému (lži). Zjišťuji, že i mě samotnému někdy toto chybí – jsem pevný ve svých názorech, vnitřně jim rozumím, ale ostatní jimi nepřesvědčím, respektive moje názory je nezačnout táhnout ani vzbuzovat zvědavost.
Pan Klaus je profesor a rád nadhazuje myšlenky, které mají vzbudit posluchačovu pozornost. Ale lidé jsou líní přemýšlet a domýšlet. V rozhovoru mluvil o vzdálenosti vlády Bruselu od nás. Ale v čem prakticky se to projevuje? Dva, tři příklady, které se lidí dotýkají – a hned se to začne mezi lidmi šířit. Totéž téma eura. Pro obyčejného člověka, neekonoma, je to neuchopitelná věc, nemá argumenty, které by mohl zastávat. Přitom, věřím, toto téma lze převést do roviny přemýšlení člověka, který má vlastní domácnost a stará se o peníze. Nebo příklad dělníka v Německu a Řecku. Zase, najít dva tři pádné, uchopitelné příměry a je opakovat, dokud si je lidé nevezmou za své.
Pane Hájku, berte to jako pár osobních myšlenek, které jsem napsal jen jako inspiraci, sám přemýšlím, co s tím. Ale je jasné, že pan Klaus stále má obrovskou možnost lidi edukovat. A asi nezbývá, než začít se samotnými základy. Co by na to řekl on?
Mějte se hezky,
s pozdravem,
J. Kotrla
Vážený pane Kotrlo,
velmi dobře rozumím, kam míříte – a samozřejmě máte v zásadě pravdu. Ano, opravdu je to tak, není nad „praktické“ příklady. Přesto s tím „vyučováním“ je to poněkud složitější.
Zůstaňme nejprve u zveřejněného interview Václava Klause. V tomto případě šlo o tři věci současně. Tou hlavní byl čas, jenž byl v reálu rozhovoru vyměřen. Druhou rytmus otázek diktovaný moderátorem. A konečně třetí – žánr. Ani jednu nemá v rukou tázaný, snad kromě „žánru“, jenž by mohl „svévolně“ změnit – ale nepomohl by si tím. Prostě řečeno novoroční rozhovor s bývalým prezidentem se odehrává na nějaké úrovni obecnosti. Kdyby v té chvíli Václav Klaus přeskočil náhle do nějaké nižší, měl byste sám pocit zmatku a nesourodosti – a přičetl byste to jeho neschopnosti správně se vyjadřovat.
Tuto chybu dělá řada politiků, ale stejně tak umělců či domnělých intelektuálů. Jde ale ve skutečnosti o projev nestrukturovaného myšlení, což je velký problém.
V psaných textech je to ještě složitější. Mluvená řeč totiž může mnohé nedostatky zakrýt například zajímavým projevem, mimikou a řadou dalších „pomocných“ prvků. Psaný text je neúprosný, definitivní. Všechno je v něm vidět, nic už nelze obejít, vymluvit, omluvit. Proto svého času jeden z našich ústředních vládců byl proslulý větou: „Napísané neverím...“
Vy však míříte k ještě daleko obecnějšímu problému současnosti. Domníváte se, že lze cosi lépe vysvětlit, přiblížit – a lidé pochopí a změní názor. Obávám se, že tomu tak není. A souvisí to – jak jinak – s mystifikační rolí hlavních médií. Vyvolávání aprioristických představ o některých postavách našeho veřejného života – buď oslavných a zbožňujících, nebo skandalizujících, zesměšňujících a dehonestujících – má za následek čistě emocionální vnímání na úrovni „první signální soustavy“.
Lze prostě hovořit jen k těm, kteří chtějí naslouchat. A to není záležitost pouze naší „moderní“ doby, to je univerzálně platné napříč dějinami. Nikoli náhodou i Ježíš Kristus mluvil o zbytečném a nebezpečném „házení perel sviním“. Prostě má-li někdo uši a neslyší, oči a nevidí, není mu v danou chvíli pomoci.
