V roce 1989 zasáhlo východní a střední Evropu kobercové bombardování kapitalismem západního střihu. Postižené oblasti nedosáhly vysněné svobody a demokracie, ale jen další formy útlaku. Samotný přerod z jednoho bolševismu do druhého proběhl za asistence potřesení rukou a podepsání smluv. Občanské sounáležitosti a protestů bylo zneužito, Československá vlajka se stala ubrusem na hodovní tabuli parazitů a Česká i Slovenská hymna udávala rytmus pro přežvykování předložené budoucnosti Československého lidu.
Sen o svobodě se pomalu rozplýval, až jsme se dopracovali k prvnímu vyslovení slov „blbá nálada“. Ovšem blbá nálada je stav chvilkový, buďto vymizí nebo se přežene do deprese. Nynější stav naší společnosti je bohužel nanejvýš depresivní, jeho vývozním artiklem je beznaděj a ze zcela jednoduchých důvodů není cesty ven.
Jistě, lidé mají svůj hlas, své rozhořčení, mohou se vrhnout do ulic a aplikovat rázné antiparazitikum, ale jaký je stav věci v realitě? Veškeré revoluce jsou řízeny stejnými parazity, kteří nechali na Václavském náměstí znít naše hymny a pokud se vyrojí na totéž místo další dav a bude požadovat další změnu, bude opět pod taktovkou parazitů. Samovolným revolucím, které skutečně vycházejí z hrdel lidí a jejich potřeby žít, nikoliv přežívat, se nedopřává sluchu, peněz, jsou ignorovány, protože se nehodí do krámu. Příkladem budiž mohutné protesty ve Francii, bojující proti zaváděnému homosexuálnímu diktátu, masové protesty ve Španělsku či Řecku, kde se lidé pokusili postavit finanční hydře sající z prvního posledního. Blaho lidstva není cílem, tím jsou peníze, moc a starobylý boj o území.
Ľubomír Huďo je slovenský publicista, který již od sametové revoluce brázdí kanály mainstreamových medií a snaží se v nich mluvit pravdu. Jistě nezávidění hodná pozice, protože media jsou koncipovaná tak, aby uspávala, nikoliv aby dávala prostor pro projevení pravdy a nabízela řešení. Ve veřejnoprávní slovenské televizi v ranním vysílání hovořil o 9/11 jako o inside job, ukazoval na původce, hovořil o Bilderburgu a mnohém dalším, co by ucho prostého konzumenta nemělo slyšet, protože pravda přeci neleží tam, kde ji lze skutečně nalézt, ale v nevěrnostech Ivety Bartošové, v živé kultuře jogurtů, v gorilích mláďatech rodících se v ZOO, ve směšných rozepřích národní, tedy lokální politiky. Lidé, hledající pravdu v alternativních mediích, byli nadšeni, konečně se stavidla otevírají, konečně zaznívá z obrazovky pravda, lidé sedící ve vedení televize jejich nadšení nesdíleli a milého Huďa umlčeli. Ten poté definitivně odešel do vod alternativních medií a snaží se probouzet lidi, kteří jsou ovšem dávno probuzení, protože hledají informace právě u Huďa.
Ľubomír Huďo sepsal knihu Zamatovo nežná tyrania, kde s krásnou slovenskou živostí a energií ukazuje na polistopadové rošády kupčíků, kteří si pohrávají s našimi životy doposud. Pojmenovává novou tyranii, která je pro většinu lidí neviditelná, protože ji vede fiktivní neviditelná ruka trhu. Dokazuje, že náhoda ve vývoji naší společnosti, chaotický a nepředpokládatelný běh kupředu, je řízen a je mu určován rytmus. A to včetně nynější finanční krize, která není samovolným zhroucením trhu, ale další naplánovanou úrovní naší faktické poroby. Na mnoha příkladech různých barevných revolucí poslední doby dokazuje naši naivitu, s kterou věříme, nebo jsme snad věřili, tomu, že vše se děje spontánně, pod diktátem vůle lidu.
Ten, kdo začne příliš hulákat pravdu, je odstrčen na okraj. Je odstřihnut od kariéry. Je mu znesnadněna možnost výdělku. Je cenzurován finančně. Je označován za extrémistu, konspirátora, homofoba, rasistu, zpátečníka, blázna, přinejhorším za zrádce. Je ostouzen a ponižován, vysmíván, a to jen proto, že řekl pravdu. Jeho snaha dotýkat se důležitých témat, která skutečně mohou pohnout s vývojem společnosti, je pro současnou parazitickou elitu nebezpečná. Vyhovuje, pokud se publicista věnuje Nečasově manželské nevěře, mocenskému trdlování v ČSSD, vyhovuje, pokud je publicista užitečným idiotem.
Při čtení knihy Zamatovo nežná tyrania bude čtenář hledající pravdu jen přikyvovat, protože všechny souvislosti ve vývoji naší společnosti se začnou spojovat. Začnou se odkrývat stíny, které ukrývaly doposud neprostupnou faleš náhody a spontaneity. Čtenář začne na naši politickou scénu i na tu světovou hledět přes drobnohled zjištěných informací a dojde mu, že jsme skutečně jen diváky co do velikosti mamutího divadla. Představení se nám nemusí líbit, ale odejít není kam, vstupenka se platí každou minutou naší existence a po dočtení knihy na čtenáře dopadne jedna těžká, přetěžká otázka – Co s tím?
