Již dlouho uvažuji nad Vašimi dopisy o podivuhodném fenoménu, který si možná jednou zaslouží hlubší sociologickou analýzu. Až na zanedbatelné výjimky (výjimka potvrzuje pravidlo), ač mnozí přímo vášnivě diskutujete o nejrůznějších tématech, doplňujete naše informace, souhlasíte i nesouhlasíte s některými články či jejich částmi, vždy se tak děje – kultivovaně a slušně.
Na jednu stranu je vlastně hrozné, že to je nutno pokládat za fenomén. Na stranu druhou to prostě fenomén je. Měli jsme zpočátku obavy – a také jsem o tom nejednou psal – že i na Protiproud proniknou různí psychopati se svými nechutnostmi, sprosťárnami a temnou žlučí.
Věděli jsme, že chceme-li otevírat kontroverzní témata, o nichž převážná většina médií mlčí, nebo lže a mystifikuje, vystavíme se vulgárním útokům. Mnoho lidí je totiž už tak „zmáklých“, že odmítají vůbec uvažovat o tom, že něco může být jinak, než jim sugeruje svou obrovskou mocí mediální mainstream. Bere jim to jistotu – a tím i pocit určitého bezpečí. Ostatně některé dráždí už pojem sám:
"Pane, Hájku, doporučujeme ve Vašich českých článcích nepoužívat vámi často frekventované nečeské slovo "mainstream".
KLUB SKEPTIKŮ PRAHA 4“
Nepříliš vážení „skeptici“ z Prahy 4,
nemohu samozřejmě vědět, čím byl váš krátký dopis motivován. Pokud bych vaši podivnou „pokrokovou“ organizaci bral vážně, mohl bych si myslet, že jde o snahu bránit náš hrozivě ničený mateřský jazyk. Jenže já vám to nevěřím, zatímco my se o udržení alespoň základních „zděděných“ hodnot češtiny věru snažíme. Narozdíl od mainstreamu bereme třeba vážně, že náš jazyk přivlastňuje (ne spisy Kafky, ale Kafkovy spisy, podobně jako ne Divadlo národa, ale Národní divadlo a pod.), že má třetí osobu množného čísla (nikoli Policisté ví, jak na to, ale vědí a pod.) a tak dále a tak dále. Spoustu podobných „maličkostí“, které chtějí uchovat český jazyk v jeho kráse, síle a dokonalosti. To právě mediální mainstream nechce a krok za krokem naši řeč ničí.
S vlastním pojmem „mainstream“ je to však jinak. Zatímco i my již psaní slov jako prezident či filozofie s těžkým srdcem akceptujeme, ačkoli ztráta „s“ znamená, že se navždy zatemňuje původ slova – podobně jako všeho ostatního nám cenného – v případě pojmů jako právě „mainstream“ je to právě naopak. „Hlavní proud“ je totiž něco jiného než mainstream. Alespoň pro nás. Pro případ médií či právě také „Klubu skeptiků“ a dalších podobných „pokrokových“ institucí, používáme ono „vnesené“ anglické slovo – prostě proto, že je máme za „úspěšný“ pokus vnést k nám celou ideologii, kterou představuje – a proto tento pojem v jeho původní nepřeložené podobě vede k identifikaci jeho „globalistického původu“.
Leč zpět k věci: K „nepochopitelné“ kultivovanosti čtenářů Protiproudu ve srovnání s častou obhroublostí konzumentů jiných periodik. Zdá se to možná jako drobnost, ale právě zde jde o zásadní boj proti „mainstreamu“. Lidé, kteří u něj setrvávají, tak činí především pro zmíněný mylný pocit „bezpečí v houfu“.
