"Rozumí kancléř a kandidát věd cizímu slovu banalita?" ptá se ve svém pondělním komentáři hudební publicista Jiří Černý (LN 10. 5.). Reaguje tak na článek prezidentova kancléře PhDr., Ing., CSc. Jiřího Weigla Prezident jel do Číny proto, aby s ní Česko mělo normální vztahy, z něhož jako odrazový můstek pro banální a stereotypní závěry o údajném nezájmu prezidenta republiky o problematiku lidských práv volně cituje, aby následně sugeroval čtenáři tuto svou pravdu: "V českých zprávách," píše Jiří Černý, "prý o Klausově cestě ,dominovaly dvě věci - panda a lidská práva,' míní kancléř a obojí mu splývá - rád bych věřil, že omylem nebo ve spěchu - do ,banalit a věčných stereotypů'".
Prezident, panda …
Rád bych věřil, že Jiří Černý četl Weiglův článek povrchně nebo ve spěchu. Jinak by mu bylo z kontextu zcela zřejmé, že fotografii českého prezidenta s pandou na klíně, která doslova obletěla mediální svět, pokládá kancléř za banalitu, zatímco propagandisticky zjednodušené vidění vyžité problematiky lidských práv za ony "věčné stereotypy". Nevěřím však v povrchní či uspěchané čtení, jde bohužel o záměr, ač důvody mohl mít autor zcela počestné.
… a lidská práva
O lidských právech v našem euroatlantickém pojetí a o tom, jak o této problematice český prezident se svým čínským protějškem jednal, je totiž nejméně polovina kancléřova článku - o "pandích banalitách" už ani slovo.
Mohl bych citovat větu za větou, odstavec za odstavcem, ale tím bych jenom nepřesně převyprávěl Weiglův srozumitelný a "zpravodajsky" cenný text. Připomenu pouze jedinou větu, která kupodivu nikoho nezvedla ze židle: "Václav Klaus v Číně o lidských právech hovořil i s nejvyššími představiteli, a byl na této úrovni v Pekingu za dlouhá léta jediný." (Upřesnil bych, že podle mých informací od roku 1991!) O to však pochopitelně vůbec nejde.
Pojem lidských práv se cynickým zneužíváním vyprázdnil
A nejméně ze všeho jde kritikům prezidenta Klause o ona "lidská práva". Je ostatně především jejich vinou, že se tento pojem cynickým zneužíváním tak vyprázdnil jako někdejší odborářský pozdrav "čest!" (rozuměj původně "čest práci"). Že se jej chopily neobolševické falangy, které z něj udělaly ikonu na způsob pojmu "mírové hnutí", pod jehož prapory pochodovali v západních demokraciích mladí bolševici se záměrem oslabit a destruovat nenáviděné demokratické zřízení.
Historie se opakuje
Nemyslím, že k nim patří Jiří Černý. Patří však ke skupině českých intelektuálů, pro něž jsou některé pojmy posvátné, v čase neměnné, jsou to axiomy jejich mravní integrity, prostě "zlaté tele". Proto jsou tak snadno použitelní a zneužitelní. Máme o tom v našich dějinách dvacátého století tolik zoufalých příkladů. A historie, jak vidět, má nebezpečnou tendenci k opakování.
Jinak by počestní lidé jako on, namísto o lidských právech na opačné straně zeměkoule, v civilizaci, které přinejlepším nerozumějí, začali psát o "občanských svobodách", které jsou dnes v naší civilizaci skutečně nebezpečně ohrožovány. Tady a teď. Opravdu to myslel Jiří Černý s tou banalitou vážně?
