Poslední předvolební komentář jsem končil slovy, že o případném „vzkazu“ Fialově vládě rozhodne voličská účast. Rozhodla.
K urnám přišlo ještě méně lidí než před čtyřmi lety. Velká většina je zcela ignorovala. Dokonce i v Praze se dostavilo jen asi 44 %. A tam, kde volili do senátu, se toliko něco víc, než třetina namáhala vzít i druhou obálku a vhodit lístek se jménem kandidáta. To znamená, že mnozí – i když už ve volební místnosti byli – senát „vysklili“.
Jasně, jde o volby takzvaně druhého řádu, nemění se jimi složení sněmovny (a tedy ani vlády), ale vzít Bruselanům z pětikolky část parlamentní většiny možné bylo. Ani to ale (zdánlivě nadále hluboce mlčící) většině za pokus nestálo. Takzvaně hlasovala nohama a její vzkaz byl vlastně zdvižený prostředníček celému systému a režimu.
Přesto lze obecně konstatovat, že v zastupitelstvech měst a obcí Fialovci oslabili. Trochu zjednodušeně můžeme říci, že komunální volby vyhrál Andrej Babiš. A ovšem i Tomio Okamura, jehož SPD se dostala do řady zastupitelstev – včetně Prahy – kam předtím nikdy nepronikla, je druhým nesporným vítězem. Ve většině senátních obvodů proběhne za týden druhé kolo, kde je Babiš (v jednom případě i Okamura) hlavním soupeřem vládní koalice.
ANO i NE
ANO i SPD tedy teoreticky mohou slavit. Posilují, a stále více lidí jejich opoziční roli věří. Platí to především pro Okamuru, který viditelně roste do hlavního parlamentního reprezentanta těch, kteří by si přáli skutečnou (nejen kosmetickou) změnu. Jak v naší domácí politice, tak v lokajském postoji vůči Bruselu. Tomio a jeho lidé jsou autentičtí, svoje postoje, názory i činy myslí vážně a jsou důvěryhodní. Bezpochyby právě proto k sobě „gravitačně“ přitáhli i mnoho z těch, kteří před rokem dali hlasy Fialovým, nebo volili malá opoziční uskupení (a jejich hlasy propadly).
ANO je mocné, protože jeho šéf má v podstatě nekonečné finanční prostředky na kampaň, na rozdíl od Fialy prokázal, že mu obyčejní lidé nejsou lhostejní, a současně je mimořádně pracovitý. Jeho letní „spanilé jízdy“ po celé zemi – ale i nechutný politický proces, jemuž byl těsně před volbami vystaven – mobilizovaly nejen jeho dosavadní voliče, ale rovněž odlouply mnohé z nepevných slupek voličské pětikoaliční cibule. Sotva se však k němu přiklonila nějaká podstatnější skupina „nepodvolených“ z onoho miliónu vloni propadlých hlasů.
Čtěte ZDE: Volby přesně za týden: Jsou klíčové? Nebo platí "Twainova břitva"? Podaří se Fialovým hrdlořezům udržet palebná hnízda? Vrátí milión podvedených úder falešnému systému? Koho volit? Máme doporučení!
Ti totiž patří k poměrně aktivním a informovaným. Vědí, že Babiš to hraje na všechny strany. Jinak doma, jinak v Bruselu. V obrovité bruselské instituci, která si dává říkat euro-parlament (ačkoli s parlamentem nemá nic společného, jde o typickou potěmkinovskou kulisu předstírající demokracii), jeho lidé pracují výhradně pro totalitní moc Německa a jeho zájmů vydávaných za „unijní“. Prokázali to vždy, naposledy skandálním „hlasováním“ za zničení Viktora Orbána (Babiš jej vydává za svého přítele), zatímco proti byli vedle SPD ještě dokonce i dva hlasy z vládní ODS. O soudružce „komisařce“ Věře Jourové – rovněž Babišově „kladivu na suverenitu“ členských států EU – netřeba ztrácet jediné slovo.
Plané naděje?
Po nedávné stotisícové demonstraci na Václavském náměstí v Praze mnozí očekávali, že právě to je okamžik, který „spící většinu“ probudí z letargie. Že šílenství s uměle vyvolanou energetickou (a vlastně všeobecnou) chudobou, jež zasáhne především střední třídu a sociálně slabší spoluobčany (nejen důchodce, ale i samoživitelky a mnohé mladé rodiny s dětmi), přijde volební odpověď. Zvláště v situaci, kdy nás Fialova vláda „žene na bodáky“ v ukrajinském konfliktu, kde hraje aktivní roli amerických mouřenínů ve stále se stupňující válce proti Rusku. Ve válce, která se může v kterémkoli okamžiku změnit v rozsáhlý světový konflikt – jenž by dříve či později musel být i jaderný.