Jde samozřejmě o bezpečí velmi nebezpečné. Vede-li vás někdo k okraji propasti po široké pevné cestě, po jejíchž okrajích drahé barevné billboardy potvrzují zvolený cíl cesty stejně jako obrovské směrové ukazatele, pořád je třeba „poutníkům“ opakovat, že na konci cesty je nicméně čeká propast. Mnohé lidi takové „šťouralství“ přivádí k zuřivosti. Jenže dopisy redakci Protiproudu jsou vesměs slušné a kultivované. A navíc pro ně platí zvláštní nepřímá úměra. A to je možná klíč k onomu fenoménu:
Když jsme letos v březnu začínali, četla nás jen hrstka lidí. Sprosté a vulgární nadávky na naši adresu (zvláště na mě osobně) tvořily docela výrazné procento reakcí. S narůstajícím počtem čtenářů začaly řídnout. Od jistého okamžiku, když čtenost Protiproudu nabrala stabilně stoupající křivku, téměř zmizely. Že by tito nemocní nešťastníci, zaplavující svými páchnoucími psychickými výměšky diskusní fóra na jiných webech, „znechuceně“ odešli jinam, protože u nás se „nechytí“? Opravdu to tak vypadá.
Jedním z důvodů samozřejmě může být naše řešení diskusí pod články. To ale nevysvětluje, proč nám stále méně zaplevelují i redakční poštu. Proč v ní téměř „vymírají“. Odvážil bych se říci, že je to také tím, s čím se u nás setkávají. Naše texty totiž neobsahují lascivnosti či vulgarity, které se dnes už pokládají za běžné a vlastně za „normu“ – právě tak jako poničený jazyk. Pro tento typ lidí jsme asi málo „inspirativní“ zdroj. Raději zamíří třeba do Reflexu za J. X. Doležalem – či za jinými podobnými „odvázanými“ periodiky a autory.
Vede mě to k – určitě předčasnému optimistickému – závěru: Slušnost, kultivovanost a vychovanost zdaleka není na vymření, jak to někdy vypadá. Alespoň pokud jde o formu. A to zdaleka není málo. Přestože třeba ve vlastním obsahu sdělení i mnozí slušní lidé dokumentují, že se dali infikovat sprostotou a neslušností domácího „pokrokového“ hlavního proudu.
Typicky je to patrné u dvou zcela uměle stvořených témat, která „cloumají“ a manipulují už několik posledních let zdejší veřejností – bohužel často i tou její jinak slušnou, rozumnou a kultivovanou částí: a)takzvaná všudypřítomná korupce, b) církevní restituce. Zvláště „b“ je přímo ideální prostředek k oživování „třídní nenávisti“ podle známého bolševického vzorce pro manipulaci „masami“: Lež + závist = nenávist.
Jde o tak mohutné a stálé kampaně, že jim i mnozí slušní lidé podlehnou, takže opakovaná lež se stává pravdou.
Čtěte ZDE: Spor o církevní restituce je klasickou manipulací: Socialisté ruku v ruce s komunisty budí nejnižší emoce. Jak je to doopravdy?
„Vážený pane Hájku,
velmi si vážím Vašeho úsilí s jakým informujete českou veřejnost o zahraničním i světovém dění (je to jistě práce náročná a věřím, že mnohdy i nezáviděníhodná). Jistě se neurazíte, když směle řeknu; že v mnoha ohledech jste se pro mne a mnoho dalších stal Arbitrem pravdy (?) (záměrně dávám otazník - protože pravda je jen u Boha).
Hledání pravdy je, jak jistě uznáte, úkolem každého z nás a proto, mne velmi "vyděsil" příspěvek Lucie Amálie Sulovské. Kde a proč se na Vašem webu vzala filipika této zanícené, leč nezasvěcené ženy?
Eduard Tomáš, kdysi řekl: "Bůh plus touhy = člověk, Člověk mínus touhy = Bůh".
Amálie, zdá se mi, dosti prodlévá ve svém zbytněném nevědomém egu, tedy: Bůh plus touhy...
Prosím, neničte si svoji kredibilitu příspěvky tohoto typu.
Děkuji,
Petr Pokorný“
Vážený pane Pokorný,
současně děkuji za hezká slova a současně myslím, že právě ona pro mě milá první část Vašeho dopisu však logicky vylučuje druhou – či naopak. Váš dopis přišel po článku Lucie Sulovské o církevních restitucích, domnívám se tedy, že s nimi – ač zřejmě věřící – nesouhlasíte. Ostatně nejste sám. Tento husarský kousek mystifikace a manipulace se podařil v mnoha případech.
