Když mnozí experti a publicisté varovali veřejnost, že se takzvaný "boj proti globálnímu oteplování“ nutně změní ve válku proti každému obyvateli planety, málokdo jim věřil. A mnozí proti nim skandovali mantru takzvaného „udržitelného rozvoje“ a přesvědčovali všechny, že ochrana přírody by se neměla prosazovat souběžně s rozvojem, ale naopak zastavením rozvoje.
Došlo to tak daleko, že v dokumentech souvisejících s Pařížskou dohodou z roku 2015 se výslovně požadují další opatření k omezení globálních emisí, aby se teplota planety do poloviny století zvýšila pouze o jeden a půl stupně, nikoliv o dva, a to bez ohledu na skutečnost, že se za to bude muset zaplatit likvidací více než čtvrtiny průmyslu (konkrétně: snížit emise z 55 na 40 Gigatun ekvivalentu CO2, což povede ke snížení průmyslové výroby o 27,5 %). O jeden a půl procenta více než čtvrtinu!
Jak se to dá sladit se starostí o perspektivu lidstva a klasifikovat jinak, než jako úmyslná sabotáž? Vědci, kteří odmítají uznat souvislost mezi údajnou změnou klimatu a lidskou činností, nejsou jednoduše bráni v potaz; různé dokumenty OSN obsahují záludnou a v podstatě výsměšnou formulaci: „absence důkazů o škodlivosti nemůže osvobozovat od omezení“.
Vysvětlení na úvod
Pojem „udržitelný rozvoj“ (Sustainable development) se poprvé objevil v roce 1987 ve zprávě „Naše společná budoucnost“ Světové komise pro životní prostředí a rozvoj (G. H. Bruntland). Předtím se používal podobný, ale méně zpolitizovaný termín „globální rovnováha“ z první zprávy Římského klubu „Meze růstu“ (1972). Konceptuálním smyslem obou je zajistit rozvoj, který nenaruší rovnováhu mezi biosférou a technosférou. Podle odborníků to není možné vzhledem k tomu, že převládající technologický řád současného lidstva zakládá přímou úměru mezi emisemi a rozvojem. Žádné emise znamenají žádný rozvoj, bez něhož dochází k rychlému pádu do regrese a archaičnosti.
Odborníci, kteří se staví proti „zelené“ verzi globalizace, ukazují jinou cestu – stanovit přísnou vazbu mezi technogenními emisemi a jejich pohlcováním přírodním prostředím, což mimochodem vychází z přístupů uvedených v řadě zásadních mezinárodních dokumentů, zejména v Deklaraci z Ria z roku 1992. Tento přístup je však zamlčován, protože pro zákazníky „zeleného údělu“ není výhodný; existuje pouze několik zemí v čele s Ruskem, kde absorpce převyšuje emise; téměř všechny průmyslové země Západu, s výjimkou Kanady a Švédska, jsou znečišťovatelé. Pak je tu ještě Austrálie a Nový Zéland, které nejsou geograficky ale pouze civilizačně součástí Západu. Ve srovnání s hlavními znečišťovateli USA a EU je to však jen kapka v moři.
Čtěte ZDE: Sekta klimatických apokalyptiků: Stop naší civilizaci! Dogma o tání ledovců se hroutí. Skuteční vědci vyvracejí tupé lži: Žijeme v cyklu doby ledové. Vymřeme spíše zimou, nikoli horkem. Symbol náboženství smrti a zmaru už i na Letné
Pokud jde o omezování emisí, klimatická lobby se opírá o jinou zprávu Komise pro globální řízení a spolupráci (Carlsson) „Naše globální sousedství“ (1995). Ta stanovuje cíl dostat přírodní zdroje pod globální kontrolu, navrhuje globální daně z jejich využívání a prosazuje mechanismy pro realizaci „zeleného“ projektu, v němž by lví podíl omezení připadl na rozvojové země a ty rozvinuté by své snížení emisí zajišťovaly přesunem vlastních zastaralých technologií do třetího světa.
