Prezident republiky dnes přijal policejního prezidenta Červíčka a vyjádřil mu podporu. Navázal tak hned na několik svých sporných rozhodnutí a činů, kterými v uplynulých měsících a týdnech „bombarduje podhradí“. Poslední průzkumy veřejného mínění, které signalizují poměrně nečekaný pád prezidentovy popularity, s nimi možná bezprostředně nesouvisejí – ale o to jsou závažnější.
Špatná sázka?
Přijetí Martina Červíčka je napohled překvapivým signálem, že se Miloš Zeman polekal poklesu popularity a vyplul s „hlavním proudem“. Nikoli jen mediálním. Kdo by to do něj řekl, že? Jednotná havlistická Národní fronta, plně oddaná prokurátorsko-policejní klice, která v létě odstřelením Nečasovy vlády fakticky převzala moc, mu za to jistě zatleská. Bohuslav Sobotka rovněž. Taktéž Andrej Babiš. Jaká je podstata „boje o Lessyho“ jsme psali včera.
Čtěte dále: Petr Lessy opět ve funkci: Bitva o dva šéfy policie není vůbec absurdní. Skrývá v kostce celý problém dneška - slabý článek i červíčky
Potlesk však kupodivu nesklidí od „svého“ předsedy vlády v demisi Jiřího Rusnoka, který se naopak zastal ministra vnitra Peciny. Ale premiér je na svou budoucí kariérou v České národní bance na prezidentovi tak závislý, že třeba „vezme zpátečku“. Ono totiž všechno není tak jednoduché, jak to z „vysílaných signálů“ vypadá.
Miloš Zeman tím navázal na své přinejmenším stejně kontroverzní "přijetí" prokurátora Ivo Ištvana. I jemu vyjádřil podporu. A to právě ve chvíli, kdy vrcholila kauza „Nagygate“ a ve vězení seděli bývalí poslanci ODS, které tam právě Ištvan uklidil. Ukázalo se to však již tehdy jako sázka na špatného koně. Poslance propustil z vazby Nejvyšší soud – a prezident Zeman, aby byl konzistentní, i proti tomu protestoval. Mezitím se však celá aféra stává spíše skandálem policejně-prokurátorské mafie, s níž je právě pan Červíček neoddělitelně spojen. A přesto Červíček...
Proč toto nejnovější gesto proti své „stáji“? Proti premiéru Rusnokovi, proti ministru Pecinovi – ale současně ve prospěch „nenáviděného“ Bohuslava Sobotky... Znamená to snad, že vylekaný prezident „přepřahá“?
Moc práce?
Není za tím nutno vidět hned složité šachy – i když právě takové situace má Miloš Zeman rád, provokuje je a náruživě „hraje“. K pochopení nám může posloužit řada kroků, které mají společného jmenovatele, ač napohled také vypadají kdovíjak promyšleně: Hlava státu si prostě tak trochu neví se svými prezidentskými povinnostmi rady. A zakrývá to řadou jednoduchých levných gest, které mají širokou publicitu, ale především jsou – bezpracná.
Skandální byl už jeho ne-projev ke státnímu svátku naší země, 28. říjnu. To, co se ve Vladislavském sále odehrálo, přesně řečeno neodehrálo, se tvářilo jako kdovíjak tvůrčí inovace. Ve skutečnosti šlo o bezprecedentní selhání.
Po předvolební kampani ve prospěch svého SPOZ byl prezident zjevně vyčerpán. Maraton domácích i zahraničních událostí, v nichž nasadil příliš brzy do „trháku“, ho evidentně stál spoustu sil. Jako na zavolanou přišlo zranění kolene, které mu umožnilo trávit poměrně dlouhý čas na zámku v Lánech a odpočívat.
A jistě také přemýšlet. Nikoli jen o povolební situaci, v níž kvůli nešikovnosti Michala Haška dostal tvrdý direkt od Bohuslava Sobotky a jeho mocných spojenců. Je docela pravděpodobné, že mu teprve nyní došlo, že „prezidentování“ je tvrdá řehole se spoustou málo viditelné nevděčné práce, která mu bere ubývající síly. A rozhodl se jednat.
Projev - neprojev
Prezident je mainstreamovými médii obvykle napadán, že si přibírá více pravomocí než mu z ústavy přísluší. Je to samozřejmě nesmysl. Pravda je dokonce opačná: Miloš Zeman začal ořezávat některé své povinnosti – protože pochopil, že na ně – nestačí.
Skandální byl už jeho ne-projev ke státnímu svátku naší země, 28. říjnu. To, co se ve Vladislavském sále odehrálo, přesně řečeno neodehrálo, se tvářilo jako kdovíjak tvůrčí inovace. Ve skutečnosti šlo o bezprecedentní selhání. Hlava státu se ani slovem nevyjádřila k situaci v naší zemi po předčasných volbách. Před elitami státu se nenamáhala – tak jako dosud všichni předchozí prezidenti – formulovat svůj názor na stav společnosti či využít slavnostní příležitosti alespoň k nějakému historickému exkursu – poučení.
