Patetické tóny Ódy na radost, neoficiální eurounijní „hymny“, znějí zatím jen nesměle na pozadí poněkud groteskního vyjednávání nové vládní koalice. Až se však s pány Sobotkou, Zaorálkem a Babišem rozezní naplno, bude hotovo. Není divu, že si tohoto úhelného stavebního kamene „nových poměrů“ mediální mainstream zatím ostentativně nevšímá. Stejně jako zavládlo příznačně „hrobové“ mlčení o totálním rozvrácení pravice v naší zemi. Obojí spolu totiž úzce souvisí.
Do díry s nimi!
Aktuální průzkum CVVM ukazuje trend, který je napohled zcela logický. Ostatně povolební průzkumy veřejného mínění lze brát přece jen o kapánek vážněji než „cinknuté“ mystifikace z časů předvolebních, kde hrají roli jednoho z hlavních manipulativních nástrojů mediokracie. ODS podle tohoto průzkumu klesla pod hranici vstupu do sněmovny, na pouhá čtyři procenta preferencí. I to je ale ještě skoro optimistické. Členové ODS a jejich rodiny a známí čtyři procenta populace jistě nepředstavují. Ale bez žertu.
Jde o pokračování trendu vymazání nikoli české pravice, ale spíše vzpomínek na ni, z hlavního politického proudu. ODS samozřejmě již dlouho pravicí není. Jásání nad protlačením Miroslavy Němcové, Bohuslava Svobody, Marka „Kroužka“ Bendy či Jiřího Pospíšila do sněmovny je rovněž příznačné: Tato jména téměř dokonale symbolizují úpadek někdejšího politického lídra naší politiky. Už vůbec nemluvě o tom, že jedním z prvních aktů nové sněmovny bude jednání o vydání exprimátora Svobody k trestnímu stíhání.
Mimochodem: Jakkoli je pan Svoboda vskutku ukázkově odporný typ cynických všehoschopných „nepolitických politiků“, kteří za Petra Nečase vedení občanských demokratů zcela ovládli, neměl by být imunity zbaven. Ač téměř jistě bude. Jeho velmi pravděpodobné vydání do rukou represívních orgánů státní moci je nicméně symbolickým pokračováním trendu, který právě pokrytci jako je on či Miroslav Kalousek pomohli nastolit.
Poslanecká imunita, jedna z nejdůležitějších zbraní demokracie proti převzetí moci „nezávislou“ policií a prokuraturou, je dnes veřejností pokládána za podobný mysteriózní „původ všeho zla“ jako „korupce“ a spol. Radovat se proto z toho, když nepřítele-poslance dostanou do „klepet“ je stejně krátkozraké, jako se ptát komu zvoní hrana. Vždycky zvoní všem. Ti občanští demokraté, včetně premiéra Nečase, kteří jásali v okamžiku zatčení Davida Ratha, by mohli vyprávět. A ti sociální demokraté, kteří jásali v okamžiku zatčení exposlanců ODS, se také brzy dočkají. A s nimi celá země.
Majitelé klíčů a přívěšků na kroužku
To ale jsou jen symptomy smrtící choroby, která právě zachvacuje celý náš politický organismus. Nikoli její příčina. Ta je k nám z větší části vnesena zvenčí, podobně jako k nám byla vnesena uměle vyvolaná hospodářská krize. Pochopitelně: V obou případech zde našla dobře připravenou živnou půdu v podobě totálně oslabených funkcí obranného aparátu standardní demokratické politiky.
V soudružské jednotě na tom po dlouhá léta společně pracovaly havlistické elity mediokracie. Včetně některých jejích „hvězd“ v hlavních médiích, které dnes konsternovaně sledují, jak jim Andrej Babiš právě „kroutí krkem.“ Ani v tomto případě není však na místě škodolibě se pochechtávat. Jsou to pořád stejná hrana.
Příčina je za naší západní hranicí. V Německu právě podepsala koaliční smlouvu Angela Merkelová se socialisty. Zavazuje se v ní kromě jiného třeba i k tomu, že její „křesťanská“ pravice podpoří adopce dětí homosexuálními páry. Vlajková loď evropské socialistické revoluce tak dává nejen symbolicky najevo, že pouštění žilou staletým hodnotovým schématům křesťanské Západní civilizace vstupuje do závěrečné fáze.
Čtěte také: V Německu vsadili člověka do vězení jen proto, že jeho dcera vynechala dvě hodiny sexuální výchovy. Čeká nás podobný osud po vítězství pokrokářů ve volbách?
Německé CDU a CSU nebyly samozřejmě nikdy „pravicové“, ale v jisté fázi je bylo možné pokládat za křesťanské – a tedy principiálně spíše konzervativní. I to nyní definitivně končí. Děje se tak v hluboké ideové shodě s „vatikánskou revolucí“ zosobněnou postavou papeže Františka.
