Nedivit se. Ničemu se nedivit. To je jediná metoda, jak si uchovat zbytky zdravého rozumu. Smršť událostí, kterých jsme v předvánoční době ve veřejném prostoru svědky, má v mnoha ohledech povahu zázraků. Jejich inspirátorem však není betlémské Světlo, ale satanská Tma, do níž se stále více propadáme.
Vládní vykřičníky
Docela stačilo, aby člověk trochu více vnímal a prožíval přetahovanou kolem ustavení Babišovy vlády a pochopil by mnohé“: Zatímco předseda lidovců Bělobrádek nejprve po návratu ze „školení“ ve Spojených státech rozehrál téměř zajímavou partii kolem křesla ministra zemědělství, vzápětí se vrátil do běžné lidovecké praxe.
Nominace Daniela Hermana na post ministra kultury je z hlediska této tradice naprosto logicky tragická – a nic na tom nemění, že si to myslí i budoucí socialistický ministr, americký občan Jiří Dienstbier mladší. Pro něj je tento „křesťansko-parazitický“ fenomén pouze kohoutem na stejném smetišti. Pro mnohé ostatní podivným otazníkem: Odkud se tento nezničitelný „páter Vyklouz“ opět vynořil?
Odpověď, která většině uniká, přitom má jasného společného jmenovatele. Jediné, co to všechno spojuje – jsou právě Spojené státy. Povšimněme si, jak rychle umlkla kritika Bělobrádkovy dvoutýdenní zámořské „stáže“ v době, kdy se hystericky dohadovala vláda. Ta americká „nalejvárna“ byla totiž pro budoucí vládu zjevně tak důležitá, že to musel uznat jak Andrej Babiš a Bohuslav Sobotka, tak hlavní média: Je ticho po pěšině. Pan Bělobrádek dostal aktualizované noty. Ostatní zúčastnění je již delší dobu mají. Mohou tedy sehrát společný part.
Moravcův Šlachta a spol. z americké ambasády
Zdánlivě nejméně uvěřitelný výkřik téhož druhu a původu však zazněl z nedělní obrazovky ČT. Hlavní „zadavatel témat, o nichž se má hovořit“, Václav Moravec, předvedl předvánoční koncert, jaký tu opravdu asi ještě nebyl. Po mnoha utajených schůzkách s hlavními aktéry nedávného vládního převratu – jen některé pronikly nedopatřením na veřejnost, ale už se o nich také dávno nemluví – zahájil další kolo mediální ofenzívy skutečných majitelů české politiky.
Koho dnes ještě zajímá, že to byl právě „americký výsadek“ Bradáčová – Šlachta – Ištvan, kdo v létě „sundal“ nemilovanou Nečasovu vládu? A proč. Proto také zcela zapadla zpráva stará několik dní, že Westinghouse dodal upravenou nabídku pro Temelín. Kdyby nezískal čas a Nečasova vláda ještě existovala, bylo o dodavateli dostavby Temelína již několik měsíců patrně rozhodnuto. A téměř jistě by to Američané nebyli.
Vítězná prokurátorsko-policejní skupina se však mezitím dostala do defenzívy, a tak před koncem roku diktuje tempo: Protože je již zcela jasné (nám – a tedy také čtenářům Protiproudu – to bylo jasné od samého počátku) i hlavnímu mediálnímu proudu, že za „Nagygate“ kromě pár nechutných bulvárních odposlechů nic použitelného nelze najít, pustili se majitelé politiky do dalšího kola.
Bez důkazů obviňují kdekoho, na běžícím pásu dodávají médiím seriál „úniků“ odposlechů, takže to na běžného diváka, posluchače a čtenáře musí působit podobně jako Babišova předvolební kampaň: Jsou opět všude. A stejně jako v Babišově kampani: Nic za tím není. Kromě zmanipulovaných mocenských nároků a ambicí. Vrcholné číslo v podobě sestříhaného záznamu ze zatčení Jany Nagyové je však i pro již vytrénovaný žaludek konzumentů jejich Varieté přece jen ještě těžko stravitelné.
Sázka na zbabělost
„Skandální je, či přesněji řečeno mělo by být, že státní instituce zveřejňuje jen na základě svého uvážení interní materiály, týkající se intimních detailů svých občanů, médiím. A ještě skandálnější je, že se jedná o materiály týkající se nevinných lidí. Jelikož zatím nikdo nebyl odsouzen, slušný právní stát pohlíží na všechny obviněné do vynesení pravomocného rozsudku jako na nevinné.“
To není náš komentář. Takto se vyjadřuje v Babišově České pozici V. Kučík. Znamená to snad, že už i tradičním spojencům Václava Moravce a jeho „amerických spojek v Červíčkově policii“ to přijde za hranou? Spíše se pouze polekali. Tak trochu se možná začínají bát, co úspěšní privatizátoři státního represívního aparátu budou v nesnázích činit příště. A jestli nakonec nedojde i na ně a jejich majitele. Zveřejnění "umělecky" sestříhaného videa, které tolik připomíná podobné policejní „sestřihy“ videí a odposlechů z kauzy Davida Ratha, je totiž nezakrytou výhrůžkou v poslední době váhajícímu mediálnímu mainstreamu a jeho majitelům podle zásady Vladimíra Iljiče: Kdo nejde s námi, jde proti nám.
