Sečteno, skončeno, dokonáno.
Tato tři slova dostatečně vyjadřují vše, co se o tomto víkendu stalo. Cokoli nad to může být pouze rozvíjením aktuálního Mene tekel, které se nám objevilo před očima v sobotu v podvečer. Proto – ač budeme nyní zaplaveni prudkým příbojem nejrůznějších komentářů a analýz, které nám budou chtít vnutit jakýkoli složitý výklad – nezapomeňme na tuto jednoduchou definici. Pro jistotu si připomeňme, co ta biblická slova znamenají.
Mene tekel jsou první dvě slova údajného tajemného varování krále Belsazara (Belšasara). Přeneseně označuje naléhavé varování, výstrahu.
V příběhu z knihy Daniel Starého zákona král zneuctí zlaté a stříbrné nádoby, které z Šalamounova chrámu v Jeruzalémě odnesl jeho otec Nebukadnesar II. Poté se objevila ruka a napsala na stěnu Mene tekel ú-parsín, což královi vykladači neuměli vyložit. Až prorok Daniel královi vysvětlil, že Mene znamená, že Bůh jeho kralování sečetl a ukončil, Tekel, že byl král zvážen na vahách a shledán nedostatečným, a Peres – že bude jeho království rozděleno Peršanům a Médům. Král poté skutečně zemře. (Wikipedie)
„Pane Hájku,
vidíte, jak to celé dopadlo. Ať žije demokracie!“
Tato slova jednoho z našich čtenářů a současně i neúspěšného kandidáta jedné ze stran, vyjadřují nejstručněji logickou první reakci z rozčarování nad výsledkem voleb. Poznamenejme, že tento člověk vstoupil do volebního boje bez velkých ambicí, že bude zvolen. Bral to spíše jako výraz svého občanského odhodlání „něco“ proti zjevně se valící cunami nepolitické politiky udělat. Velmi si ho pro to vážím – stejně jako všech ostatních, kteří navzdory vědomí aktuálně malých šancí skutečné pravice v naší zemi, šli a nastavili se jako štít.
Ironická věta o demokracii má jistě své velké opodstatnění. Není totiž pochyb, že na zdrcujících volebních výsledcích se velkou měrou podílela neférová volební soutěž, v níž některé strany – prakticky výhradně ty pravicové – byly vyřazeny z možnosti prezentovat se v médiích. Zvláště těch veřejnoprávních. A vzhledem k tomu, že hlavní soukromá média jsou v rukou svých majitelů a jejich zájmů, mezi něž zájmy pravice určitě nepatří, měly Česká televize a rozhlas na voličské rozhodování mimořádný destruktivní vliv. Byla by však chyba jenom si poplakat nad touto nespravedlností, o níž jsme v průběhu kampaně nejednou psali a nevidět daleko širší souvislosti pravicové katastrofy, která je realitou.
„Myslím, že všechno spěje k dalším předčasným volbám. Myslíte, že bude možné, aby se v nich pravice konečně sjednotila?“ ptá se mě jiný náš čtenář.
Především si nemyslím, že opakování předčasných voleb je aktuálním tématem. Naopak. Jsem přesvědčen, že vysoké vítězství Andreje Babiše, dramatická prohra sociální demokracie a opětovný vstup lidovců do sněmovny jsou zárukou, že vznikne velmi pevná vládní koalice na celé čtyřleté volební období. Bez ohledu na to, jak bude vypadat „formálně“. Tedy zda vládu utvoří ČSSD – KDU s mimovládní „tolerancí“ ANO, nebo zda budou všechny tři strany ve vládní koalici. Stejně tak mám za to, že nepůjde o nestabilní uskupení, jak se mohlo jevit v prvních chvílích po vyhlášení volebních výsledků.
Ostatně již před jejich definitivním uzavřením se rozběhla čilá jednání „lobbistů“ všech tří stran – především však socialistů s Babišovci – v němž již majiteli Agrofertu a mediální skupiny MAFRA nabízeli socialisté místo premiéra. Je téměř směšné poslouchat televizní spekulace komentátorů a politologů, označující Babišovo původní „odmítnutí“ podílet se na vládě, za znak amatérismu politického nováčka. A jeho pozdější náznaky „vyměknutí“ za tlak jeho „zkušenějšího“ okolí.
