Občas čtu, že prý ODS jenom kritizuju a nenabízím jiná řešení. Není to pravda. Spíš je to tak, že ony alternativní názory – nejen moje – nikdo z aktuálně mocných ve vedení ODS nechce poslouchat, natož aby se jimi řídil. To vše obvykle pod záminkou, že nyní musíme být jednotní, protože je před volbami. Problém je v tom, že před nějakými volbami jsme skoro pořád. Takhle „jednotně“ však ODS od voleb v roce 2006 poztrácela už více než milion svých voličů. A o víkendu poztrácí další.
Nečasova čistka
Vzpomínám, jak jsem krátce před volbami v roce 2010 seděl na obědě s Petrem Nečasem. Zaříkával jsem ho, že úplně nejhorší ze všeho, co by jako čerstvý lídr ODS mohl udělat, je nějaká čistka topolánkovců. Ono to totiž obvykle nikdy nic dobrého nepřinese, když jedna parta likviduje druhou, namísto aby spolu komunikovaly. Asi mě moc neposlouchal, protože přesně to začal po nějakém čase – už jako předseda vlády – praktikovat.
Vzpomínáte? Petr Tluchoř chtěl z vládní koalice odpreparovat Víta Bártu a nejproblematičtější část Věcí veřejných. Nečasovi to obratem posloužilo jako záminka k odstranění Tluchoře z čela poslaneckého klubu ODS. Večer Tluchořovi slíbil svoji podporu, aby mu pak ráno těsně před volbou předsedy klubu nalil na hlavu kýbl pomyjí. O pár měsíců později pak s Karolínou Peake – ovšem už za daleko nepříznivějších okolností – uskutečnil přesně to samé, co chtěl Tluchoř podniknout s Kristýnou Kočí.
Další alternativy
Jaké další alternativy se v toku politického času nabízely? Kupříkladu výměna předsedy ODS na volebním kongresu loni na podzim po krajském volebním výprasku. Šlo to provést ve dvou variantách. V té první by si ODS zvolila nového předsedu, potažmo volebního lídra, ale Nečas by dosloužil jako předseda vlády. V té druhé by došlo i na výměnu premiéra. Znamenalo by to pád vlády a formování nové, ale ta mohla vzniknout na stejném koaličním půdorysu, avšak s jiným předsedou z řad ODS. Prezidentem byl v té době ještě Václav Klaus a zcela nepochybně by respektoval rozložení sil a politickou dohodu ze sněmovny. Ostatně stejně jako kdykoli předtím, tzn. i za předchozích vlád ČSSD. Jistě, žádné „co by, kdyby“ neexistuje, nicméně při této alternativě by Nečas neodcházel s ostudou a Jana Nagyová a spol. by neskončili ve vazbě. Petra Nečase ovšem u moci udrželi ti samí lidé, co občanské demokraty vedou do voleb i teď. Nového předsedu – a tedy ani řádného lídra posvěceného volbou kongresem – nemá ODS dodnes.
Varianta nepochybně existovala i při prezidentské volbě: neschovávat se za víceméně alibistické vnitrostranické primárky, nýbrž nalézt, prosadit a skutečně podpořit společného, nejspíše nestranického kandidáta celé pravice. Ano, bylo by to těžké, ale nikoli nemožné.
Občanské demokraty většinou v současné kampani dál reprezentují tváře nečasovské éry porušování předvolebních slibů. Pak může ODS jen dost těžko v kampani sázet na své tradiční postuláty: nízké daně, malý stát, svobodu jednotlivce či rovnost příležitostí. Kdo by to starým tvářím věřil, že?
Alternativní postup existoval i poté, co Petr Nečas utekl od vlády jako kluk. Vedení ODS se ovšem upnulo k variantě „101“, respektive „Mirka premiérkou“. Žádná skutečně reálná stojednička ovšem v té době už neexistovala. Sněmovnou pobíhali „volní“ poslanci LIDEM, řádově deset nejistých poslanců bylo i uvnitř klubu ODS. Věděl to kdekdo, věděl to prezident, věděl jsem to i já, který se ve sněmovně téměř nevyskytuji. Jak to, že to nevědělo vedení ODS? Však také Kalousek se minutu poté, co Rusnokova vláda nezískala důvěru, vytasil se 41 předem připravenými podpisy poslanců TOP 09 k vyhlášení předčasných voleb.