Kdo čekal, že ozvěny protestních hlasů z demonstrace konečně dolehnou i k uším „na kanapi“ tak, že alespoň část jejich „nosičů“ zvednou, a přivedou do volebních místností, musí být zklamán (patří k nim i autor těchto řádků). Odpovědí zůstalo ticho – vlastně ještě větší než kdy předtím. A to navzdory faktu, že vzmáhající se lidový odpor aktivnější části většiny, která nevolí ani Babiše, ani Okamuru, dostal – zdálo se – své nové reprezentanty. Vedle Rajchlova PRO, posilující Trikolóry a dalších uskupení, která se dokázala konečně „postavit na jedno pódium“, se zvedla i poměrně velká vlna na sociálních sítích. A nic.
Pouze známá advokátka Jana Zwyrtek Hamplová (kterou – ač kandiduje jako nezávislá – lze považovat za Rajchlova „koně“) postoupila v Kroměříži do druhého kola proti Lucii Pluhařové (ANO), a rozdíl pouhých několika stovek hlasů, jež obě dělí, jí dává naději na vítězství. Druhá nadějná kandidátka, jež postoupila do druhého kola na Plzeňsku, je pak rovněž skvělá advokátka Daniela Kovářová (kromě jiného také signatářka Manifestu D.O.S.T.). Bude bojovat proti zástupci vládní koalice Karlovi Naxerovi (z Pekarové TOPky!). A konečně "Tomiova" Eva Chromcová na Karlovarsku se střetně s Věrou Procházkovou (ANO). Toť vše.
Šlo tedy o plané naděje? Podlehli mnozí neoprávněnému optimismu živenému „žitím v bublině nepodvolených“? Ne tak docela.
Čtěte ZDE: Pět dnů: Začátek konce, nebo konec začátku? Okamura před Fialou? Nejásejme předčasně. Fialova drzost bez mezí. Stavba vězeňských cel se zadrhává. Budeme bojovat jako Švédi a Italové? Rozhodne účast. Je to na nás
První zatroubení
Na sociálních sítích se okamžitě vyrojily mnohé rozhořčené hlasy, které často nevybíravými slovy lámou hůl nad „mlčícími“ či dokonce nad celým českým národem. Byl bych v tom velmi opatrný. To, co se stalo – přesněji řečeno nestalo – je nejprve potřeba v klidu analyzovat (a nepochybuji, že se tak na řadě míst už děje). Stotisícový Václavák byl totiž pouze první zvuk trub, které z dunivého pozadí ohlašují, že se nepodvolení dávají do pohybu. Hnutí a strany, které se tohoto zvuku chápou (a někdy si jej mylně snaží přivlastnit), jsou na scéně příliš krátce, aby je konzervativně laděná mlčící většina nejen zaznamenala, ale především se s nimi identifikovala.
To, co nás všechny v nadcházejících týdnech a měsících čeká, je totiž tak bezpříkladné a vlastně neznámé, že opatrnost, diktovaná neznámem bez zkušenosti, mnohým radí vyčkat. Protože však vláda žádný „drtivý signál“ z voleb nedostala, pořítí se dál kočárem černým podél bílých skal. Zima se ohlásí brzy, složenky za energie a astronomické platby (vlastně za všechno), dodají nové zkušenosti konkrétní obrysy. A druhé zatroubení může přinést i další chystaná demonstrace na Václavském náměstí již tuto středu (28. 9. – na svatého Václava, svátek české státnosti).
Konec, nebo začátek?
Vysokou volební neúčast není možné vysvětlit jinak než jako demonstrativní vyjádření totální nedůvěry k režimu. To byla podstata onoho „hlasování nohama“. Mlčící většina však nespí. Je naopak velmi vybuzena. A to ticho, kterým dala najevo odmítnutí standardních demokratických postupů – voleb na místě prvním – je tichem před bouří. Spánek bývá výrazem otupělosti z blahobytu. V krizi – zvláště tak komplexní, a dosud nevídané – má ta zpráva úplně jinou podstatu.
Mezitím bude současně pokračovat velmi dynamický vývoj i za našimi hranicemi – na východě i na západě. Referenda o připojení dalších oblastí někdejší Ukrajiny k Rusku zcela změní tvář dosavadních bojů. Volby v Itálii (Švédsku atd.) ještě více naruší bortící se konstrukci bruselského vězení národů.
Velmi brzy bude naše veřejnost – volby nevolby (ty prezidentské zatím nechme stranou) – postavena před nová a nová existenční dilemata a dosud neznámá rozhodování. Bylo by velkou chybou, kdyby relativní neúspěch v prvním (nerovném) měření sil s režimem měl nepodvolené demotivovat.
Boj teprve začíná.