Konec blahobytu
Tak si to shrňme: Klíčovým požadavkem zelené agendy podle záměru globalistů je, aby všichni snížili emise CO2 neboli „uhlíkovou stopu“ – řečeno jazykem oficiálních dokumentů. To je všeobecně známo. (Ve své podstatě však ochranu přírody nemá zajistit snížení emisí CO2 jako takové, ale depopulační efekt coby důsledek deindustrializace a obecné chudoby – pozn. PP) Co ale příliš známo není je fakt, že v rámci tohoto programu se připravuje sledování uhlíkové stopy každého občana a navrhuje se zavedení mechanismu „osobních kvót na uhlíkové emise“ (PCA). Alespoň tak byla postavena otázka v článku o takovýchto kvótách v časopise Nature Sustainability. Článek vyvolal rozruch a na Západě je široce diskutován v souvislosti s všeobecnou „dekarbonizací“ a faktickým zákazem občanům užívat výdobytků moderní civilizace pod záminkou „ochrany životního prostředí“.
Svět je hrou čísel zastrašován, že při současných trendech nebude splněn limit nejen půldruhého, ale ani dvou stupňů globálního nárůstu teploty; uvádí se „očekávaný“ nárůst o 2,9 stupně, jemuž je podle autorů třeba zabránit politikou „nulového ekonomického růstu“. „Nízkouhlíkový“ rozvoj, do něhož je třeba zapojit veškeré obyvatelstvo, je spojen s „postepidemickým“ restartem, který byl shledán příznivým pro zelené inovace. Za účelem zajištění totální kontroly populace má být využito umělé inteligence a „big data“ databází IT korporací.
„Dospěli jsme k závěru,“ píší autoři článku, „že vzhledem k možným problémům s integrací do stávajících politik, otázkám ochrany soukromí a následným dopadům by PCA mohly být pilotně zavedeny ve vybraných technologicky vyspělých zemích, které si uvědomují, že klima je důležité.“ Samotné přiznání, že existují problémy s ochranou soukromí a s dopady zavedení podobných kvót (či emisních povolenek), jasně dokazuje, že nikdo nehodlá občany seznámit se skutečnými cíli programu, který je součástí projektu „digitálního koncentráku“.
Čtěte ZDE: Už to spouštějí: Digitální otrokářský systém je kompletně připraven. OSN? Ministerstvo pravdy. Covid a oteplování jako test a trénink. Rockefeller Brothers Fund a spol. chtějí jen dobro! My, muži a ženy určení k likvidaci, se podvolíme?
Návrat do doby kamenné
Co na nás tedy chystají? Především nás ubezpečují, že „osobní kvóty“ jsou rozpracovaný produkt ještě z devadesátých let minulého století a jejich čas nyní „nastal“. Zjevně nechtějí zbytečně riskovat: strach z exploze společenských nepokojů je tou nejlepší „vakcínou“, která je nutí myslet hlavou. Podstata projektu depopulace tedy zní: „Vybudovat“ společnost podřízenou globálnímu „zelenému“ údělu a přenést na její bedra odpovědnost za pokrytí 40 % emisí. Mechanismus je následující: Rozdělit „národní cíl“ snížení emisí na co největší počet „hladových krků“. A každému určit kvótu, která se bude „čerpat“ při každé platbě za benzín do auta, za topení a elektřinu, za vaření a dokonce i za nákup samotných potravin, tedy za jakoukoli spotřebu spojenou s emisemi.
V čem je háček? Představte si, že máte měsíčně určitou částku peněz na osobní a/nebo rodinný rozpočet. K tomu existuje kvóta (bezplatná suma emisních povolenek), při jejímž překročení už nemůžete své tvrdě vydělané peníze utrácet; všechno se vám zablokuje a vy buď čekáte o hladu a zimě na další měsíc, kdy se vám kvóta obnoví, nebo si jednoduše chybějící jednotky dokoupíte v podobě dodatečných emisních povolenek. A od koho? Cituji z článku: „Lidé, kteří mají nedostatek, si budou moci koupit dodatečné jednotky na osobním uhlíkovém trhu od těch, kdo mají přebytek.“ A kdo bude mít přebytek?