Domnívám se však, že podle mě velmi dobrý text slečny Sulovské se pokoušel naznačit právě toto: Jak primitivními „argumenty“ je celá tato proticírkevní a protináboženská propaganda podpírána. Mimochodem – sám si nemyslím, že restituční dohoda s církvemi je kdovíjak dobrá. Vůbec si třeba nejsem jist, zda mělo dojít k „odluce církve od státu“. Ale to je jistě jiné patro celé diskuse – kdyby se vedla. Kdyby místo ní nevyhřezla ze spodních do vyšších pater společnosti jinak „politicky korektně“ tlumená staletá nenávist revolucionářů „Nové doby“ především ke Katolické Církvi, tedy té jediné, o kterou ve skutečnosti v celé hysterii jde. Protože zatím ještě zčásti vzdoruje morové nákaze ničivé ateistické destrukci všech cenností v člověku – jakožto tvoru od Stvoření svobodného. Útok proti Církvi je tedy útokem proti svobodě jako principu. Nikoli bezbřehé svévoli, ale vědomé sounáležitosti.
Myslím, že právě sem mířil text Lucie Sulovské především. A toto její vnitřní zaujetí v „protiproudu“ ke společenské „neslušnosti“, mě ohromně zaujalo.
„Dobrý den,
jak známo (neboť se tím ČSSD neustále ohání), sociální demokraté po ničem netouží více, než se starat o chudé-postižené-choré-důchodce-matky s dětmi..., a já s napětím čekám, kdy se v rámci polemiky o církevních restitucích objeví úvaha, že církev svou charitativní činností sociálním demokratům, lidově řečeno, leze do zelí. A že ČSSD jednoduše žárlí a chová se, jako by považovala církve za konkurenci, která se zničehonic zjevila na politickém kolbišti a vykrádá jim program. Možná by bylo dobré sociálním demokratům připomenout, že církve tu jsou jednak o téměř dvě milénia déle a jednak nehodlají vládnout státním rozpočtem. A že sebelepší vláda je z podstaty věci tak mizerný hospodář, že těžko předjímat, že by církev mohla být horší.
Mýlím se?
V každém případě přeji hezkou neděli.
Mirka Polová“
Vážená a milá paní Polová,
myslím, že se nemýlíte. Vaše argumentace je v logické rovině určitě správná. Ale Váš dopis jsem si dovolil zveřejnit z jiného důvodu – jako příklad uvažování slušného člověka, které by mělo být (ale není) obecně přijímáno. A to je právě to, co dle mého názoru v absurdním politickém divadle kolem tohoto problému musíme vidět především.
Berme církevní restituce proto jen jako „dobrý“ příklad masívní kampaně, která chce ve známých bolševických schématech útočit na zbytky duchovních institucí v naší zemi. Přes všechny problémy – na prvním místě malé odvahy a osobního nasazení nejvyšších církevních představitelů v každodenních půtkách s útočícím Zlem – je právě Církev stále ještě předpokladem naděje, že se postupně vrátíme k tomu, co je pro naše životy nejpodstatnější. Restituce vytvořily alespoň nákrok k tomu, aby se bolševikům všeho druhu „na druhý pokus“ tak snadno nepodařilo „zakroutit nám krkem“. Nám. I těm co si myslí, že nevěří.
Dostávám na tato témata řadu pozoruhodných dopisů. V řadě z nich jste reagovali rovněž na řešení naší soutěže o autora „diskusního“ citátu. Za ty bych chtěl zvláště poděkovat – nejen proto, že se mě týkaly osobně. Šíři rozměru „ztráty duchovní kotvy“ a rozmanité souvislosti nástupu zlého vnímají mnozí naši čtenáři mimořádně citlivě. Opět: Fenomén.
Následující dopis ale také navazuje na předchozí Tea Party, proto jsem měl za to, že právě tím by mohl být pro řadu stálých účastníků našich nedělních setkání srozumitelnější, ačkoli je pro mě tak trochu osobní.
Čtěte ZDE: O čajovém dýchánku na Národní třídě. O slovech, která nelze vzít zpět. O prezidentech Klausovi a Zemanovi. A byla naše vláda informována o plánech Iluminátů?