Pouze nám unavený Miloš Zeman sdělil, že vyznamená několik lidí, kterých si osobně váží. Dokonce ani jeho kancléř pak nebyl s to říci přítomným v sále a statisícům občanů u televizních a rozhlasových přijímačů, za co jednotlivým vyznamenaným nejvyšší státní pocty propůjčil či udělil. Je zjevné, proč: Byla by to práce. Namáhavá a složitá. Podivná urážka občanů země „antiprojevem“ – pochopitelně „spatra“ – byla snadnou a pohodlnou výmluvou.
Nemilostivý prezident?
Úplně stejné je to s milostmi, pravomocí, která patří pouze hlavě státu. Miloš Zeman sice v předvolební kampani prohlašoval, že neudělí jedinou milost – ale to bylo určeno jen uším voličů. Ti, zmanipulovaní mediálním běsněním kolem zcela regulérní a potřebné amnestie prezidenta Klause, na jakékoli mimosoudní „propouštění zločinců“ samozřejmě skvěle slyšeli. A kdoví, možná to i kandidát na prezidentský úřad myslel vážně.
Nedlouho po převzetí nejvyššího úřadu však Miloš Zeman samozřejmě musel zjistit, že něco takového prostě není možné. Náš právní řád je postaven tak, že v některých případech je udělení milosti jediná možnost, jak například ukončit proces s nesvéprávným obviněným. Nemluvě o skutečně děsivých kauzách, v nichž je milost jediným lidským řešením tragédií, na něž zákon a právo nepamatují – protože z definice pamatovat nemohou. Takových jsou každoročně desítky či stovky.
Prezident vzal tedy potichu „zpátečku“. Prohlásil, že nějaké milosti sice udělí – ale jen z „humanitárních“ důvodů. Ostatně ty jsou k udělení milosti téměř vždy hlavní inspirací. Jenže současně musel zjistit, že stovky a stovky žádostí o milost – na Hrad jich přijdou za rok tisíce – znamenají nepředstavitelnou agendu a – úmornou práci. Šílenou, nevděčnou, vyčerpávající.
Budeme na světě asi jediní, k nimž hlava státu na počátku Nového roku nepromluví. Nehledejme za tím však opět nic kdovíjak složitého či hlubokého. Novoroční projev je totiž také – tvrdá a namáhavá práce. Zvláště když by – chycen do vlastní pasti – musel prezident Zeman pronést projev „z hlavy“, bez napsaného textu. Po silvestrovské noci...
Proto přesunul agendu milostí – na Ministerstvo spravedlnosti. Nechme nyní stranou, zda tím nedochází k protiústavní situaci. Precedens tu ostatně je, což je napohled vážný argument: Udělal to přece i Václav Havel. Ten však byl mediálně nedotknutelný, tak se o tom nikde veřejně nedebatovalo. Jde přitom o naprostý nesmysl: Úředníci ministerstva, které řídí soudy, budou „přezkoumávat“ jejich rozhodnutí? Také prezidentu Havlovi se do té strašlivé práce nechtělo.
Jenže právě z toho důvodu prezident Klaus vrátil rozhodování o milostech do svých rukou. S plným vědomím, že bude za mnohá rozhodnutí kritizován, napadán či podezírán – ale hlavně, že si tím přidělá neskutečně mnoho vyčerpávající práce. Jako člověk, který vše viděl po dlouhé roky zblízka, mohu potvrdit, že nic horšího si v prezidentské agendě nelze představit.
Toto je bezpochyby jediný a pravý důvod, proč se Miloš Zeman své pravomoci i povinnosti „vzdal“. Nic tajemného, ani vznešeného. Prostě pohodlnost.
Co zbude v agendě?
Obdobně postupoval současný prezident republiky, když oznámil, že nebude jmenovat profesory – ale přenechá to na ministrovi. Případ hanebného „taképrofesora“ Putny, ve skutečnosti vulgárního přisprostlého aktivisty homosexualismu, kterého oprávněně jmenovat odmítl, mu k tomu posloužil jen jako záminka. Prezidentovi tak ubyla další náročná agenda. Jaké budou další? A co nakonec hlavě státu vlastně zbude? Politické konspirace mixované pokládáním věnců?
Miloš Zeman se současně dnes také rozhodl, že nepronese ani novoroční projev k národu. Budeme tak na světě asi jediní, k nimž hlava státu na počátku Nového roku nepromluví. Nehledejme za tím však opět nic kdovíjak složitého či hlubokého. Novoroční projev je totiž také – tvrdá a namáhavá práce. Zvláště když by – chycen do vlastní pasti – musel prezident Zeman pronést projev „z hlavy“, bez napsaného textu. Po silvestrovské noci...
Namísto toho si raději pozve pana Červíčka – a vyjádří mu podporu. Bezpracně. A – jak dokazuje i tento text – hned je o čem psát. Co zkoumat. Nad čím se zamýšlet. O čem spekulovat.
Ve skutečnosti však za tím není nic. Jen pohodlnost. U hlavy státu nebezpečná.
