Petr Štěpánek: Objektivita jako zajatec začarovaného mediálního kruhu
Zprávy a komentáře. Lidé mají v hlavách neuvěřitelný zmatek. Jen si vzpomeňte, kolikrát už jste v diskusi pod nějakým článkem četli, že komentář (o kterém se diskutuje) prý není objektivní. Jde o absolutní nepochopení žánru. Komentář nikdy není – a ani snad nesmí být – objektivní. Komentář vždy vyjadřuje autorův subjektivní pohled na věc. Objektivní má být – či aspoň by být měla – zpráva. Tam a tam se stalo to a to, byli u toho ti a ti, tenhle k tomu řekl toto, tamten tohle. Nic víc.
Bolestí zdejší žurnalistiky ovšem je, že oba žánry, zprávy a komentáře, spojuje v jakési podivné komentované zpravodajství, ve kterém se čtenáři, posluchači či divákovi už jaksi předem naznačuje, co si má o věci myslet. Po listopadovém převratu se na chvíli zdálo, že tenhle starý bolševický neduh z médií vymizí, leč nestalo se. Naopak, daří se mu čím dál víc. Skoro jako by si ho někdo pěstoval. Buď tedy nejde o neduh čistě bolševický, nebo toho bolševismu v duších máme víc, než jsme ochotni si připustit. Vyberte si!
Přičtěme k tomu ještě tzv. infotaintment šířený především bulvárními médii, leč napadající i zdánlivě seriozní média, jehož primárním účelem není informovat, jako spíše pobavit, respektive připoutat k danému médiu tolik a tolik hlav, které lze prodat reklamním agenturám, a neštěstí pokračuje.
Lidem se cosi nabulíkuje dopředu okomentovaným zpravodajstvím, pak naběhnou výzkumníci, kteří vyzkoumají, že lidé si opravdu myslí to, co si myslet mají, a média to následně v dalších zprávách patřičně okomentují, že to je opravdu tak, jak to je, protože lidé si to opravdu myslí.
Lidé, kteří mají v hlavách dokonalý zmatek, se následně stávají kořistí agentur zkoumajících veřejné mínění. Namnoze se tak k věci vyjadřují jedinci, kteří o tématu nemají ani to nejmenší tušení. Přesto se však z výsledků těchto výzkumů dělají další „objektivní“ závěry, jež jsou pak opět publikovány – a při té příležitosti rovnou komentovány –, takže znovu ovlivňují duše nebohého obyvatelstva. A tak pořád dokola.
Odkud se kupříkladu berou preference politických stran? Nepochybně v tom – zaplať Panbůh! – stále ještě trochu hrají roli jejich faktické výkony. Jenže vedle toho také existuje mnoho mediálních praktik, které výsledek mohou podstatně přifouknout, nebo mu naopak pěkně pustit žilou. Táhne obliba nějaké strany nahoru její volební preference, nebo její nadstřelené preference táhnou nahoru její oblibu?
ČTĚTE DÁLE: Mediální odborník to vidí jasně a současně temně: Televizní soumrak demokracie
Hromadné manipulaci obyvatelstva by měla bránit pluralita médií. Jenže i ta se kamsi plíživě vytratila. Zatímco ještě v devadesátých letech jsme si mohli v různých novinách přečíst různé názory, dnes opět pomalu spějeme k dávné bolševické praxi, že v různých novinách si můžeme přečíst stejné názory.
A tak je obyvatelstvu překládána jediná pravda o Evropské unii, jediná pravda o opoziční smlouvě, jediná pravda o Klausově amnestii a aktuálně třeba jediná pravda o puči v sociální demokracii. Lidem se cosi nabulíkuje dopředu okomentovaným zpravodajstvím, pak naběhnou výzkumníci, kteří vyzkoumají, že lidé si opravdu myslí to, co si myslet mají, a média to následně v dalších zprávách patřičně okomentují, že to je opravdu tak, jak to je, protože lidé si to opravdu myslí.
Závěr? Lidé už jsou tak zblblí, že se této „objektivity“ dožadují i ve skutečných komentářích. Kouzelný začarovaný kruh! Vítejte v postmoderním světě „objektivních“ médií! Ještě si myslíte, že žijeme ve svobodných poměrech? A kdo nám tu tedy vlastně – ksakru – opravdu vládne?