„Vážený pane Hájku,
svého otce přede mnou nemusíte obhajovat, o čistotě jeho úmyslů nepochybuji. Máte naprostou pravdu v tom, že s tradičními levičáky, jako byl Váš otec (a v současnosti Miloš Zeman),je možné se utkávat v klasickém politickém soupeření o směřování této země, zatímco s havlistickými multikulturalisty to možné není. Ti nechtějí tradiční politické soupeření pravice a levice, ale jen vládu "moudrých elit", kterými by byli samozřejmě oni sami.
Rovněž Vás ctí, že jste svého otce měl vždy rád i přes rozdílnost názorů. Dobré vztahy v rodině jsou to nejdůležitější. Bylo to pro mne vždy i jedno z kritérií posuzování kvality politika. I proto jsem od začátku oceňovala Václava Klause a od začátku měla výhrady k Václavu Havlovi. Pokud se někdo dokáže soudit o majetek s rodinou svého vlastního bratra, není pro mne člověkem, který by měl právo kázat ostatním lidem o morálce.
Vracím se k citátu o "bodrém muži v uniformě". Přiznám se, že jednu z nejlepších knih o 2.polovině 20.století jakou jsem četla, nenapsal politik ani politolog, ale humorista. Autorem je Ephraim Kishon a kniha, ze které citát pochází, má název "Nevděk světem vládne". Tato útlá, velice čtivá knížka je přes své humorné ladění nemilosrdnou kritikou levicového myšlení, které nesmírně trefně popisuje. Nezapomenutelné jsou kapitoly o levicových intelektuálech nebo o veřejnoprávních sdělovacích prostředcích a poslední kapitola je přímo věštecká. Škoda, že je u nás tato kniha tak málo známá. Vřele doporučuji!
Citát o odstranění muže v uniformě dřív, než ten muž odstraní nás, se týká Stalina a je samozřejmě nadsázkou. Přesto s ním souhlasím. Nejsem pacifistka a jsem přesvědčena o tom, že včasný a rázný odpor proti absolutnímu zlu, byť fyzickým odstraněním jeho původce, je správný. Proto si velmi vážím jak parašutistů, kteří provedli úspěšný atentát na Heydricha, tak Henninga von Tresckow, Clause von Stauffenberga i ostatních lidí, kteří se pokoušeli spáchat atentát na Hitlera (bezúspěšně, vyslanci Pekla jsou vždy chránění).
Je jisté, že v relativně demokratických poměrech je fyzické odstraňování politiků ze světa nepřípustné, vždy se musí hledat demokratické metody jak mizerného politika z funkce odvolat. A je samozřejmě úplně nejlepší ho do funkce vůbec nezvolit (to se ovšem vždy nepovede). Ale pokud se národ snaží tyransky ovládnout vzteklá bestie, jakou Hitler nepochybně byl, má pravdu Edmund Burke, že "má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné - aby slušní lidé nedělali nic".
Stačilo málo a Hitler by se k moci vůbec nedostal. Tehdy se slušní lidé nechali ukolébat, že se nic tak hrozného neděje, že je to sice šílenec, ale že ho dostanou pod kontrolu. Velmi se mýlili a propásli vhodnou dobu. Pak už zbývaly jen pokusy o jeho fyzickou likvidaci (bylo jich asi 15 a všechny byly neúspěšné).
Adolf Hitler byl mimochodem darwinista přímo čítankový. To mi připomíná, že se na Protiproudu zatím neobjevil žádný článek k tomuto tématu. Darwin mohl vyslovit svou teorii jen proto, že absolutně neznal Mendelovy zákony dědičnosti (i když v jeho době už částečně známé byly). Ačkoli byla jeho teorie moderní genetikou spolehlivě vyvrácena (opice zůstaly opicemi a lidé se z nich nikdy nestali, protože to geneticky není možné), hlavní proud tento blud do dětí ve školách stále hustí a levicoví intelektuálové, kteří o genetice nemají nejmenší
tušení, se vysmívají všem, kteří na tento fakt chtějí upozornit. Znám Vaši přednášku z CEPu a souhlasím s ní (i když jste se dopustil několika nepřesností). Zvažte, zda by se neměla objevit i zde na Protiproudu. Rozpoutat konečně diskusi k tomuto tématu by bylo velmi žádoucí.
