Výstavba Babišovy vlády spěje do finále. Budeme sice ještě sledovat nějaké ty tanečky, předstírající, že jde o „dramatické vyjednávání“, ve skutečnosti však koaliční partneři Hnutí Ano budou už jen hledat cestu, jak se srovnat s diktátem Andreje Babiše – a neztratit při tom zdání „důstojnosti“ před svými stranickými oponenty a médii.
Blíží se však den, kdy Bohuslav Sobotka – nový zaměstnanec Agrofertu „volbou“ – bude muset přinést Miloši Zemanovi personální obsazení nové vlády. Vedle role Babišova poslíčka však bude stát ještě navíc před osobním problémem: Prezident dal totiž najevo, že se jmenováním některých ministrů, zvláště třeba Luboše Zaorálka, může dělat potíže. Může, nebo nemůže?
Obvyklý spor o výklad ústavy
Normálního člověka to už dávno nemůže zajímat, natož bavit: Každou chvíli vidíme v médiích „bitvy o výklad“ znění nějakého článku ústavy. Případně politici, jimž aktuální vývoj nehraje do karet, vyhrožují změnou našeho základního zákona. V posledních měsících nejčastěji v souvislosti s aktivitami českého prezidenta. Z větší části jde o dozvuky předvolební kampaně, z níž vyšel Kalouskův Schwarzenberg jako poražený. Zčásti však také o souboj s aktuálně vítězným křídlem sociální demokracie, které nemusí Miloše Zemana – a naopak: I v tom to případě jde o dozvuk předvolební prezidentské kampaně. Té z roku z roku 2003. O ústavu vůbec nejde. Jen o „sloní paměť“ pana prezidenta.
Kdyby se však Sobotka přece jen pokusil vyhrotit konflikt, odejde určitě poražen. Jednak má Miloš Zeman přece jen ze všech současných hráčů největší ego, ale především – například i podle ústavního právníka Zdeňka Koudelky – je výklad ústavy na jeho straně.
Budiž řečeno: Z hlediska zájmů České republiky je víceméně lhostejné, zda bude novým ministrem zahraničí Sobotkův Zaorálek či Babišův Stropnický. Obou není žádná škoda, řekl by Josef Švejk. Oba povedou náš stát k plnému podřízení bruselské, respektive berlínské moci. Snad jen intelektuální deficit Lubomíra Zaorálka je přece jen poněkud vyšší než jeho konkurenta. Tak či tak, bude to pohroma. Ta ale už přišla, nyní se jenom zvnějšňuje.
Čtěte ZDE: Lustrační zákon jako drobná komplikace při transakci: Andrej Babiš kupuje stát, aby ho zbavil všech atributů, které patřily k jeho znakům. Diktátor, nebo místodržící?
Kdo má větší ego?
K rýsujícímu se souboji Sobotka – Zeman nakonec nejspíš nedojde. Prezident s klesající popularitou dal v rozhovoru pro ČTK jasně najevo, že je na „ústupu do předem připravených pozic“. Kapitulace kolem lustračního osvědčení Andreje Babiše byla vskutku žalostná. Nastupující nový vládce naší země je holt na Zemana přece jen trochu těžká váha. S ní se měřit nechce. Pud sebezáchovy.
Má však současně schopnost adaptace, kterou by mu také mohl kdekdo závidět. Hodil už do odpadků i „svou“ vládu. Stejně chladně, neloajálně a cynicky, jako to udělal s „antipučisty“ popraveným dlouholetým spojencem Michalem Haškem či v daleko extrémnější podobě s Miroslavem Šloufem, mužem, který ho vytáhl z „nory na Vysočině“ až na Pražský hrad. V tomto ohledu je současný pan prezident i na naší dosti šílené politické scéně patrně bez konkurence.
Kdyby se však Sobotka přece jen pokusil vyhrotit konflikt, odejde určitě poražen. Jednak má Miloš Zeman přece jen ze všech současných hráčů největší ego, ale především – například i podle ústavního právníka Zdeňka Koudelky – je výklad ústavy na jeho straně.
