„Proč tolik rozruchu kolem toho, kdo má letět Mandelovi na pohřeb? To je přece jednoduché: Nikdo. Máme pro takový případ v Jihoafrické republice ideálního zástupce, Radovana Krejčíře. Ten by ho určitě uměl upřímně ocenit.“
Tato slova jednoho kolegy v celé své stručnosti téměř přesně vystihují karneval pokrytectví, který se nejen u nás rozehrál kolem smrti jedné z významných postav světové revoluce, Nelsona Mandely. Vlastně k nim není moc co dodat. Kromě výkladu, klíče, který z ironického pousmání udělá docela vážnou připomínku stabilního vymývání mozků – základního nástroje právě té revoluce, která Mandelu zrodila a nyní také zbožštila. A to alespoň za pár řádek stojí.
Taková ostuda!
Zveřejnění „odposlechu“ soukromého rozhovoru mezi předsedou vlády a ministry obrany a financí v přestávce jednání ve sněmovně, se stalo samozřejmě hitem víkendového zpravodajství a sociálních sítí. Přebilo i tak překvapivé zprávy, jako že TOP 09 si téměř jednomyslně opět zvolila za předsedu medvěda s medvědářem.
Strašlivá ostuda, kterou jsme prý měli v této souvislosti ve světě utrpět, je hezkým příkladem dalšího skvělého výkonu v sebemrskačském sportu, který v českých médiích dosahuje světové špičky: Myšleno Rusnokovo: Vole... atd, nikoli Schwarzenbergovo: Povedu vás do boje. V normálním světě by tomu bylo naopak. Jenže svět normální není.
Hluboce rozumím zděšení předsedy vlády, když si přečetl zprávu o Mandelově skonu. Stejné zavládlo zcela nepochybně v absolutní většině prezidentských či premiérských kanceláří po celém světě: Povinnost zúčastnit se pohřbu Velikána v daleké zemi „uprostřed nikde“ má destruktivní účinky na napjaté kalendáře státníků – zvláště v době předvánoční. Stíhá se nejnezbytnější, než zavládne před a ponovoroční „nicnedělání“. Kdybychom měli možnost slyšet soukromé reakce státníků, měli bychom v mnoha případech ty naše za něžné jelimánky.
Naši furianti
A oni vskutku jelimánky jsou. Především proto, že mají na daleko nižší profesionální úrovni okolí, které se má o ně starat. Zveřejnění rozhovoru, plného „chlapského slovníku“ ...náctiletých z doby před třiceti či spíše čtyřiceti lety, vlastně ani nelze médiím vyčítat. Záznam by byl tabu jen v případě, že by se týkal třeba Václava Havla, nebo... Nelsona Mandely. Prostě posvátných telat.
Dávám tímto tip vznikající Babišově vládě, která chce šetřit novátorským způsobem: Měla by naše slavné krajany, se kterými se možná z byznysu zná, více využívat. Sice bychom v tomto případě neušetřili – peníze poplatníků z daně zvané „televizní poplatky“ by stejně skončily v jihoafrickém aktivním saldu - ale konečně bychom se opravdu stali nehraně výjimeční.
Na celé „události“ je tak překvapivý asi právě jen ten použitý slovník. Informuje nás o rozměru naší „protykané“ společnosti, v níž i elity jsou „z lidu a s lidem“. Něco podobného, jako když vrcholní představitelé státu za „novou ODS“ přicházeli na tiskové konference ve svetrech a rozhalenkách, bez kravat a sak. Chtěli tím dát najevo, že jsou „neformální“. Ve skutečnosti však jen informovali o tom, že patří... tam, kam je „pravicoví“ voliči nedávno poslali. Všechno souvisí se vším.
Vlastní obsah „uniklého“ rozhovoru byl naopak velmi případný. Jsem si totiž naprosto jist, že by vypadal jinak, kdyby šlo třeba o skon Margarety Thatcherové nebo Ronalda Reagana: Prostě skutečných osobností, při jejichž úmrtí se v člověku vskutku instinktivně cosi zachvěje. Mediální sebemrskačství o „ostudě“, kterou nám tím v „truchlícím světě“ udělali, je pochopitelně naopak čiré pokrytectví. Zvěčnělý hrdina totiž hrdinou nebyl.
Nobelisté
Nositel Nobelovy ceny Nelson Mandela patří do zástupu podobných „osobností“, jimž se probíhající světová revoluce povinně klaní: od palestinského teroristy Jásira Arafata, až po „válečného mírotvorce“ Baracka Obamu, který jen díky záchranné misi ruské diplomacie zatím nespustil fatální válku se Sýrií.
Mandela nejenže nebyl symbolem „smíření“ či „nenásilí“. Představoval pravý opak. Ve vězení netrpěl dlouhá léta kvůli svým politickým názorům, ale protože organizoval krvavý státní převrat. Násilí byl zcela oddán – stejně jako jeho obdobně populární druhá manželka, která se neštítila dát vraždit i děti. Sám Mandela ještě v únoru 1985 odmítl podmínečné propuštění z vězení výměnou za zřeknutí se ozbrojeného boje. Omilostnil ho až prezident Frederik de Klerk 11. února 1990. Jako „povinný“ jihoafrický příspěvek k době, v níž se kácel dosavadní svět. Společně pak za „pochopení epochy“ dostali její příznačný „odznak“ – nobelovku „míru“.
Pokud chce někdo znát skutečný „politický“ profil hrdiny, kterého právě elity Nového světového řádu s takovou láskou pohřbívají, oplakávají a oslavují, doporučuji tuto adresu, neřekl bych to lépe.
Velvyslanec
Nápad, že by smuteční delegaci České republiky na právě probíhajícím karnevalu pokrytectví vedl Radovan Krejčíř, proto vůbec není od věci. Alespoň pokud soudíme z téměř nepřetržitého on-line zpravodajství České televize z Jihoafrické republiky o našem mysteriózním uprchlém rodákovi. Vypadá to však, že ani ČT nezabrání, aby se alespoň na pár dní v té daleké zemi mluvilo o něčem jiném. Než pak zase přijdou všední krejčířské dny...
Dávám tímto tip vznikající Babišově vládě, která chce šetřit novátorským způsobem: Měla by naše slavné krajany, se kterými se možná z byznysu zná, více využívat. Sice bychom v tomto případě neušetřili – peníze poplatníků z nechutné daně zvané „televizní poplatky“ by stejně skončily v jihoafrickém aktivním saldu - ale konečně bychom se opravdu stali nehraně výjimeční. Protože vykročit ze stínu všeobecné přetvářky, lži a mystifikace, by znamenalo vpravdě kontrarevoluční čin. A to by se nám – v Protiproudu – opravdu líbilo. Andreji Babišovi však určitě ne. On je dnes mainstream.