I kdyby Václav Klaus vysvětloval na konkrétních příkladech tři hodiny každý den po celý rok smysl a důležitost své lednové amnestie, budou Hany Marvanové a Václavové Moravcové – a že jich máme! – křičet do nekonečna v ochotně připravených médiích o propuštění tunelářů, zlodějů a zločinců. Uvádějte desítky, stovky příkladů, jak lidem dlouhodobě obviněným – tedy stále nevinným – změnilo osm, deset, dvanáct let stíhání život, zničilo kariéry, podnikání, rodiny, aniž byl vynesen definitivní verdikt o vině či nevině, ničemu to nepomůže. Většina bude dále věřit pokřiku mystifikátorů o propuštění tunelářů a zlodějů, protože je to jednak jednodušší, jednak to zapadá do obecného spílání politikům – a především: V davu je tak příjemné teplo...
Chci tím říci: Máte pravdu, vysvětlovat co nejkonkrétněji a nejnázorněji je správné a nutné, ale ve veřejném prostoru – zvláště pak za časů mediokracie – je to daleko komplikovanější, než se napohled zdá. Mám v tom jisté dlouholeté zkušenosti. Ale to by bylo na knihu či mnohahodinové přednášky. Zřejmě důležité a možná se k nim odhodlám, jakmile dokončím knihu, na níž stále ještě pracuji. Ostatně je také o tom. Vysvětlovat v rachotu mediálního bombardování, by mělo smysl pro ty, kdo by chtěli naslouchat. Jenže ti to zase tolik nepotřebují. A tak dále, dokola či po spirále.
Dobrý den,
rád bych se Vás zeptal. Pokud vyjdeme z informace, že cca 75% veškerého oběživa "spravuje" cca 14 největších bank na světě, jakou šanci má Česká republika (její vláda) v ovlivňování či jen prosazování vlastní finanční politiky?
Čtěte ZDE: Rok 2013 byl vítězstvím „bankokracie“: Kdo vládne penězům je panovníkem úplně nad vším. Zadlužení států dosáhlo už 51 trilionů dolarů
Má vůbec cenu, proti tomu "bojovat", když je potencionálně jen otázkou času, aby se kolem nás (myšleno jako vztah náš a našich obchodních partnerských států) změnily poměry takovým způsobem, abychom se chtě nechtě podřídili "vyššímu" diktátu? Je (již 2. kontroverzní) intervence ČNB dílem našeho rozhodnutí pro nás?
Děkuji za odpověď.
S pozdravem,
Matouš Lomnický
Vážený pane Lomnický,
i tento problém je na dlouhý výklad. K vlastní intervenci ČNB a jejímu masívnímu „tištění peněz“ s cílem znehodnotit naši korunu, jsme se vyjádřili jednoznačně a několikrát. Jak příznačné, že za to guvernér ČNB právě získal „cenu“ jistého časopisu – a naše média okamžitě spustila, že byl prý vyhlášen „bankéřem roku“. Něco podobného, jako když jinou zahraniční časopiseckou cenu dostal Miroslav Kalousek, a pro mainstream se stal „ministrem financí roku“, za to, že vytvořil astronomický schodek, státní dluh skokově zvýšil a ještě pak zastavil ekonomiku.
Ale k Vaší otázce: Prosazování vlastní finanční politiky smysl jistě má – dokud máme svou měnu. Nastupující koalice bude tlačit na její co nejrychlejší opuštění a nahrazení eurem. Vsadím se, že ani Tomio Okamura nebude trvat na tom, aby se k tak zásadní věci, skrze níž se staneme již úplnými vazaly Bruselu, respektive Berlína, konalo referendum. Nicméně Váš dopis však cituji spíše ve vztahu k dopisu předchozímu.