Ondřej Höppner: Mezidobí aneb skončila doba mediální pravicové normalizace
Kdyby miliardář Andrej Babiš nekoupil Mladou frontu Dnes, nikdy by ve volbách neuspěl. Strom jeho úspěchu má dva kořeny: 1) že se o něm tyto noviny nepsaly negativně (tj. agent Bureš jako by nebyl) a 2) že změnou majitele došlo ke k zpřetrhání letitých vazeb mezi MF Dnes a ODS. Co tato mediální transakce, vlastně nějvětší od roku 1989 vlastně znamená?
Česká média vstupují do nové éry. Nacházíme se v mezidobí, kdy novináři, pokrouceni a zmítáni vlastním egem, zhýčkáni mocí, kterou jim dávala jejich údajná nezávislost, z posledních sil zkoušejí, co si mohou dovolit. Když to shrneme: Česko už nikdy nebude stejné. Skončila doba porevoluční tzv. pravicové mediální normalizace a do hry definitivně vstoupil trh.
Hybná síla mediální scény u nás není televize, ale tištěná média. Jakákoli pitomost, která vyjde tiskem, se dále pohybuje po ose televize – konkurenční televize – konkurenční tištěná média – internet a kyberprostor, ve kterém si nikdo nic nepamatuje a podobá se psu, který se každý den vždy poprvé chodí vyčurat ke stejné lampě.
Klíčové médium ve smyslu hybatele děje je Mladá fronta Dnes. Tak to prostě je a jiné takové médium není. Když miliardář Andrej Babiš hledal golema, který mu pomůže vyhrát volby, dospěl vylučovací metodou k Mladé frontě Dnes.
Andrej Babiš měl prostě nejvíc peněz (díky, řepko) a snů, aby si mohl koupit Mladou frontu (sbohem, Savove) Dnes. Což si, koneckonců, může dovolit každý, kdo ví, že domy nebo potraviny mají větší sílu než peníze a dokáže toto své přesvědčení náležitě zhodnotit. Pět miliard bude vždycky víc než čtyři.
Nebyl to Blesk, nejčtenější a nejprodávanější deník - ten již v podstatě není ničím jiným než hračkou v rukou skupinky dětí, které si „jen tak poletují“. Tam není vliv, tam je jen zábava, což je přesně důvod, proč si ho kupují čtenáři a také důvod, proč ho nekoupil Babiš.
Nebyly to ani regionální deníky – tam je potřeba silný tým „tvůrců“ a ten prostě není k mání. Samotná regionalita, byť má stále obrovský potenciál, zkrátka nestačí a bez invence to nejde. Vytvořit jednu silnou redakci je těžké, ale vytvořit jich sto?
Nebyla to ani žádná televize, protože ta je příliš prchavá a je s ní příliš starostí. Koupě MF Dnes, tedy vydavatelství Mafra a s ním souvisejícíh subjektů, byla tedy jedinou logickou volbou, pokud máme ambice vstoupit do politiky.
Kulisy objektivity
Mladá fronta Dnes přitom není nejlepším českým deníkem – hovoříme-li o kvalitě. Za výsadní postavení hybatele MF Dnes vděčí pečlivě ošetřovanými osobními vztahy s Českou televizí. Kauzy, otevřené MF Dnes, jsou takřka denně přebírány Českou televizí často ne proto, že by byly dobré, ale proto, že je to tak domluveno.
Nejkvalitnějším deníkem (v kulisách tzv. objektivity) je bezesporu Právo, které má paradoxně všechno, co má mít správný konzervativní deník (byť je z různých důvodů označováno za levicový): Je konzistentní, faktický, podává ideologicky nezatížené informace. Tedy chová se tak, jak se mají chovat normální noviny.
Kalhotový efekt
Bohužel i Právo trpí stejným neduhem jako ostatní tzv. "státotvorné deníky", totiž nedostatkem zábavy, což je přesně to, čím Blesk naopak překypuje. Zatímco Blesk jde důsledně a správně po emocích (tedy vztazích), státotvorné deníky včetně Práva se jim z nějakého důvodu vyhýbají jako by to bylo něco, "co s nesmí". Vznikla tím mezera, kterou už asi nikdo nezaplní.
V případě Blesku, který mohl být "českým Bildem" (podle německého deníku Der Bild, který je absolutní dominantou německého trhu, když je precizně seriozní i dokonale zábavný) však platí tzv. "kalhotový efekt", tedy: Kdo si jednou sundá kalhoty, podruhé už nikoho nezajímá. Bohužel, protože Blesk má mnohá "seriozní" témata zpracovaná často lépe než ostatní média. Je to nespravedlivé, ale nedá se stím nic dělat.
