Teplo je v současnosti určitě větší, než když jsem byl malý (a mladý). To sice snad žádný myslící tvor nepopírá, ale z toho ještě vůbec neplyne, zda je to výkyv cyklický (a klima se mění ve velmi dlouhých cyklech) nebo zda je to začátek nějakého nového trendu. Spíše to vypadá na to první, neboť dnešní teploty na naší zeměkouli v minulosti – bez zásahu člověka – už opakovaně bývaly. Dokonce i větší.
Stejně tak z toho neplyne, zda je dnešní oteplení jevem přírodním, či zda ho způsobují lidé. A ještě méně z toho plyne, že zvýšení teplot omezíme, když budeme do atmosféry vypouštět méně CO2. I oxid uhličitý už býval v atmosféře v mnohem větší koncentraci než dnes. Ale to by chtělo diskutovat s chladnou myslí, nikoli se zpoceným čelem. A hlavně ne s lidmi poblázněnými zelenou ideologií (či náboženstvím).
Shrbená protektorátní záda
Běžného člověka asi v posledních dnech nejvíce zaujalo Fialovo letadlo, resp. to, že Fiala půjčil jediné „vládní“ letadlo, které má Česká republika pro cestování nejvyšších ústavních činitelů, ukrajinskému prezidentovi, který s ním několik dní létal po Evropě. To je historicky bezprecedentní čin. Bylo to správně rozhodnutí? Neznamená další kvalitativní posun v našem ukrajinském angažmá? Ač – i když několik našich vrcholných politiků říká opak – nejsme ve válce, nebezpečí být ve válce jsme se zase o krok přiblížili.
Fiala to sice nemusel vědět, ale to, že Zelenskyj vzal při cestě z Turecka na palubu tohoto našeho letadla pět ukrajinských „vyměněných“ plukovníků a letěl s nimi do Kyjeva, musí být v Rusku chápáno jako navýsost nepřátelský čin. Je to zodpovědná politika? Proč nejsme schopni udělat něco jako Maďarsko nebo jako bulharský prezident? Proč neprotestujeme – jako mnohé evropské země – proti přislíbeným dodávkám americké kazetové munice na Ukrajinu?
Čtěte ZDE: Pád do padesátých let už není nadsázka: Zelené náboženství a uhlíková cla. Další tvrdý zásah do peněženek. Učitelku ženou před soud za názor na Ukrajinu? Udali by naočkovaní žáci ze školy v Praze 6 i Henryho Kissingera?
Je to proto, že vždy přikyvujeme tomu, kdo se zdá být nejmocnější. Když mne americký velvyslanec v roce 2003 přesvědčoval, abychom se stali součástí „koalice ochotných“ a potrestali Irák za chemické zbraně (ač Irák evidentně žádné neměl), řekl jsem mu nikoli a ptal jsem se ho, jak ví, že tam takové zbraně jsou, když všechny mezinárodní kontroly potvrzovaly, že tam nejsou. To, že tam opravdu nebyly, je už mnoho let v USA nikým nezpochybňovaným názorem. Přestali mne sice na pár let zvát do Bílého domu, ale naši vojáci do Iráku bojovat nešli. Kdybychom měli Havla nebo Pavla, asi by tam šli.
Je tu Fiala pro Zelenského, nebo pro Čechy?
Chtěl jsem vlastně dnes psát o něčem jiném. O tom, že nám Český statistický úřad předložil data, že u nás už posledních 13 měsíců klesá maloobchodní obrat, což odráží – zbytečnými lockdowny a stejně tak zbytečnou inflací způsobený – ekonomický pád a evidentní snížení životní úrovně miliónů našich spoluobčanů. Nikdy v naší moderní historii nic takového nenastalo.
Připouštím ale, že nemám k dispozici měsíční data maloobchodního obratu za období velké deprese 30. let 20. století. Asi se to tehdy měsíčně ještě nesledovalo. Neměla by se Fialova vláda zabývat těmito věcmi místo Ukrajinou? Není mimochodem právě naše ukrajinské angažmá, resp. ukrajinské angažmá naší pětikoaliční vlády, pokusem domácí problémy zakrýt a vymlouvat se na „vnější“ příčiny?
Den trifidů
V těchto svých glosách občas připomínám různá výročí. V pondělí tomu bylo 120 let, kdy se ve Velké Británii narodil spisovatel John Wyndham, který – kromě nespočtu dalších knih – v roce 1951 vydal jedno z prvních sci-fi postapokalyptického typu Den trifidů.
Nebylo to ideologické, a proto byla tato kniha poměrně rychle vydána i v komunistickém Československu. Já sice sci-fi nikdy nemusel, ale tuto knihu jsem tehdy chápal jako záblesk připomenutí možného nebezpečí pro lidstvo, kterému se teď roboty a umělou inteligencí rychle přibližujeme. Kniha stojí i dnes za přečtení.
Čtěte ZDE: Mlčení je souhlas: Daniel Landa má pravdu. Že je s EU spokojeno 44%? Nevěřím. Když jsme vstupovali, vyrazil jsem na Blaník. Smlouva s USA? Žádná vláda ji dosud nepodepsala. Už se zase začíná šeptat. To nesmíme dovolit!
P. S.: Zemřel Milan Kundera. Napsal jsem e-mail paní Věře Kunderové:
Vážená a milá paní Věro,
právě přišla zpráva, které jsem se už dlouho obával. Váš manžel, velký český spisovatel a velká osobnost moderních českých dějin, po dlouhé a těžké nemoci zemřel. O jeho zdravotním stavu jsme věděli (nebo jsme ho aspoň tušili) a když jsem Vám psal k jeho 94. narozeninám v březnu letošního roku, věděl jsem, že mám psát Vám a ne jemu.
Jeho odchod z tohoto světa je pro nás všechny velkou ztrátou. Není pochyb o tom, že Milan Kundera nebude nejen v naší zemi, ale i v celém světě zapomenut. Jeho knihy tady zůstanou. V březnu jsem Vám psal, že „Milan zde nebude zapomenut, i když se zapomíná na všechny a na všechno“. Jsem přesvědčen, že právě v tomto případě tomu tak nebude. Spíše mám strach, že se teď k němu budou hlásit i ti, kteří se k němu v minulých letech nehlásili. I to je velmi české.
Všichni víme, že jste se mu dlouhá desetiletí plně věnovala. Je nutné Vám právě teď poděkovat a Vaši roli v Milanově životě připomenout. Já jsem si toho vždycky byl vědom, mé poděkování je skutečně osobní. Vzal jsem si teď do ruky svůj 14 let starý článek, který jsem napsal v roce 2009, v okamžiku, kdy se Milan dožil osmdesáti let. Lépe bych to napsat neuměl. Připomenu z něj jednu větu: „Ačkoli se tomu Milan Kundera mnohdy explicitně bránil, je pro mne výsostně českým spisovatelem, nikoli neurčitě „světoobčansky“ orientovaným umělcem a člověkem.“ Tuto tezi bych právě teď chtěl zdůraznit.
Dovolte mi vyjádřit Vám mou nejhlubší soustrast. A mou víru, že bude šance si o tom všem s Vámi pohovořit osobně.
Zdroj.