Samozřejmě že jsou i jiné výklady. Opačné. Ale s danou municí může prezident pálit do svého „plastového“ soupeře – budoucího formálního premiéra – téměř neomylně. Vypíší-li proto sázkové kanceláře na výsledek souboje těchto dvou kdysi přátel (oficiální oslovení socialistů) jakýkoli kurz, doporučuji sázku na Zemana. I když, jak říkám, dlouho se prát nebudou. Ostatně, bez ohledu na výsledek, ani my se nebudeme po ustavení nové vlády zřejmě příliš bavit.
Pro lepší pochopení Zemanových šancí je však dobré přečíst si následující text. Je srozumitelný, přehledný a poučný
Zdeněk Koudelka: Prezident a jmenování vlády
„Návrh nové vlády vzbudil diskusi, zda prezident musí vyhovět premiérovým návrhům. U ústavních aktů je nutné odlišit aspekty právní a politické. V parlamentní republice je politickou zvyklostí, že prezident vyhovuje návrhům premiéra na obsazení vlády. Zvyklost však není ústavním příkazem. Prezident je totiž za jmenování a odvolání vlády právně odpovědný před Ústavním soudem, kde jej může žalovat Senát. Právní odpovědnost se vyvozuje jen vůči tomu, kdo má svobodu rozhodnutí zvolit mezi správným a špatným.
Zdeněk Koudelka
Hlava státu svá oprávnění vykonává v přesvědčení, že jsou v souladu s ústavou a nejsou proti zájmům státu. Pokud toto přesvědčení nemá, podle svého slibu takové rozhodnutí odmítne. Prezident není povinen vyhovět každému návrhu na jmenování, může si vyžádat návrh nový.
Po únorovém převratu 1948 odmítl 16. 3. 1948 Edvard Beneš návrh Klementa Gottwalda, aby ministrem zahraničí po smrti Jana Masaryka byl jmenován tehdejší ministr průmyslu a bývalý premiér Zdeněk Fierlinger. Beneš tak osobně reagoval na jím pociťovanou Fierlingerovu zradu při únorových událostech.
Příkladem negativního postoje ke jmenování člena vlády na návrh premiéra je postoj prezidenta republiky Václava Klause z října 2005, který jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví podmínil jeho rezignací na post předsedy České lékařské komory a do tohoto rozhodnutí odmítal premiérův návrh na jmenování.
Slovenský prezident Michal Kováč odmítl jmenovat Ivana Lexu na návrh premiéra Vladimíra Mečiara ministrem pro správu a privatizaci národního majetku v listopadu 1993. Prezident nejmenování zdůvodnil: „Pán Lexa nesplňa predpoklady na vykonávanie tejto funkcie a pretože ho poznám osobne, nemá ani moju osobnú dôveru“.
Dne 23. 11. 2011 na návrh předsedkyně vlády Ivety Radičové zrušil slovenský prezident Ivan Gašparovič pověření výkonem funkce ministra obrany Ľubomíra Galka ze strany Svoboda a spravedlnost. Předsedkyně vlády Iveta Radičová navrhla do této funkce dalšího kandidáta z téže politické strany. Prezident však post odmítl této straně ponechat a dne 28. 11. 2011 pověřil řízením rezortu předsedkyni vlády.
Rakouský prezident Thomas Klestil odmítl návrhy na jmenování některých ministrů z řad Haiderových Svobodných v první koaliční vládě rakouských lidovců a Svobodných. I v kancléřském systému německém odmítl spolkový prezident Theodor Heuss v roce 1953 návrh kancléře Konrada Adenauera jmenovat ministrem spravedlnosti Thomase Dehlera.
Pokud by ústavodárce chtěl, aby ministry nejmenoval prezident, ale premiér, tak by to napsal. Stanovil-li, že to dělá hlava státu na návrh premiéra, zdůraznil spolurozhodování těchto funkcionářů, nikoliv podrobení prezidenta jinému orgánu. Prezident, který odpovídá právně za jmenování vlády, má svobodu rozhodnutí. Ovšem při vědomí, že jeho odmítnutí může vyvolat konflikt s premiérem. Premiér se může bránit tím, že podá demisi, a tak odmítne realizovat představy prezidenta o budoucí podobě vlády.“