Přesný opak je pravdou: Andrej Babiš postupuje podle známých a jím mnohokrát vyzkoušených pravidel vyjednávání v byznysu. Postaví nejprve laťku co nejvýše, aby byla jasná jeho „cena“ – a teprve s tím půjde vyjednávat. A dohodne se zcela určitě.
Nesmíme zapomenout, že jeho zájmy nejsou primárně politické, ale ekonomické. Nejde do politiky s nějakými politickými idejemi, jde posílit svou ekonomickou moc. Má zájem si tuto zemi koupit a spotřebovávat její státní rozpočet a evropské „dotace“ ve prospěch svého obchodu.
Není takový boháč, jak nám byl v kampani představován. Jeho firmy jsou těžce předluženy – a banky mu budou nyní o to ochotněji poskytovat další úvěry: Ručí přece státním rozpočtem, na nějž bude mít rozhodující vliv – ať už se stane premiérem (málo pravděpodobné), ministrem financí (pravděpodobnější), nebo bude z pozadí držet správce a distributory peněz z našich daní pevně pod krkem (nejpravděpodobnější varianta).
Čtěte zde: Chceme v parlamentu původce nechutných gumových rohlíků a nestravitelných křehčených kuřat? Proč vysavač státních dotací luxuje preference
Babiš se nebude chtít o politiku příliš „ušpinit“. Má zájem příští volby vyhrát a k tomu potřebuje být stále „tak trochu“ v opozici. To se mu může dařit nejlépe mimo vládu. Ve vládě budou tutéž roli hrát –jako vždycky – lidovci. Mají tu figuru již dokonale nacvičenou. „Had na tři“ z dob cynického politického účinkování „svatého“ Josefa Luxe, je jednoduchým lidovým výrazem této lidovecké taktiky.
Všímejme si také, že brzy po volbách začne Andrej Babiš kupovat další média. První na řadu přijde většina soukromých rádií. Pak televize – nejspíše Prima. Pak další. Nemusí je dokonce kupovat přímo on. Nebude riskovat nesouhlas antimonopolního úřadu. Bude něco vlastnit „přes koleno“, ale bude to jeho. A s tím také neomezený růst jeho neotřesitelné moci. Alespoň si to tak sám představuje. A vize to nereálná není.
„Má šanci ODS, aby se po tom šíleném výprasku zase vzpamatovala a stala se opět pravicovou stranou? Nebo myslíte, že zmizí v propadlišti dějin?“ zní další čtenářská otázka.
Ani jedno, ani druhé. Tragický výsledek ODS bude s největší pravděpodobností znamenat jen dokončení její proměny. Sedm a půl procenta je aktuální voličská podpora jejích současných hlavních tváří: Němcová, Svoboda, Benda, Pospíšil. Nevolili je pravicoví voliči, ale „měkký obal, řečeno slovníkem Mirka Topolánka, nejvlažnější součást někdejšího pravicového elektorátu, který se dal médii snadno přesvědčit, aby jim „to tam ještě jednou hodil“.
Tuto cestu patrně nastoupí ODS na svém blízkém kongresu. Stane se tak médii podporovanou mainstreamovou stranou, jejíž úlohou bude, aby předstírala, že u nás nějaká pravice ještě je. Aby bylo možné dotvořit politický systém u nás podle „evropského střihu“, protože ani nikde jinde v kontinentální Evropě (a s Cameronem dnes už ani „na ostrovech“) pravice neexistuje. Je snad paní Merkelová pravice? O to více však tuto fikci mainstreamová média veřejnosti sugerují. Přesně tak to činila od počátku s TOP 09, havlisty, kteří se již nakonec ani nesnažili pravicovost předstírat.
„Nemyslíte si, že podpora Václava Klause volebnímu bloku Hlavu vzhůru! byla pro toto seskupení ,polibkem smrti‘? Neměl raději zůstat úplně stranou, když se už rozhodl, že do těchto voleb aktivně nepůjde?“
To si tedy opravdu nemyslím, vážený čtenáři – či spíše vážení čtenáři, neboť podobných dotazů bylo více. A jsou logické. Nedejme si vnutit bonmot Miloše Zemana, jímž se snažil v televizním rozhovoru zdůvodnit a „rozmělnit“ propad své strany SPOZ – a tím také ze sebe setřást odpovědnost za neúspěšnou kampaň, kterou ve prospěch Zemanovců dlouhé týdny s obrovským nasazením v krajích vedl.
