Scénář byl pokaždé stejný. Vysocí úředníci ministerstva zahraničních věcí – včetně velvyslanců – byli obviněni z hospodářských deliktů, řadu měsíců či spíše let vláčeni po soudech, což samozřejmě znamenalo profesní likvidaci a velké životní martyrium, aby na samém konci byli osvobozeni, protože se vůbec ničeho nedopustili. Jejich domovské ministerstvo se jich nejenom nezastalo, ale spíše si ještě přisadilo.
V případě bývalého velvyslance v Austrálii Juraje Chmiela se již jedná o pravomocný osvobozující rozsudek, v případě bývalého velvyslance v Thajsku Milana Sedláčka a jeho spolupracovníků jde zatím stále ještě o rozsudek nepravomocný.
Až se zase někdo bude dotazovat, jak je to možné, že někteří trochu více zasvěcení pravicoví voliči nevolili v prezidentské volbě Karla Schwarzenberga, i toto může být jedna z odpovědí: Protože je to alibistický zbabělec, který se neumí (a možná ani nechce) postavit za své lidi. Juraj Chmiel žádal svého resortního ministra o schůzku několikrát. Nikdy mu nebylo vyhověno. Sedláčkův případ je obdobný. Po Chmielovi se v inkriminované době ještě povozil tehdejší předseda vlády Petr Nečas. Nikoli proto, že by o onom konkrétním případu cokoli věděl, ale Chmiel nepatřil uvnitř ODS mezi jeho uctívače.
Juraj Chmiel: ministerstvo neudělalo nic
Takhle se ve svém tiskovém prohlášení k věci minulý týden vyjádřil sám Juraj Chmiel:
„Případ dalšího stíhaného vysoce postaveného státního úředníka, exvelvyslance a bývalého generálního sekretáře MZV pana Milana Sedláčka a dalších dvou obžalovaných, jen potvrzuje moje slova o tom, jak jednoduché je člověka v současném Česku kriminalizovat.
I v tomto případě stačilo zatahat za ty správné páky, i v tomto případě se ministerstvo zahraničí v době, kdy ho vedl pan Schwarzenberg, ke stíhání připojilo, i když bylo od začátku zřejmé, že nic z toho, z čeho jsou pan Sedláček a další dva obviněni, se nestalo. Ani v tomto případě Schwarzenbergovo ministerstvo, na rozdíl od toho, jak to dělá řada jiných zaměstnavatelů, nevystoupilo na obranu či podporu svých zaměstnanců. Dnes, stejně jako letos září v mém případě, vynesl soud zprošťující rozsudek, byť v případě Milana Sedláčka a spol. je zatím nepravomocný.
Nevím, zda vůbec, případně jak, zareaguje v případě Milan Sedláčka pan Schwarzenberg. Jeho vyjádření k mému případu bylo, i když se dovolával podpory jiných ministrů zahraničí, v příkrém rozporu se stanoviskem současného ministra a navíc hodně nepřesné ohledně role MZV a okolností kolem trestního oznámení.
Omluva je na místě
Postoj pana Schwarzenberga, kdy bral rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v mém případě za něco jako "svatý grál" (přestože MZV mělo archivované jasné písemné důkazy o mé nevině), je i v rozporu s jeho vyjádřením pro Českou pozici z 6. 11. 2013. Tehdy v souvislosti s případem pražského primátora Hudečka mluvil o "vykonstruovaném případu", domluveném procesu na objednávku s tím, že se to "bohužel u nás stává". Z těchto jeho slov nejen mrazí, ale naskýtá se logická otázka: Jak to ví? Má nějaké zkušenosti z jedné či druhé strany barikády? Pokud ne, tak by měl měřit stejným metrem, a ne jak se mu to právě hodí. Proč stejně razantně nevystoupil na obranu svých zaměstnanců?
Bylo by na místě, ve světle posledních událostí, aby pan Schwarzenberg vyvodil alespoň morální odpovědnost z toho, jak se ministerstvo zahraničních věcí, když bylo pod jeho vedením, chovalo ke svým stíhaným zaměstnancům. Přinejmenším by se měl veřejně omluvit. Například za to, že se MZV nepostavilo na jejich stranu, ač mělo k dispozici dostatek důkazů, že vše proběhlo úplně jinak, než byla konstrukce policie a státního zastupitelství. Nešlo by navíc o zasahování do vyšetřování, ale o morální podporu ze strany zaměstnavatele. Přístup, který Schwarzenbergovo ministerstvo zvolilo, totiž hození přes palubu, jen veřejně posilovalo dohady, že jeho zaměstnanci se provinili a jsou trestně stíhaní po právu. Omluva ze strany pana Schwarzenberga, byť opožděná, by byla slušným začátkem na cestě za nápravou. A to bez ohledu na to, že dnešní rozsudek v případě Milana Sedláčka je nepravomocný.
Petr Štěpánek, 21. 11. 2013, www.petrstepanek.cz
Petr Hájek: Několik slov
Nemohu si v této souvislosti odpustit přičinit k této obludné a ostudné kauze také pár poznámek. Nezasvěcený čtenář by se totiž po předchozích řádcích a „diplomatickém“ vyjádření bývalého diplomata mohl domnívat, že šlo jen o „přehmat“. A že celá „spoluvina“ Karla Schwarzenberga spočívá skutečně pouze v tom, že se svých zaměstnanců nezastal. Je to však daleko horší.