Sázka na zbabělost je hlavní metodou, kterou pravidelně postupují tito absolventi mnoha školení na americké ambasádě v Praze – ale i těch, které v zámoří právě prodělal pan Bělobrádek. Jediná otázka však je, zda to tentokrát mizerní studenti totalitních praktik přece jen nepřehnali.
Kdo rozhoduje?
„Je to na ručník. Možná dokonce na dva ručníky. Ten první by měl hodit do ringu teď hned a neodkladně vrchní státní zástupce Ivo Ištvan. A ten druhý bychom si měli namočit do studené vody a dát na hlavu, aby nás z toho neklepla pepka.“
Ani toto nejsou slova z Protiproudu. Tak komentuje situaci v ještě relativně samostatném týdeníku Euro – který zatím nepatří ani Babišovi, ani Bakalovi – jeho šéfredaktor Vladimír Páral. A pokračuje:
„Dokument, který týdeník Euro přináší v posledním letošním vydání, je smutným dokladem neschopnosti a neuvěřitelných manipulací v kauze Nagygate ze strany policie a státního zastupitelství.
Znamenají snad tato a mnohá podobná vyděšená slova z mainstreamových médií obrat ve vnímání celé kauzy? Byl by to skutečný vánoční dárek.
Není třeba mít žádné iluze o lidech, jako jsou Ivo Rittig či Roman Janoušek. A vůbec si nemusíme myslet, že Vlastimil Rampula je přímým potomkem Mirka Dušína. Jenže to, co Ivo Ištvan a jeho lidé dokázali shromáždit za dva roky vyšetřování, je tak neuvěřitelně neprůkazné, že z toho lze opravdu pouze sepsat vyprávěnku a předkládat ji veřejnosti k uvěření s vírou v mentální nedostatečnost velké části populace. (...)
„Vyvodit z něj závěr, že český svět politiky byl sevřen chapadly chobotnice se dvěma hlavami Iva Rittiga a Jany Nagyové, vyžaduje opravdu fantazii Joanne Rowlingové.“
Důvod k optimismu?
Znamenají snad tato a mnohá podobná vyděšená slova z mainstreamových médií obrat ve vnímání celé kauzy? Byl by to skutečný vánoční dárek. Berme to proto raději zatím jen za jistý signál, za vlaštovku, která uprostřed zimy nesměle a nepatrně pípla. A nejspíš již za pár dní umrzne. Proto bych spíše dával zapravdu méně optimistickému hodnocení Václava Klause z dnešního rozhovoru právě pro týdeník Euro:
„Vzestup moci paní Bradáčové a Ištvana i dalších je rubem depolitizace naší společnosti. O to se lidé, kteří odmítají systém politických stran, snaží již dlouho a nyní to nese silné ovoce. To je návrat do rukou znalců, expertů, odborníků, soudců, inženýrů. To s demokracií nemá nic společného.“
Veselé vánoční hody
„Stát by měl provozovatelům slunečních elektráren prominout tzv. solární odvod (26procentní daň), vyplývá podle ČTK z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.“
Tato další neuvěřitelná zpráva nás rychle vrátí do aktuální předvánoční reality 2013. Všimněme si – opět to skoro nikdo nekomentuje. Přitom jde o tak dramatický projev usurpace politické moci, že ještě před rokem bychom to pokládali za novinářskou kachnu: Soud rozhoduje o daních! Nikoli vláda či parlament.
Stačilo zlobovat pár správných „správních“ soudců – a nemravné peníze „solárních baronů“ z našich krvavých „energetických“ daní jsou zpět u svých majitelů. Vlk veřejného mínění se uvalením daně na solárníky nažral – ale dojná koza mnohamiliardového tunelu pánů Bursíka a Lišky zůstala celá.
Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Proč se to ale všechno odehrává těsně před Vánocemi? V té otázce je odpověď: Právě proto. V době, kdy se veřejnost již cele věnuje předvánočnímu nákupnímu, uklízecímu, cestovnímu, lyžařskému a kdovíjakému ještě modernímu „běsnění“, podobné šílenosti zcela zapadnou.
Kdo si na ně po Novém roce ještě vzpomene? Jenže ony nás dostihnou. Už proto, že logika a metody jejich „producentů“ mají stejné stigma: Rodí se ve tmě nezájmu a do tmy nás vedou. Na betlémské světlo jejich cyničtí autoři totiž nevěří. Pohrdají jím. A předpokládají, že „na Ježíška“ už věří jen málo malých dětí. Všech generací.
Lze se divit jejich temným nadějím? Nedivit se. Ničemu se nedivit. To je jediná metoda, jak si uchovat zbytky zdravého rozumu.