Václav Klaus po pádu vlády a vyhlášení předčasných voleb nějakou chvíli skutečně testoval, zda je v tak krátkém čase možné postavit zárodek pravice, která by začala zaplňovat prostor uvolněný „zhavlovštělou“ ODS. Pochopil však, že tak, aby to odpovídalo jeho představám, to za pár dnů či týdnů možné není. Těm, kteří se přesto pokusili v jeho myšlence pokračovat již v těchto volbách, vyjádřil své sympatie a podporu.
Hlavu vzhůru! neuspělo ani kvůli či navzdory jeho otevřené podpoře, ale prostě proto, že pravicový elektorát momentálně v naší zemi není. Alespoň ne takový, který by mohl a chtěl promluvit do formování nové sněmovny. Někdejší – a doufejme, že i budoucí – voliči pravice zjistili, že kolem je dokonale pusto. Vzhledem k totální mediální blokádě se mnozí z nich ani nedozvěděli, že Hlavu vzhůru! existuje. Nedejme se mást „pražským pohledem“. V řadě regionů dokonce v „obavách“ z onoho „smrtícího polibku“ o Václavu Klausovi a jeho podpoře kandidáti ani nepromluvili – a přesto byl výsledek stejný.
„Jestli tomu správně rozumím, to co se stalo, znamená konec ne vodníků ale pravice v Čechách a na Moravě. Dvě a půl procenta Svobodným to jasně dokládají. Lidi u nás pravici nechtějí.“
Ani v tomto případě s pisatelem nesouhlasím. Především doporučuji: Nechme si to všechno trochu uzrát v hlavách a emocích. Nic se nejí tak horké, jak se uvaří. Souhlasím naopak s jiným názorem, že „...už žijeme v jiné zemi.“ S tím rozdílem, že podle mne v ní žijeme už delší dobu než od sobotního sečtení hlasů. Volební výsledky to pouze potvrdily.
Odchodem Václava Klause z Pražského hradu, nástupem prokurátorsko-policejní mašinérie do politiky, protivládním pučem v jejím podání a tragickou reakcí Petra Nečase a spol., se naše země změnila. Nepochybně nejvíce od sametového převratu 1989. Ale nebylo to něco nečekaného, nespadl k nám žádný meteorit. Čtenáři mých knížek Smrt ve středu a Smrt v sametu vědí, že takový „vývoj“ bylo lze předpokládat a dlouho se připravoval.
Pravice je poražena – a to totálně. Vítězní havlisté všech stran se nyní spojí. Katalyzátorem bude Andrej Babiš. Začíná nová epocha.
Na počátku té předchozí, „porevoluční“, svedl Václav Klaus tvrdou bitvu s Václavem Havlem – a navzdory obrovské převaze havlistických armád doma i v zahraničí, zvláště tom evropském“, na čas zvítězil. Poté, co ztratil ideovou i politickou základnu ve straně, kterou vybudoval, snažil se už jen z Hradu hasit nejkřiklavější projevy levicového požáru, který naši zemi zachvacoval. Teď už neměl ani tuto možnost.
A co bude? Toť otázka.
Stateční z Hlavy vzhůru! jsou nepochybně jadérkem, které dalo najevo chuť k postupnému opětovnému zrodu pravice. Dokonce možná ne opětovnému. Možná pravice stačí.
Bude mít Václav Klaus, mnozí umlčení pravičáci z pokořené ODS a další svobodymilovní lidé v naší zemi chuť a sílu k této „práci od nuly“? I to je otázka, která se musí brzy vyřešit.
Ale ať tak, či tak, pravice mrtvá není. Protože touhu po svobodném životě, v němž nejsme jen manipulovanou masou „spotřebitelů“ Babišových nechutných rohlíků a kuřat a jedovaté produkce jeho mediálního impéria, nelze tak snadno zničit. Už jsme se jí totiž dotkli. A mnozí nezapomenou. Pravice se opět narodí. Tím jsem si jist. Z mnoha praménků, z mnoha odhodlání.