Vendeta
Abychom celou šílenou kauzu alespoň trochu pochopili, musíme se vrátit do roku 2009. Po pádu Topolánkovy vlády obsadil post ministra zahraničí ve Fischerově kabinetu Jan Kohout. Právě ten, který je dnes opět šéfem MZV, aktuálně v demisi. Nový ministr vyměnil po nástupu několik postů ve svém okolí. Generálním sekretářem ministerstva se tak stal ostřílený diplomat Milan Sedláček. Změn sice nebylo příliš, ale stejně média psala o „noci dlouhých nožů“. Jak jinak, když odešlo několik postav napojených pupeční šňůrou na dosavadního ministra Schwarzenberga, havlistickou ikonu.
Případ (nejen) Milana Sedláčka byl zkonstruován zjevně pod páně Schwarzenbergovým přímým dohledem či přinejmenším „inspirací“. Zničená diplomatická kariéra, léta absurdních výslechů, poničené zdraví, trpící rodina – to vše si Milan Sedláček a jemu podobní odžili, protože nepatřili do havlistické údernické party kolem Karla S.
Jenže po volbách 2010 se Karel „Číro“ do svého postu v Černínském paláci opět vrátil – tentokrát už ne za Bursíkovy Zelené, ale za Kalouskovy Topáky“. A okamžitě vyházel prakticky každého, kdo se nějak „otřel“ o spolupráci s Janem Kohoutem. Média uctivě mlčela, přestože tentokrát šlo o skutečně „masové popravy“. Ministerstvo již po pár týdnech ovládla „druhá liga“ Havlových a Schwarzenbergových lidí. Ale tím to neskončilo. Rozběhla se vendeta.
Krátký proces
V jejím rámci nemohl uniknout samozřejmě ani Milan Sedláček. Sice ještě stačil odejet na velvyslanecký post do Thajska, ale pak už po něm sáhli. Absurdní udání přišlo – z ministerstva. Motivace byla zesílena tím, že jako Generální sekretář MZV zlikvidoval těžký „tunel“ Schwarzenbergových lidí v IT technologiích. A to se neodpouští. Byl obviněn – rovněž z hospodářské kriminality. Musel opustit místo velvyslance a nakonec ho vyhodili i z ministerstva, přestože presumpce neviny by normálně velela, ponechat ho do rozsudku alespoň „ve stavu“. Ne, vymetli ho prostě na ulici. Ale ani tím to neskončilo.
Způsob jakým se „obviněným“ diplomatem nové schwarzenbergovské elity zacházely, je fascinující a rozhodně se k němu ještě vrátíme. Je to poučný příběh. Brutální a cynický. Skvěle ilustruje charakterové dispozice „věčného“ ministra zahraničí K.S, kterému nade vše vždy záleželo na „lidských právech“. Pokud nešlo o práva těch, kterým chtěl zakroutit krkem. Odbornou kvalifikaci nemá žádnou. V metodách odstraňování nepohodlných lidí se ovšem projevil odborník na slovo vzatý. Stejně tak ve výprodeji zájmů České republiky. Určitě se k tomu ještě nejednou vrátíme.
Agent zlého
Takže zatím jen stručně: Jako člověk, který byl vzhledem ke své funkci v prezidentské kanceláři celou dobu „poblíž“ a s hrůzou a bezmocí sledoval, jak ministr Schwarzenberg deklasuje nejen zájmy České republiky ve světě, jak ji „draží“ v Evropské unii, ale také jak ničí diplomaty mimo jeho osobní „sféru zájmů“, musím říci, že nic podobného jsem za deset let na Hradě nezažil. Případ (nejen) Milana Sedláčka byl zkonstruován zjevně pod jeho přímým dohledem či přinejmenším „inspirací“. Zničená diplomatická kariéra, léta absurdních výslechů, poničené zdraví, trpící rodina – to vše si Milan Sedláček a jemu podobní odžili, protože nepatřili do havlistické údernické party kolem Karla S.
Hodný, tak trochu legrační, věčně usínající „breptající dědeček“, který se také měl stát naším prezidentem. Tak nám jej líčila a líčí mainstreamová média. Daleko blíže realitě je jeho fotografie na již potrhaných plakátech z poslední předvolební kampaně: Agent 009, jak na sebe sám kouzlem nechtěného prozradil, aniž blíže specifikoval, které velmoci či mocnosti slouží. Ale ono je to tak zjevné, že vlastně ani nemusí.
Mýlil by se každý, kdo by se domníval, že konec dobrý, všechno dobré. Jednak je rozhodnutí soudu v "kauze Sedláček a spol." dosud nepravomocné. Jednak Milan Sedláček, stejně jako řada dalších Schwarzenbergem zlikvidovaných profesionálních diplomatů, se už do diplomacie s největší pravděpodobností nebude chtít vrátit.
Budeme se zájmem sledovat, jak český stát – pokud je to vůbec možné – Schwarzenbergovo bolševické řádění na MZV „nespravedlivě pronásledovaným“ nahradí. Budeme se ptát. A budeme o tom informovat.