Kdyby miliardář Andrej Babiš nekoupil Mladou frontu Dnes, dočetli bychom se, že on a agent Bureš jsou jedna osoba, že být za komunistů vyslán do zahraničí vždy znamená kontakt s tajnou službou, respektive bychom byli svědky opakovaného oslího můstku typu: „Zeman má problém: Mrázek volá Šloufa“.
Virtuální příběhy kolem mdlých hrdinů
Tato adorace jmen je zhoubou nejen uvnitř redakce MF Dnes, ale i dalších „státotvorných" médií. Vzniklo jakési redakční mikroklima, které žije z ambice, že přesahuje, že je obecné. Jako by to, co se děje uvnitř, bylo podstatnější než to, co se děje venku.
Redakce si vytvořily své hrdiny, kolem nichž spřádají své virtuální příběhy, které jsou závažné jen tím, že na nich list trvá (například chabá pseudokauza o bezpečnostní prověrce kancléře Mynáře). Tvůrci často zapomínají na to, že jména jakýchkoliv hrdinů jsou dočasná a zaměnitelná. Na rozdíl od příběhů, které jsou vždy unikátní, respektivě opakují se v mnohem širších kruzích.
Jako by redaktoři odezírali ze rtů svého nadřízeného, který zas odezírá ze rtů svého nadřízeného. Ať už je příčinou bázeň nebo přílišná horlivost - na špičce této pyramidy vlivu sedí skupinka osob z různých tzv. "nezávislých" médií, které, když se domluví, že někoho zničí, tak to prostě udělají. A když se jim v tom někdo pokusí zabránit, začnou se ohánět "svobodou", "cenzurou" nebo "novinářskou nezávislostí".
Pět miliard je víc, než čtyři
Miliardář Andrej Babiš není nejlepší politik, ani jeho strana nemá nejlepší program. Andrej Babiš měl prostě nejvíc peněz (díky, řepko) a snů, aby si mohl koupit Mladou frontu (sbohem, Savove) Dnes. Což by si, koneckonců, mohl dovolit každý, kdo ví, že domy nebo potraviny mají větší sílu než peníze a dokáže toto své přesvědčení náležitě zhodnotit. Pět miliard bude vždycky víc než čtyři.
Změnou majitele MF Dnes každopádně došlo k důležitému zpřetrhání letitých vazeb, Kalousek už není fajn chlapík, co si rád přihne, ČSSD nutný nepřítel a komunista někdo, koho je třeba ponižovat. Pan Andrej Babiš, ať vědomě či nevědomě, koupí Mafry zasáhl normalizační postrevoluční monstrum české mediální scény přímo do srdce. Došlo k zásadním změnám nejen ve vedení MF Dnes a Lidových novin, do pohybu se dala i Česká televize a následně celá mediální scéna. Skončilo období pravicové mediální normalizace a nastalo tzv. mezidobí.
Z pohledu dalších možných mediálních magnátů je takzvaně vymalováno. Řepkový král Andrej Babiš ovládá nejen přilehlá pole, ale i klíčové názorové médium, ale i distribuční síť a důležité tiskárny. Jediné řešení by bylo koupit si Babiše.
Sklizeň
Ne, že by nebyly silnější finanční subjekty, ale to se již ocitáme v oblasti, kdy je třeba položit si otázku, proč by to někdo dělal. Pokud vás nežene prchavá touha po moci, pokud ve vás není ambice stát se Capem di tutti capi, pokud vás zajímá spíše úroda na vašem soukromém vinohradu nad jezerem ve Švýcarsku, není nakonec jedno jestli máte 100 nebo 200 miliard korun?
Nastává doba návratu, hledání a snad i nalezení prostého žánru: Toto je zpráva. Toto reportáž. Toto fejeton a toto názor. To nejsem já, to jsou noviny. Něco, co přesahuje. Dílo, které na rozdíl od svého tvůrce přetrvá.
Poznámka redakce:
V této důležité diskusi budeme na stránkách Protiproudu pokračovat: Názory na to, co se v našem mediálním světě děje, informace o tom, co se teprve chystá a co zásadní vlastnické změny v epoše mediokracie mohou znamenat pro zbytky naší svobody a další státní existence, nejsou vůbec jednoznačné. Chceme dát prostor všem fundovaným a originálním pohledům. Napište nám, chcete-li se této polemiky svým autorským pohledem zúčastnit.
