Evropské plynové šílenství odehrávající se v posledních měsících lze právem považovat za energetické, hospodářské a sociální téma číslo jedna. Vzhledem k mediální a politické hysterii, která provází pokusy o opuštění nebo alespoň snížení závislosti na ruském plynu, by někde v oblasti Hannoveru mohla klidně přistát mimozemská civilizace, aby navázala kontakt, a nikdo by jí nevěnoval zvláštní pozornost.
Je to však poměrně pochopitelné.
Jeden den začínal na 2100 dolarech. To je cena tisíce metrů krychlových zemního plynu na evropské burze TTF. Ani tato částka už není rekordní, ale bolestivá pro každý státní rozpočet, průmyslové i zemědělské podniky i občany. Jenže při západu slunce stejné množství plynu už stálo 2 500 dolarů. To si dosud nikdo neuměl představit.
Cena prudce vzrostla poté, co Gazprom oznámil, že průtok Nord Streamem klesl na 20 % jeho projektované kapacity. Západní tisk se vzápětí opět pustil do Ruska, a obvinil ho, že používá energii jako hybridní zbraň, páku k prosazování svých zahraničněpolitických zájmů a k rozkolu údajné unijní jednoty.
Tvrzení stejně ohraná jako nepravdivá.
Jak je to doopravdy?
Čerpání plynu magistrálou na dně Baltského moře se snížilo nikoli v důsledku zákeřného plánu ruského generálního štábu, ale proto, že byl vyřazen jeden čerpací agregát, a předán na plánovanou údržbu. Vzhledem k tomu, že na celé trase k německému pobřeží již nejsou žádné čerpací mezistanice, fyzikální zákony neúprosně snížily čerpání obvyklých 164 milionů metrů krychlových denně na pouhých třicet a něco.
Je důležité si uvědomit, že jde již o druhou epizodu tragikomedie, která se odehrává na západ od Smolenska.
V uplynulém měsíci celá Evropa pozorně sledovala dobrodružství první turbíny, kterou společnost Siemens Energy (na doporučení Rostechnadzoru, s nímž plně souhlasila) odstavila, demontovala a poslala do Kanady k opravě. Ottawa jednotku na příkaz Washingtonu zabavila na základě protiruské sankční politiky a odmítala ji vydat, dokud se situace na trhu s plynem zejména v Německu a většiny Evropy nezhroutila na dno beznaděje. Berlín po četných a zdlouhavých jednáních dokázal vyškemrat svůj majetek zpět. Lze se jen dohadovat, k jakému ponížení se museli Němci propůjčit.
Čtěte ZDE: Pyrrhovo vítězství: Na chvilku nám dovolili jádro. Zlatá RVHP! Co to jednou přinese? Globální dohody přes naše hlavy. EU je na nás tak hodná! Zradí nás opět Francie? Ještě méně dobrých zpráv. Tak je to s naší suverenitou
Evropský jarmark
Nešťastná turbína se však do kompresorové stanice Portovaja nikdy nedostala, protože uvízla v síti politických intrik a podrazů. Německo tedy znovu obvinilo Rusko, že nechce turbínu převzít, a proto zdržuje odbavení celních dokumentů. Gazprom na to reagoval prohlášením, že nezná současný stav zařízení (bez řádné dokumentace) a ani možná další omezení, která mohou vzniknout během provozu plynovodu a údržby jeho infrastruktury.
Jednoduše řečeno, není známo, jak se zblázněný "kolektivní Západ" zachová.
Například stále není zcela jasné, zda Kanada povolí, aby byly zbývající turbíny Siemens dovezeny, opraveny a vráceny bez překážek, nebo zda bude muset být každá jednotka vrácena po vysilujícím boji a s neznámým časovým zpožděním. Tím spíše, že podle německou stranou uznaných technických expertíz bude třeba v nadcházejících měsících opravit také zbývající plynové přečerpávací agregáty. Otázky Gazpromu jsou naprosto logické: Společnost potřebuje znát horizont těžby a čerpání, protože zemní plyn není uhlí, nelze ho skladovat v přepravním přístavu a čekat na vývozní povolení. Těží se a přepravuje striktně ve smluvních objemech, které jsou známy dlouho dopředu.
Celý tento turbínový kolotoč se roztáčí na pozadí zoufalého kroucení Evropské unie, která se aktuálně snaží obelstít vesmírné fyzikální zákony.
Čtěte ZDE: Sankční válka Západu proti Rusku má hluboké trhliny: Mluví se jen o ropě a plynu. Ani jaderná energetika se bez Ruska neobejde. A jestli Moskva zavře kohoutky například s neónem? A co palivo do reaktorů? Putinovy trumfy
Na truc Rusku
Předchozí měsíc se nesl ve znamení ultimativních požadavků Evropské komise, která prakticky požadovala, aby členské státy EU snížily spotřebu plynu o 15 %. Vzhledem k tomu, že eurozóna spotřebuje 396,6 miliardy metrů krychlových plynu ročně, musí evropští úředníci najít způsob, jak snížit spotřebu o téměř 60 miliard metrů krychlových, aniž by došlo ke kolapsu průmyslu v jednotlivých zemích. To je jen o něco méně než spotřeba veškerého německého průmyslu a obyvatelstva dohromady.