ODS také vůbec nemusela naskakovat na schwarzenbersko-kalouskovský „boj“ se Zemanem. Přímo se nabízela alternativa, aby realisticky nikoli podpořila, nýbrž tolerovala existenci Rusnokovy vlády až do řádných voleb. Nikdo jiný nepotřeboval těch několik měsíců navíc na regeneraci sil než ona. Jenže to by asi byl taky čas na serioznější vnitrostranickou diskusi, na řádný kongres, na volbu řádného předsedy, a tudíž i na nepříjemné skládání účtů.
Staré tváře vítězí
Tahle varianta by také ODS umožnila nabídnout voličům trochu jiné tváře. Nestalo se. A tak z modrých billboardů na voliče nadále shlížejí Nečasovi pohrobci. A prosím, aby mi bylo správně rozuměno: nevolám po žádných čistkách, ale po racionálním vyhodnocení volebního potenciálu dotyčných. Sestavování kandidátek ovšem místy připomínalo dokonalou frašku. Kupříkladu ve Středních Čechách byl po dvanáctikolovém volebním maratonu do čela kandidátky opět protlačen Petr Bendl. Na alternativního lídra Jana Skopečka, novou tvář, zbyla šestá příčka. Nebylo by lepší, kdyby to bylo třeba naopak?
V mém domovském královéhradeckém regionu si to postnečasovské klaky hybatelů současné ODS rozpočítaly tak, že na lídra pasovaly Pavla Staňka. Toho Staňka, o kterém se ponejvíce píše nikoli v souvislosti s jeho předchozími skvělými poslaneckými výkony, nýbrž že si spolu s dalšími vyvolenými namísto k pumpě jezdil pro naftu na hradecké letiště a jaksi pozapomněl platit. A na druhou příčku sněm posadil nedávno odvolaného starostu z Jičína. Alternativní lídr kandidátky, úspěšný čtyřnásobný starosta Trutnova Ivan Adamec, byl neomylně odsunut až na deváté místo. Asi moc vyčuhuje a ještě má nadstandardně prořízlá ústa, což potrefeným husám obvykle bývá dost nepříjemné.
Čtěte také: „Nejsme jako my: Aneb Nečasova ODS míří k volbám“. Známý mediální expert kriticky hodnotí aktuální dění ve své straně
Alternativa se nabízí i k současné volební kampani ODS. Jelikož ovšem zároveň platí, že jedno podmiňuje druhé a občanské demokraty většinou dál reprezentují tváře nečasovské éry porušování předvolebních slibů, jen dost těžko může ODS v kampani sázet na své tradiční postuláty: nízké daně, malý stát, svobodu jednotlivce či rovnost příležitostí. Kdo by to starým tvářím věřil, že? A tak namísto toho modří nabízejí prostoduché veršování na téma Volím pravici, zastydlý antikomunismus a strašení novými stranami, jimž ovšem sami otevřeli vrata dokořán.
Paradoxy politické lásky
Nedávno jsem byl na obědě s jedním europoslancem a s jedním skvělým, opravdu chytrým politologem. Jedním z paradoxních závěrů našeho povídání bylo konstatování, že největším nebezpečím pro politickou stranu někdy mohou být její nejvěrnější a nejloajálnější příznivci. Právě tihle lidé by se ve své takřka absolutní nekritičnosti měli ponejvíce zamyslet, kdo jejich milované straně opravdu škodí. Zda ti, kteří si dovolují otevřeně kritizovat její nešvary, nebo ti, co ji fakticky vedou od desíti k pěti?
Dva bývalí předsedové Václava Klaus a Mirek Topolánek, kteří si v minulosti ne příliš rozuměli, dnes mají na ODS prakticky shodný názor. Klaus z toho ovšem vyvozuje ODS nevolit, zatímco Topolánek radí zavřít oči, myslet na Anglii a ještě jednou to tam modrým hodit. Klaus nechce petrifikovat ty, kteří dle jeho názoru vedou občanskou pravici do záhuby. Topolánek ještě nechce Klausovo dítě pohřbít, neboť věří v jeho dobrý kořínek. Vůbec nejparadoxnější ovšem je, že pravdu vlastně mají oba. Takže i tady existuje alternativa. Ta Topolánkova zároveň přímo volá po brutálním kroužkování.