Faktická devalvace koruny, kterou naprosto svévolně podnikla čtveřice ze sedmi členů bankovní rady ČNB, je dokonalým příkladem opaku toho, o čem jsme hovořili: Po téměř jednohlasném odmítnutí této sociálně-inženýrské intervence, přišla silná mediální ofenzíva zmíněného „gangu“ čtyř bankéřů a jejich spojenců. Vysvětlovali a vysvětlovali, ukazovali na nejrůznějších příkladech jak nezbytné a záslužné bylo to, co udělali – ale téměř nikdo jim neuvěřil. V tomto případě šlo totiž nikoli o „stádní“ nadávání na politiku, ale o privátní peníze občanů bez ohledu na jejich politické preference – a tehdy lidé velmi rychle uvažují velmi „samostatně“.
Čtěte ZDE: Záhadné rozhodnutí ČNB: Není dost draho. Tak si ze svého zaplatíme další zdražování! Klaus: Je to chybné a riskantní rozhodnutí
Lze tedy nakonec dojít k poměrně jednoduchému závěru: Stále ještě žijeme v poměrném blahobytu. Teprve když dojde na základní existenční otázky, i jinak „spokojeně zmanipulovaní“ lidé jsou ve své většině ochotni naslouchat argumentům a přemýšlet náhle docela „nezávisle“. I pro celé artilérie mediálních mystifikátorů je poměrně těžké zmanipulovat je. Alespoň pokud formálně existuje relativně pluralitní politické uspořádání. V totalitě se občané totiž ani nedozvědí, že jim něco hrozí. A když to přijde, je už na „revoltu“ pozdě. Nemluvě o tom, že o „pořádek“ se postarají represívní složky státu. Právě takové, které se u nás „v přímém přenosu“ zrovna rodí.
V tomto smyslu je proto důležité usilovat o zachování alespoň zbytků občanských svobod a pluralitní demokracie – přestože, jak se mnohým dnes jeví, jde o úpadkovou a překonanou formu organizace státu.
Vážená redakce PROTIPROUDU,
uvítal jsem vznik Vašeho internetového časopisu. Mnoho článků je dobrých a ukazuje na podstatu věci. Bohužel však mám dojem, že v oblasti společnosti a jejího uspořádání, obecněji řečeno politiky, nejde PROTIPROUD na kořen problémů a je v zajetí liberalismu a demokracie, zejména amerického typu a víceméně bojuje o jejich zachování.
Osobně považuji liberální demokracii za problém a příčinu problémů, zejména v zásadě práva většiny určovat nejen zákony, ale rozhodovat i o tom, co je právo a spravedlnost. Zde ponechávám stranou úvahu o tom, jak je většina utvářena, zejména o mediokracii (v tom s pojetím Petra Hájka souhlasím), ale považuji za nutné upozornit na mínění ústavního soudce Spolkové republiky Německo Enrsta-Wolfgaga Boeckenfoerdeho (in: Staat, Gessellschaft, Freiheit, 1976. s. 60, citováno podle Kuby Gabriele: Globálná sexuálna revolúcia, Bratislava, Lúč 2013, 416 s., ISBN: 978-80-7114-922-4, s. 367).
"Liberální, sekularizovaný stát žije díky předpokladům, které sám nedokáže garantovat. To je největší troufalost (drzost), které se dopuští vůči svobodě. Jako liberální může existovat jen do té míry, v jaké je svoboda, kterou vyhrazuje svým občanům, regulovalá z nitra, tzn. prostřednictvím morálního jádra jednotlivce a homogenity společnosti. V opačném případě stát není schopný garantovat tyto regulační síly sám ze sebe, tzn. prostřednictvím právního nátlaku a autoritativních příkazů, protože by se tím vzdal své liberální povahy a na sekulární rovině by upadl do těch samých totalitních nároků, které opustil během náboženských válek."
Domnívám se, že v současnosti prožíváme přechod od liberálního státu k totalitním nárokům státu, ale nikoli nárokům, vyplývajících z přirozeného řádu věcí, ale prosazovaných na základě nároků nátlakových skupin, které si dokáží získat podporu. Je známé, že malá, ale soudržná sociální skupina dokáže neustálým opakováním svých tvrzení ovlivnit mínění natolik, že prosadí svůj názor, dokonce v rozporu s pravdou.