V úctě a s pozdravem
Andrea Komancová
Milá a Vážená paní Komancová,
především chci říci, že pokud mě něco vede „k určitě předčasnému optimistickému závěru, že slušnost, kultivovanost a vychovanost zdaleka není na vymření, jak to někdy vypadá“, pak jsou to dopisy, jako tento Váš. A hlavně, jak jsem již zmínil, jejich relativně mimořádná početnost. Příznačné je pro jejich autory především uvažování v širších souvislostech – což je další rys, který jako by z převážné většiny současných „veřejných“ diskusí mizel. Ale opravdu to asi nebude tak strašné. Jen je zatím málo „protiproudů“, kde by se mohly uplatnit.
Tím se ovšem dostáváme k jádru Vašeho dopisu – k boji se zlým.
Nejprve chci vytknout před závorku, že rozhodně nejsem pacifista. Nemyslím si, že se člověk nemá bránit, je-li on nebo jeho blízcí vystaveni agresi. Ale je v tom současně onen příslovečný háček. Možná spíše docela velký a nebezpečný „hák“: Zvláště pokud jde o historické události a postavy. Nebezpečí, že žijeme legendou stvořenou vítězi, je totiž obrovské. Vezměme si jen, jaká mystifikace panuje kolem naší „domácí“ nedávné historie, jejíž interpretaci mají téměř kompletně v rukou havlisté. A to přitom ještě my, pamětníci, žijeme. A tak dále.
Stalin a Hitler. Mám za to, že bolševický „státní kapitalismus“, stejně jako ten nacistický byl ještě daleko děsivější, než tušíme. Ale jinak než nám tvrdí ti, kteří třeba za „osvětimskou lež“ posílají dnes do vězení skutečné „skeptiky“, zatímco ti z Prahy 4 a odjinud to aplaudují. Tito „politicky korektní“ věznitelé jsou pokračováním bolševiků a nacistů na daleko vyšší úrovni. Bez explicitních ostnatých drátů a koncentračních táborů. S kamerami, odposlechy a bankami. Máme je také „odstranit“?
Mimochodem – sám vlastním zbraň. Během přípravy na zbrojní pas mi kromě jiného můj učitel vštěpoval zásadu, chovat se i ve složitých situacích, jako bych ji neměl. Zdůrazňoval mi, že když už člověk jednou na útočníka zbraň vytáhne, musí už střílet. Jinak je ve větším nebezpečí, než kdyby ji neměl.
Chci naznačit, že bránit se agresi je docela složité. Do okamžiku, než vytáhneme zbraň. Pak je to často až příliš jednoduché. V individuálním, osobním i společenském smyslu slova. Jsou přece i jiné – a daleko účinnější – metody obrany. Modlitba například. Vím sice, že touto větou vzbudím u většiny mých spoluobčanů shovívavý úsměv, pokud ne hurónský smích.
Bude podobný tomu, jakým mě dodnes častují mnozí novináři po mé přednášce o Darwinovi. Mimochodem, psali jsme o tom několikrát.
Čtěte ZDE: Já z opice nepocházím!
Čtěte ZDE: Opičí proces po česku
Ale máte pravdu, že se k tomu musíme mnohem častěji a důkladněji vracet. Jde v tom o hodně. Obrana proti této agresi, tolik milované právě Hitlerem, Stalinem a všemi jejich současnými následovníky, je také stále slabá. Ale za „darwinistickou lež“ se do vězení nechodí. Naštěstí. I když má na svědomí nekonečné zástupy ztracenců.
Co s tím? Ora et labora. Modlit se a pracovat. Nikoli obráceně. V tom je celý vtip. Takže jsme zase v restituční problematice. Mimochodem, když jsme u těch „cizích“ slov – restituce znamená navrácení něčeho do původního stavu. To je nám, pravičákům, konzervativcům, blízké, ne?
Takže kdybych se chtěl pokusit vyjádřit jednou větou svůj názor na hlavní téma dnešní Tea Party, řekl bych: Církev má právo a povinnost žádat nejen restituci majetku, ale také... Církve. Také či snad především kvůli těm, kteří ji dnes tak proklínají – neboť většinou nevědí, co činí. A nevědí ani (nikoli „neví“), že nevědí.
Požehnanou neděli Krista Krále i celý následující týden všem přátelům Protiproudu – a Tea Party zvláště!