Vzpomínám si, že před časem v Rusku probíhala diskuse o návrhu norem spotřeby energie: za minimum v podobě asi tří „wattových“ žárovek zaplatíte oficiální minimální sazbu. Pokud se však rozhodnete sledovat televizi, zapnout vysavač nebo, nedej bože, použít mikrovlnnou troubu či klimatizaci, zaplatíte za nadměrnou spotřebu pětinásobek nebo desetinásobek sazby. Tak lze odradit lidi od nadměrné spotřeby pod hrozbou přechodu na přídělový systém. Osud této myšlenky je nejasný, stejně jako všeho, co souvisí s globalistickou perspektivou v Rusku před začátkem Speciální vojenské operace na Ukrajině. Ta smetla se stolu mnoho plánů, včetně těch, které byly osnovány za účelem vnějších zájmů a s jejich podporou. Pokud bychom však takovýto přístup přece zvolili, u koho by se našel přebytek? Samozřejmě o toho, kdo by nepoužíval žádný elektrický spotřebič, vzdal se všeho a „dobrovolně“ se vrátil do „doby kamenné“.
Čtěte ZDE: Zatím se tu po lidech nestřílí: Ale začne se? Skvostný příklad radikálního pokroku. Staletí krvavé práce nikoho nezajímá. Stalo se, co se stát muselo. Pozítří povinnost i u nás? Likvidací venkova k lepšímu podnebí. Zatím...
Ve službách panské rasy
Podívejme se nyní, jak to celé funguje na úrovni států, protože na úrovni jednotlivců (zatím) není žádná směrodatná praxe. Představte si, že evropská země „A“, která figuruje v příloze II k Rámcové konvenci OSN o změně klimatu (země OECD), shromažďuje cestou různých manipulací emisní povolenky od tuctu nebo dvou desítek rozvojových zemí a započítává si je, aby tak snížila účet svých vlastních emisí. Výsledek: tato země znečišťuje ovzduší úplně stejně jako dříve, ale papírově je v plném souladu s předpisem. Přitom cena povolenek na snížení emisí o tunu ekvivalentu CO2 se pohybuje kolem 100 dolarů, ale ve „třetím světě“, kde v podstatě žádné emise nesledují, si je můžete koupit za „korálky“ a „ohnivou vodu“.
A myslí si snad někdo, že by to mezi lidmi vypadalo jinak? Bylo by to naprosto stejné! Jedni budou prosperovat a jiní stonásobně klesnou na dno a po snížení spotřeby na nulu se usadí ve „slumech“ nebo chudinských čtvrtích. Nepřipomíná to nový generální plán „Drag nach osten“, který předpokládal obložení velkých měst na dobytých sovětských územích prstenci ubytoven „pracovní síly“ nevzdělaných „domorodců“ schopných a ochotných vykonávat tu nejšpinavější, neproduktivní a nejlevnější práci ve službách „panské rasy“?
Velká Británie, Irsko, Francie, Kalifornie v USA – to jsou lokality, na kterých již probíhá (!) testování „osobních emisních kvót“. A zcela konkrétně: „Výzkumníci z univerzity v Groningenu navrhli celoevropské obchodování s emisními povolenkami pro domácnosti a soukromá vozidla, které by bylo součástí systému obchodování s emisními povolenkami v rámci EU (ETS)“. Jinými slovy, mechanismus propojení „osobní roviny“ s „veřejnou“ se již připravuje. Příslušná „literatura“ přitom „zdůrazňuje význam ekonomických pobídek“, které mohou motivovat „osobní rozhodování a jednání na ochranu životního prostředí“.
