Přišli jsme na Národní jako každý rok. Alespoň pokud jde o poslední dekádu: (Ex)prezident Václav Klaus, většina (ex)ředitelů odborů Prezidentské kanceláře, někteří (ex) i současní politici – dokonce někteří členové vlády (v demisi). A několik přátel, zástupci vedení Akce D.O.S.T, a rodinní příslušníci, například oba Klausovi synové s dětmi. Přišli jsme, abychom si jako každý rok připomněli jedno z nejvýznamnějších výročí moderní historie našeho státu – 17. listopad. A jako každoročně jsme se kolem půl jedenácté měli sejít v kavárně Slavia na úpatí Národní třídy.
Spiklenci
Byl jsem tam tentokrát trochu dříve než ostatní. Právě včas, abych spatřil, jak od kavárny vyrazil k pietnímu místu „průvod“ zástupců ODS. Ještě vloni někteří z nich patřili do „našeho“ zástupu. Jenže to byl ještě pan prezident „panem prezidentem“. Budiž objektivně řečeno, že jsme je tentokrát aktivně nezvali. Nemluvě o tom, že „nová povololební“ ODS má nyní docela jiné starosti: Před rokem s vládou, nyní s přežitím. Ale i tak to bylo zajímavé. Poučné. Další, mnohem zajímavější poučení, měla teprve přijít.
Před vchodem do kavárny patrolovalo několik novinářů a kamera České televize. Bravurně – mám přece jen jisté zkušenosti – jsem se jim vyhnul. Spatřili mě příliš pozdě a než ke mně s kamerou doběhli, byl jsem uvnitř. Nikoli moji (ex)kolegové a současní přátelé. Ti již museli projít „torturou“:
„Neskutečné,“ říkali mi pak jeden po druhém. „Víš na co se ptali? Prý proč se tady koná tato schůzka. Co na ní budeme prezidentem probírat? Oni snad vůbec nevědí, co je dnes za den.“
Na okamžik jsem zalitoval, že jsem se výslechu vyhnul. Řekl bych určitě něco v tom smyslu, že tento den je již tradičně vyhrazen buď nacistickému útlaku, nebo státním převratům – v každém případě demonstraci násilí aktuální státní moci. Takže téma „schůzky“ je tím pádem jasné. Tohle by se v televizních zprávách, pojímaných již dlouho jako mystifikační info-zábava, pravděpodobně objevilo. A těch spekulací!
Pieta
Hodinu po „zdravém jádru“ ODS jsme tedy jako každoročně vykročili k místu v podloubí. Neměli jsme „holé ruce“ jako při „premiéře“ v roce 1989. Měli jsme v nich kytky a svíce, jak je tradičně od té doby zvykem. V jistém smyslu šlo o „reprízu“ loňské připomínky výročí: V čele naší skupinky kráčel (ex)prezident a vedle něj (ex)premiér. Tradice. Jenže všechno bylo jinak.
Vloni prezidentská kancelář samozřejmě oznámila, v kolik hodin Václav Klaus k pietnímu místu přijde. Tentokrát jsme pochopitelně nic neoznamovali. Neprocházeli jsme tedy špalírem občanů, kteří se chtěli potkat se svým prezidentem: Z devadesáti devíti procent slušní lidé, kteří mávají, tisknou vám ruce a prezidentovi projevují podporu. Z jednoho procenta organizovaní či spontánní křiklouni, kteří vědí, že narozdíl od těch prvních budou ve všech zprávách na prvním místě.
Ještě vloni se spolu oba tábory docela hlasitě utkali: Prezidentovi „obránci“ svou totální početní převahou, jeho „odpůrci“ klasickými vulgaritami, přednášenými příznačně ječivými hlasy.
Čtěte také: 24 let od demonstrace na Národní třídě v Praze: Kráčíme do nové totality? Sametová revoluce v podvazcích a s bičíkem
To tentokrát scházelo. Nebo alespoň poměr se změnil: Prostor u pietního místa byl téměř prázdný. Pokud nepočítám skupinku novinářů a kamer. Ti tam však byli „na lovu“, nikoli že by si chtěli „občansky“ připomenout podivné policejní násilí, po němž následoval pád socialistické totality. A byl zde také „odpůrce“. Jeden. Ale tradičně hodně hlasitý a sprostý. Obklopený novináři nejméně stejně jako (ex)ústavní činitelé.
Japonsko
Někteří z mála „normálních“ občanů se snažili „bojovníka“ okřikovat, žádali ho, aby nerušil pietní okamžik. Pokoušel jsem se jim zprvu vysvětlit, že jde o marnou námahu. Pak jsem změnil taktiku. S teroristy se sice nevyjednává, ale s lidmi s porouchanou osobností je dobré pohovořit.
Zeptal jsem se toho muže, jestli jej poslal Japonec. Chvíli otázku zpracovával, ale k výsledku nedospěl. Napověděl jsem, že tak soudím z jeho výkřiků o tom, že Václav Klaus zločinně zabránil, abychom byli jako Švýcarsko skrze referendum na všechno jako cestě k totální prosperitě, také privatizačními krádežemi „bohatství“, které nám bolševici zanechali. Pořád nechápal.
Čtěte také: Stát přestává plnit své funkce a rozkládá se: Média baví veřejnost mystifikací o dojednávání vlády. Bankéři se baví „tištěním“ peněz. Kdokoli nám může beztrestně ukrást střechu nad hlavou.