Abychom pochopili, jak kritická je současná situace, stačí říci, že požadavek Bruselu byl téměř okamžitě torpédován řadou zemí, jejichž vlády nemohly předepsanou energetickou matematiku považovat za přijatelnou. Tentokrát se v roli rebela nepředstavilo Maďarsko, věčný to potížista údajně sjednocené Evropy, ale Španělsko, Portugalsko, Itálie a Řecko, které skutečně vždy vystupovaly jednotně. Jejich finančníci a energetici zatím nepřišli na to, jak přečkat zimu bez ruského plynu, aniž by přitom nezamrzla část obyvatel a podniků.
Hádky trvaly tak dlouho a bezvýsledně, že Rada EU odmítla projekt ratifikovat a rozhodla, že takové závazky musí přijímat jednotlivé země samostatně - nikoli bruselská většina. Jinak řečeno jsme v přímém přenosu svědky rozpadu deklarované vzorné evropské jednoty. Praská ve švech při prvním ohrožení národních zájmů jednotlivých států. A jak jinak?
EU je rukojmím své vlastní ponížené vazalské politiky vůči Spojeným státům americkým. Na jedné straně chtějí členové západní aliance tvrdohlavé a neústupné Rusy trestat. Na druhou stranu se situace zhoršuje tak rychle, že kdyby zítra Rakousko projevilo nezávislost a pokusilo se s Moskvou samostatně jednat o dodávkách energií, bylo by sice okamžitě prohlášeno za zrádce, stigmatizováno - ale všichni by okamžitě spěchali udělat totéž. Potom by to už to nebylo tak podlé.
Čtěte ZDE: Austrálie na prahu krachu: Světový vývozce energií úpí jejich nedostatkem. Stonásobný růst cen elektřiny. Něco jako u nás. Dotujeme Německo a sami ryjem ..... v zemi. Brusel právě zakázal auta. Kdy ty zločince smeteme?
Slabomyslná sankční politika
Nedostatek plynu se jako rezavá skvrna po železe šíří i mimo eurozónu. Velmi nedávno se ve Washingtonum rozřinčely telefonáty z Kyjeva s prosbou o zorganizování jakéhosi „leasingu plynu“ pro tuto vzorovou mladou demokracii západního typu. Podle výpočtů místních expertů potřebuje Ukrajina americký zkapalněný zemní plyn minimálně v hodnotě deseti miliard dolarů, aby přežila a přečkala podzimní a zimní období. Vzhledem k tomu, že všechny terminály LPG v USA pracují na plnou kapacitu a finanční pomoc Ukrajině má navzdory všem svalnatým proklamacím vytrvale klesající tendenci, pak nelze než konstatovat, že Kyjev (nemá jediný přístav s terminálem pro opětovné zplynování) plánuje procházku po povrchu Marsu bez skafandru.
Je to opravdu jak v regulérním blázinci, protože všechnu tuhle hrůzu Evropa vůbec nemusí zažívat. Nejjednodušším řešením by bylo spuštění hotového plynovodu Nord Stream 2, který by se svou kapacitou 55 miliard metrů krychlových přinejmenším zmírnil celou krizi, ne-li přímo vyřešil všechny problémy. Ale pro organizátory pádu do vlastní pasti vykopané pro jiného neplatí logika nýbrž politika. Robert Habeck, německý vicekancléř a ministr hospodářství a ochrany klimatu, to nedávno v Bruselu řekl bez obalu: Zprovoznění druhého plynovodu by prý znamenalo kapitulaci Evropy a krach politiky sankcí. Mohlo by to znít docela přesvědčivě, pokud by zúčastněným stranám současně předložil recept, čím ruské dodávky modrého paliva nahradit.
Jsme tak svědky nevídané - vpravdě historické - podívané. Před námi se rozehrává monstrózní fraška, v níž rusofobní politici požadují, aby se jejich občané, které údajně s demokratickým mandátem zastupují, méně či nejlépe vůbec nemyli, nezapínali v době červencových veder klimatizaci, přesedlali z aut na kola, mezitím libovolným způsobem škodili Rusku - a současně se připravovali na to, jak přežít zimu. Připomínám, že jsme nikoli ve středověku, ale v jedenadvacátém století.
Neřešitelný rozpor mezi zbožným přáním a realitou totiž spočívá v tom, že ruskou energii navzdory všemu ujišťování a horečným jednáním nelze ničím nahradit. Žádný světový region ani stát nikdy nesouhlasil s tím, že by pokryl třeba jen polovinu ruského vývozu. A to ještě takoví dosavadní spojenci USA a EU jako Saúdská Arábie dokonce navrhují, aby s nimi ruští producenti ropy koordinovali své úsilí a objemy těžby.
Evropa, dosud namyšleně vykřikující, že je nadnárodní entitou schopnou diktovat svou vůli nejen jiným zemím, ale celým kontinentům, se zmítá v křečích a hltá poslední doušky životodárného plynu – přitom vůbec nejde o kyslík (nebo CO2).
Rusko bylo tak dlouho lživě a planě obviňováno ze zneužívání zemního plynu jako zbraně, až se tento vymyšlený strašák stal skutečností.
Zábavné na tom je, že Rusko pro toto v historii bezprecedentní sebevražedné představení nemuselo ani hnout prstem.
Zdroj.