Něco tu skřípe
Autoři článku v Nature Sustainability jsou realisté a kladou si otázky ohledně problémů a překážek, které jim brání v realizaci jejich plánu. A co považují za nejzávažnější? Společenskou decentralizaci a politický odpor! A jaké to má řešení? Unifikované rozšíření extrémní chudoby a masivní vymývání mozků. Na to se globalistické elity zaměří v první řadě. Další překážkou jsou technologické bariéry a vysoké náklady na implementaci. „V roce 2000 se objevila vize uhlíkových účtů, podobných bankovním účtům, a uhlíkové karty, na kterou by se připisovaly emisní povolenky a z níž by se prováděly odpočty,“ poznamenávají autoři a s lítostí konstatují, že průzkumy ukázaly složitost celého mechanismu pro obyvatele. Ale je tu ještě jeden problémem, který autory znepokojuje, totiž (!) společenská nepřijatelnost. Je velká otázka, které cílové skupiny by tuto myšlenku přijaly a které by ji odmítly. Bohatí – chudí? Vzdělaní – nevzdělaní? A ještě jedna věc: námitky vyvolala rovněž perspektiva zavedení „centralizované kontroly činnosti lidí“, tedy digitální totalita. Lidé to chápou, nedůvěřují slibům „všeho dobrého“ a oprávněně se obávají následků v podobě elektronické diktatury.
Čtěte ZDE: Nedejme se zmást: Otrokáři Velkého resetu se dál snaží tvářit jako vítězi. Ve skutečnosti jim dochází dech. Hladové hry už jsou příliš. Umělá komplexní krize jim zlomí vaz. Rusko a Čína řekli jasné NE! Poženeme je svinským krokem
Čeho se autoři ještě obávají, když čtenářům tlumočí plán globalistů? Prolévají „krokodýlí slzy“ nad skutečností, že během epidemie koronaviru došlo k „porušování digitální etiky“. Existují obavy, že se zavedením „osobních uhlíkových kvót“ bude tento jev expandovat do masového měřítka a ohrozí celý systém, který tak bude podkopáván zevnitř – a to je nepřijatelné.
Jaký z toho plyne závěr? „Výzkumná komunita bude muset aktivizovat podrobnější výklad otázek spojených s uhlíkovými kvótami,“ uvádí se v článku. Stejně jako ve všech případech týkajících se „udržitelného rozvoje“ jde o to „umlčet“ ty, kdo si uvědomují nebezpečí a rizika, a představit je v očích veřejnosti jako „dinosaury“ neochotné se „změnit“. Jedná se o princip „pozitivní motivace“ hojně využívaný v globalistických schématech. Jedinec není formálně k ničemu nucen, ale je mu vymyt mozek do té míry, že se stává „uvědomělým“ a „osvíceným“ nepřítelem svých vlastních zájmů a je připraven nadšeně hájit mýty, jimiž byl indoktrinován.
Necháme si to líbit?
Nakonec si autoři položili příznačnou otázku – co dělat? „Pokud neprojde PCA, potom jaký jiný systém by měl být zaveden, aby se změnilo chování lidí a odvrátili se od priorit „s vysokými uhlíkovými emisemi“ a podpořili čisté nulové emise?“. Fantazie globalistů je nevyčerpatelná, a pokud projekt „osobních uhlíkových kvót“ selže, podobně jako svého času skončil pod stolem plán přesunout pravomoci Rady bezpečnosti OSN do nového orgánu Rady pro ekonomickou bezpečnost, určitě přijdou s něčím novým, rafinovanějším a zastřenějším.
Jak se proti tomu obrnit? Odpověď je známá a stará jako sám svět. Jakékoli mezinárodní závazky jsou účinné pouze do okamžiku, než začnou podkopávat princip suverenity tím, že přenesou řešení zásadních vnitřních otázek na vnější síly a struktury. Svět se před našima očima propadal do covidové QR bakchanálie s převrácením sanitárních orgánů na „paralelní vládu“. Jakmile však byla spuštěna ruská operace, globální obraz odrážející tuto mizérii se dramaticky změnil.
Lékaři, kteří vtipkovali o tom, že Putin vyléčí svět z kovidismu během jediného dne, byli mnohem blíže pravdě, než si mnozí dokázali představit.
Zdroj.