O jednom takovém píše i náš čtenář:
„Vážený pane Hájku,
(...) Najít dnes takové společenství lidí, jaké se sešlo okolo Protiproudu, to je jako Boží požehnání. Toto společenství hledačů pravdy se pak stane jakýmsi pevným bodem, o který se člověk může opřít a uvědomit si, že v tom chaosu a zmatku není sám. To, že s vámi vždy nesouhlasím, beru jako onu polemiku vedoucí k tříbení pravd. Třeba se k té vaší pravdě někdy dopracuji. Zajímá mě. (...)
Nadále věrný čtenář a příznivec
Dušan Marik, Tábor"
Ostatně připomínkou „polemiky vedoucí k tříbení názorů“ se dostávám k jedné fascinující informaci. Událo se téměř současně s volebním fiaskem – jenže v opačném gardu. Naše soutěž o hledání autora onoho „konstitutivního“ výroku v základech Protiproudu, je po měsících vyčerpávajících pokusů u konce. Máme vítěze!
Přišla opět řada tipů a úvah – mezi nimi i čtenář, který již jednou tipoval nesprávně. Vzal ale v úvahu mou poslední „nápovědu“ a poradil si s ní brilantně:
„Vážený pane Hájku,
tak moje (předchozí, pozn. red.) úvaha byla chybná. Pokud autor výroku zemřel před »bezmála dvaceti lety«, tak jím nemůže být Bedřich Fučík, který zemřel před »bezmála třiceti lety«. Vypadá to na někoho, kdo zemřel kolem roku 1994...
Přemýšlel jsem, přemýšlel, až se mi znenadání vybavil Váš působivý článek v Protiproudu »Děti za své rodiče nemohou. Nebo je to naopak?« Vyhledal jsem si text, znovu ho pročítal – a po dočtení závěrečné věty »Miloval jsem svého otce a už se to nezmění...« mě napadlo, zda autorem výroku není náhodou Váš otec Jiří Hájek. Na internetu jsem zjistil, že se narodil 17.7.1919 a zemřel 13.10.1994...
Moc Vás zdravím a přeji vše nejlepší.
Milan Krejčiřík“
Vážený a milý pane Krejčiříku (a všichni ostatní, kteří jste po měsíce skvěle a usilovně pátrali),
opravdu je to tak. V tomto případě výjimečně platila metoda Ockhamovy břitvy. Onen výrok napsal v jedné své knize můj otec, člověk zapálený do diskuse a jejího smyslu.
Pokud si někdo, podobně jako pan Krejčiřík, vyhledá v Protiproudu zmíněný článek, kde o něm píši, pochopí, proč jsem chtěl alespoň v tomto na otce navázat. Přestože – či spíše právě proto, že – politické přesvědčení a celý „světový názor“ nás velmi odlišovaly. I v tom jsem chtěl od počátku Protiproudu dát najevo, že se nebudeme bránit jakékoli diskusi. Že nejsme zavřená, ale široce otevřená platforma svobodné výměny názorů. Že právě v takový svět věříme.
Jedna soutěž končí. Sláva vítězi – poražení však nejsou. Vaše tipy a upozornění na dlouhou řadu jmen, která klidně mohla být autory oné věty, nás všechny velmi obohatila. Sám jsem si tak připomněl mnohé postavy a jejich velké dílo, které by neměly upadnout v zapomnění. Budeme se o to snažit.
A mohu prozradit, že již připravujeme další klání. Brzy se dozvíte jaké.
Na závěr si ale ještě neodpustím malou „povolební“ vsuvku. Je tak úžasná, výstižná a „sebeudavačská“, že představuje dokonalé motto všeho toho, co se nejen tento týden s naší zemí stalo. Nemůže být jejím autorem nikdo jiný než předseda Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěch Filip.
Na otázku televizní moderátorky proč si zvolili za maskota jistou čokoládovou postavičku, kterou rozdávali svým voličům, úspěšný komunistický lídr odpověděl:
„Chtěli jsme ukázat čerta jako přívětivou figurku.“
Zkusme tedy my naopak porozumět moudrosti Boží, která dopustila, aby se ve volbách stalo, co se stalo. Hlavu vzhůru!
Požehnanou neděli, milí přátelé Protiproudu!