„Prostě jestli vás jako poslal pan Okamura,“ dopověděl jsem. Po chvíli váhání odpověděl báječně otevřeně: „Ne... ten ne...“ „A kdo?“ „Co je ti do toho?!“ zatykal mi posoudružsku. Zvyk je železná košile. Ale pak mu došlo, co řekl, a tak raději zase rychle spustil svůj naučený ječivý part o nenávisti jako Pravdě a lásce.
Bylo to vlastně smutně komické a šlo by na to okamžitě zapomenout. Kdyby zde nebyla média. A neplnila svou „povinnost“.
Obraz
Ještě odpoledne (14:16) mi přišla na mobil zpráva: ZPR: Klausovi odpůrci na exprezidenta hanlivě pokřikovali u pomníku 17. listopadu. Do hádky se s nimi zapojili Klausovi příznivci.
Nechme stranou poněkud nesmyslnou formulaci. Obsah je sice obtížně, ale přesto rozluštitelný. V 15:32 ji se zpožděním překonala zpráva z „nové“ MFD: Politici uctili 17. listopad. Na Národní třídě byl Rusnok, Sobotka i Bém. Na Klause a Nečase křičeli odpůrci. Policie sleduje odpolední demonstrace.
To je panečku informace! Nemluvě o tom, že Pavel Bém šel s námi. Zatímco (Přemysl) Sobotka s „hodnou“ ODS. Nebo snad šlo o socialistu Bohuslava, toho báječného plastového brzypremiéra, za jehož skvělé volební výsledky média a Dienstbierovi dobrovolníci nedávno demonstrovali na Hradě? Pochopitelně. O Přemyslu S., stejně jako o obviněném „hodném“ exprimátorovi Svobodovi a ještě hodnější paní Němcové z čela pietního průvodu ODS, nepadlo v médiích kupodivu ani slovo. Patří jim to.
Ne že by za to nestranným žurnalistům nestáli. Ale jednak patrně nezajímali ani osamělého řvouna od Babišem nedávno nakoupených okamurovců („Ne... ten ne“), jednak bychom se o tom z médií stejně nic nedozvěděli. Pro ně je přece teď polomrtvá ODS teprve nyní na správné cestě. Bude už definitivně skákat, jak babišovsko-havlistický mainstream velí. Taková „pravice“ se mu líbí. Její „obraz“ rozhodně poškozovat nebude.
Reflexe
Druhý den si z křiklouna Lidově-babišovské noviny udělaly bezmála hlavní téma. Ale jinak se ta protiklausovská revoluce na Národní zase tak moc nehrála. Důvod vysvětlil „expert na Klause“, bývalý šéf hradního politického odboru Václava Havla, a tím pádem od těch dob jeden z hlavních mainstreamových „politologů“, Jiří Pehe:
„Média to samozřejmě vidí jako určitou senzaci, což se dalo čekat. Myslím si, že to konec konců Václavu Klausovi ani moc nevadí, protože se určitě rád zviditelní tímto způsobem. Média mu tak vlastně prokazují službu tím, že o tom píší. Na druhé straně si myslím, že je to věc, která by si spíše zasloužila komentátorskou analýzu než nějaké rozsáhlé články, které se z toho snaží vytěžit nějakou situaci,“ pravil elitní politolog. Pokud by vás zajímalo, jakou „situaci“ se „z toho snaží vytěžit“ ony „rozsáhlé články“, nebo kladete-li si otázku, zda tento člověk vůbec něco řekl, jsme na tom stejně.
Tuším ale, co říci chtěl. Nějakou obvyklou protiklausovskou banalitu balenou do politologické novořeči. Jen mu nestrukturované myšlení brání ve vyjadřování. Po léta. Proto je mediálně tak žádaný. A tehdy jsem si uvědomil, že jsem si na tom uvědomil přece jen něco podstatného.
Krev
Ti dva jsou přece stejné krve: Křikloun a Pehe. A představují stejný zájem. Mají proto i stejnou podporu v mediálních „obrazech reality“. Ale zase na druhou stranu – nejsou úplně stejní. Jen podobní. Křikloun je sympatičtější. Mrzne půl dne na Národní, aby splnil zadání, které dostal buď od Japonce nebo nepřímo od médií a jejich dlouholeté masáže. Tvrdý chlebíček. Musí navíc ječet. A je vlastně relativně – i když jednosměrně – inteligentní. Po svém. Narozdíl od Pehe.
Takže jsem nakonec poučení z narušené piety přece jen nalezl. A to jsem vždycky rád. Bakalovi a Babišovi žurnalisté jsou zato naštěstí zjevně nepoučitelní. Nevědí proto, že s tím ječícím nešťastníkem mají ještě něco dalšího osudově společného: Přes veškerou snahu plout s hlavním proudem, přes veškerou oddanost Molochovi, na ně také dojde. Sežere i je.
Havlističtí revolucionáři z České televize (Věc tentokrát soukromá) si už jdou vzájemně po krku. A ti z Mladé fronty DNES dostali VČERA za zásluhy nového šéfredaktora: Sabinu Slonkovou. Kdoví, proč mi cosi brání použít v tomto případě pro slovo šéfredaktor gramatický ženský rod. Třeba mi to jednou někteří z nich řeknou. Neboť i v tom spočívá poučení, o němž nevědí: Patří jim to.
Stejně tak panu Babišovi. Ale ten ví své. Patří nám to.