Není náhodou, že to byli právě němečtí katoličtí biskupové, kdo měl zřejmě největší vliv na „popravu“ papeže Benedikta XVI. Jeho bezprecedentní „odstoupení“ a nahrazení latinskoamerickým revolucionářem se spornou legitimitou je obrazem dění v Evropské unii a Obamových Spojených státech: Kruh se uzavírá. A jeden z malých „přívěšků“, pohupujících se na jeho obvodu se jmenuje Česká republika.
Zrození guru „podle metody"
Co z toho plyne pro rozvrácenou českou pravici? Jak dál, pokud patříme k těm, kteří nechtějí státní socialismus – protože si jeho jednu podobu buď ještě pamatují, anebo tuší, že něco jako občanské svobody jsou s ním v zásadním protikladu? Nejprve je si nutno uvědomit, co chce a s čím počítá protivník – současný bolševik – který je z definice vždy součástí Páté kolony EU v našem rozpadajícím se státě.
Na levici uctívaný „sociolog“ Jan Keller to v dnešním článku Pravice v troskách (Právo) napsal téměř přesně:
„Bude nyní zajímavé sledovat, kdo se po vyhořelých vládních stranách ujme úlohy obnovitele a nového garanta pravice. Lidovci to budou stěží. Nejviditelnější je na nich zatím přitakání restitucím, na tom se v českém prostředí nedá budovat strana s výraznější podporou. Okamura se profiluje především požadavkem na referendum, což větší podporu sice získat může, není to však nijak specificky pravicový požadavek.
Zbývá Andrej Babiš. Vzhledem k tomu, jak ho pravice nenávidí, by bylo milé, pokud by její modrý prapor, který leží po volbách na zemi, zvedl právě on.“
To je trefa do černého. Andrej Babiš již během kampaně nutkavě opakoval, jak má v Německu nainvestováno. Jak s ním Němci počítají. Jak mu i proto opravdu „bratrsky“, za hubičku, přenechali vydavatelství Mafra, nejvlivnější mediální stroj na výrobu a distribuci „evropské lži“ a na manipulaci veřejným míněním. Toto má být nový „guru pravice“ střižené podle německého, respektive unijního „nepolitického“ vzoru. A on se jím stane. Právě tak jako se náhle stanou „pravičáky“ všichni havlisté typu Zlatuška, Stropnický, Komárek a spol.
Normalizace číslo dvě
Pokud bylo dvacetiletí po převratu symbolizováno na pravici značkou Václav Klaus, nyní se nejméně na následující dekádu má změnit na značku Andrej Babiš. A protože realita je občas pronikavě ironická, přichází k nám v podobě „vzpomínky na budoucnost“:
Posledním „československy“ hovořícím vrcholným politikem byl „pražský Slovák“ s nejtemnější komunistickou minulostí Gustáv Husák. Agent StB Andrej Babiš má stejný „původ“, stejnou řeč – a především stejný úkol: Normalizovat poměry ve „zlobivé gubernii“ a vyvézt ji „z krize ve straně a společnosti“. V zájmech současné Moskvy zvané Berlín. Za zvuků neformální hymny, aktuální internacionály, Ódy na radost.
Tóny současnosti... a budoucnosti? - Hymnus pro EU 2020, Míťa Dencev
Do podzemí?
Úsilí o rekonstrukci skutečné pravice v naší zemi se tak stává „disidentskou“ záležitostí v „pravém“ slova smyslu. Nikoli v „levičáckém“ jako za „protihusákovské“ Havlovy mise, o níž jsme netušili, že je ve skutečnosti předsunutou bojůvkou elit Nového světové řádu. Zmatení pojmů je pro tento stav příznačné. Obnovená „strana“ se dnes jmenuje Rekonstrukce státu a její „vedoucí úloze“ se upisují všichni, kdo chtějí podíl v obnovené Národní frontě: Jejím hlavním smyslem je přitom destrukce zbytků státu v nastupující „normalizaci“.
Měli bychom to vzít na vědomí při všech úvahách, které v této době na mnoha místech bezpochyby probíhají. Včetně některých regionálních či místních sdružení ODS před „pohřebním“ lednovým kongresem. Prostě všude tam, kde „smrt pravice“ berou za příležitost spíše k jejímu zrodu než mystifikačnímu „vzkříšení“. Tentokrát by totiž muselo jít o pravici skutečnou. Jen taková má šanci vzdorovat babišovské potěmkiniádě, nebo pravicové karikatuře v podání varietního dua Kalousek-Schwarzenberg, jež je jen jinou větví „evropské normalizace“ naší země.
Není přitom nutné jít rovnou do ilegality. Alespoň zatím. Hra na demokracii, kterou elity EU a jejich Pátá kolona v naší zemi stále ještě musejí předstírat, dává řadu šancí k pohybu zbývajícím prostorem. Přestože je prošpikován kamerami, odposlechy, „analytickými útvary“ ministerstva financí, Bradáčovými, Šlachty, Ištvány či soudci Kotty a ovládán mediálním impériem „zastupujícího říšského protektora“.
Uvědomí si to i někteří ekonomičtí „velcí hráči“, kteří mají zdroje na to, aby pomohli vytvořit životně důležitá „disidentská“ média? Měli by. Je to i v jejich existenčním zájmu.