Jsem přesvědčen o tom, že je třeba usilovat ne o zachování liberálního státu, ale o jeho přeměnu na stát legitimistický. Není míněn legitimismus ve smyslu monarchistickém, ale ve smyslu obecném. Legitimismus v obecném smyslu znamená vládu zákona. Ale zákon může být vládcem jen tehdy, když zavazuje člověka ve svědomí. Ve svědomí může člověka zavazovat jen takový zákon, který vychází, resp. je v souladu s přirozeným morálním řádem (podle: Karel, kníže ze Schwarzenbergu: Obrana svobod, Čs. spisovatel, 1991, s. 27-35). pozn. Karel, kníže ze Schwarzenbergu, je Karel VI., otec nynějšího českého politika.
Přikládám vlastní studii k tématu v rozšířeném znění a prosím zveřejnění jak tohoto dopisu, tak studie. Studie již byla v původní verzi prezentována na vědecké konferenci v Ružomberoku v roce 2010.
Josef Pejřimovský
Vážený a milý pane Pejřimovský,
nejste samozřejmě jediný, kdo v úvahách o lepším uspořádání „obce“ postupujete tímto směrem. Jste veden nepochybně ušlechtilými motivy a na teoretické úrovni bych s Vámi jistě dokázal poměrně obšírně diskutovat. S něčím bych souhlasil, většině tvrzení bych oponoval, ale o to nyní nejde.
Je určitě skvělé a obdivuhodné, že řada našich čtenářů má chuť, sílu a odhodlání zabývat se takovýmito „luxusními“ tématy a otázkami, které jinak nechávají většinu zcela chladnou. Protiproud jistě neoslovujete náhodou, dobře jste si všiml, že si tento „luxus“ také často dopřáváme. Víme stejně jako Vy, že nejde o žádnou „nadstavbu“, jak by řekli marxisté, ale o cosi naprosto základního: Přemýšlení o tom, jak budeme my a ti, co přijdou po nás, pokračovat v tom, co jsme zdědili po našich mnohých statečných a obětavých předcích.
Mám však za to, že chceme-li naši „z kloubů vyrvanou“ epochu posunout zpět do fungujícího organismu v jeho fyzické i duchovní podstatě, musíme postupovat spíše po krůčcích než po rázných krocích či dokonce „revolučních“ skocích. Je to nevděčné, málo patrné, napohled možná příliš skromné – ale jediné produktivní.
Znamená to ale současně nepřijmout realitu jako výchozí bod, jako Molocha, kterému bychom měli přizpůsobit Ideu, jež ji předchází. A nesmí nás deprimovat, že třeba i současný papež, hlavními sociálně-inženýrskými tvůrci naší reality nyní aplaudovaný a oslavovaný, má z kdovíjakých nepochopitelných příčin či z touhy po popularitě opačný názor.
Idea a její věčný „Majitel“ je nekonečně víc než naše časné problémy, obavy a nejistoty, které chceme svou „moudrostí“ překonávat. Není prostě nutné vynalézat nic nového. Jen se vrátit na pevnou půdu, na skálu, z níž jsme bouřemi mystifikací a manipulací domnělých „majitelů klíčů“, vrháni do zmatků virtuální reality. Stačí kratší výpadek dodávky elektrické energie – a zmizí. Zbyde jen zmatek a nesnášenlivost.
Postupujme po krůčcích s kompasem nepřekonatelného sdělení „Dobré zprávy“, která na výkonu našich elektráren, přenosových soustav ani čehokoli jiného z „lidské moudrosti“ není závislá.
Za sebe a za naši skromnou redakci Vám všem mohu slíbit, že i ve čtrnáctém roce jedenadvacátého století budeme spolu s našimi čtenáři hledat právě tuto „jistotu v nejistotě“. Vědomi si absolutního paradoxu, že jsme již zvítězili, přestože napohled aktuálně prohráváme.
Tak tedy požehnanou neděli – a nejen tuto předposlední vánoční – ale i všechny následující, v nichž se, dá-li Bůh, spolu opět sejdeme, přátelé Protiproudu!
