Důvodem současné patové situace v Kosovu je vypršení platnosti technické dohody o registračních značkách vozidel, která byla podepsána v roce 2016. Bezprostřední příčinou oboustranné eskalace krize jsou říjnové komunální volby v Kosovu a srbské prezidentské volby v dubnu 2022. Místní volby v Kosovu jsou důležitým ukazatelem síly vlády Albina Kurtiho v Prištině, která má v parlamentu křehkou většinu, zatímco prezidentské volby v Bělehradě jsou klíčové pro politickou budoucnost současného srbského prezidenta Aleksandara Vučiće.
Mocenská výměna v Kosovu
Základní důvod eskalace souvisí se změnou režimu v Kosovu (Kurti vystřídal Hashima Thaçiho), k níž došlo po porážce Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. Mnoho let po skončení války v Kosovu v letech 1998-99 Spojené státy podporovaly mocenské struktury v Prištině, v jejichž čele stáli albánští povstalci, kteří měli ve svých rukách všechny oblasti kriminální činnosti, včetně výnosného obchodu s drogami. Když se Trump v roce 2016 dostal k moci, snažil se rychle ukončit různé konflikty, do kterých byly USA zapojeny, které jim nepřinášely žádný prospěch, ale jen plýtvaly americkými zdroji. Z pohledu imperiálních USA však tyto problémy vypadají zcela jinak – zajišťují Washingtonu kontrolu v různých oblastech světa.
Protože Trump chtěl zbavit USA jejich imperiálních závazků, byl ochoten přistoupit na kompromis i v otázce Kosova, a to výměnou území mezi Srbskem a Kosovem. Srbský prezident na tom měl zájem, protože by mu to umožnilo vyjít z kosovské krize jako vítěz a definitivně upevnit svou moc. Tehdejší prezident Kosova Hashim Thaçi byl zase rozpolcený mezi antiimperialistickým Trumpem a starou gardou v Evropě v čele s německou kancléřkou Angelou Merkelovou.
Thaçi byl silně propojen s drogovým byznysem a neměl jinou možnost než se podvolit Trumpovu vydírání. V tomto období proti němu začaly struktury EU podporovat Albina Kurtiho. Trump využil amerického vlivu v Kosovu, aby donutil kosovské vládní instituce, včetně parlamentu a ústavního soudu, zabránit Kurtimu stát se kosovským premiérem. To se mu podařilo a Kurti se vrátil na scénu až po Trumpově porážce na začátku roku 2021. Zbytky globalistického systému zase reaktivovaly stará obvinění z válečných zločinů proti Thaçimu a odstranily ho z kosovské politické scény. Trumpova strategie, jejímž cílem bylo rychlé vyřešení kosovské krize, tím byla zmařena.
Pod taktovkou EU
Albin Kurti po skončení Trumpovy éry dostal od EU, především od Německa a Francie, mandát udělat v Kosovu pořádek. To znamenalo rozhodný boj proti organizovanému zločinu, ale mandát EU pro Kurtiho měl i další důsledky. Kurti je především nacionální populista, který otevřeně usiluje nejen o nezávislost Kosova, ale také o sjednocení s Albánií. Kurtiho ideologie ovšem nemá podporu jeho kurátorů, kteří od něj jako od aktéra stojícího mimo systém, a tudíž nespojeného s korupcí a zločinnými schématy, očekávají jiné výsledky – jen proto mu pomáhají. Problém je v tom, že Kurti nemá zájem pokračovat v bruselských jednáních se zástupci oficiálního Bělehradu, a to z toho prostého důvodu, že Kosovo od roku 2011 již získalo od Srbska maximum ústupků. K faktickému uznání nezávislosti Kosova chybí pouze srbský souhlas s jeho vstupem do různých mezinárodních organizací – zejména OSN.
Kurti zatím vyčkává, protože platnost všech technických dohod mezi Srbskem a Kosovem, jako je například dohoda o registračních číslech, časem vyprší. Pokud srbský prezident dnes nechce Kosovo do OSN pustit, Kosovo si na svém území, včetně části, kde žijí Srbové, zavede pořádky podle svého, zcela v souladu s logikou bruselského vyjednávacího procesu, jehož cílem je zbavit Srbsko jeho institucionální přítomnosti v Kosovu, a nakonec nepřímo uznat jeho nezávislost (prostřednictvím vstupu Kosova do OSN).
Tato strategie je pro srbské vládní orgány ovšem problematická, protože jejich snahou je co nejvíce protahovat proces vyjednávání, tj. oddálit okamžik, kdy budou souhlasit s tím, aby se Kosovo stalo plnoprávným členem OSN, a tedy mezinárodně uznaným státem. Zdá se, že v situaci, kdy Kurti nechce dále jednat o technických záležitostech, není už prakticky co protahovat. EU zatím nemá v kosovském politickém systému ke Kurtimu alternativu: on je jediný, kdo může dát nějakou šanci na dekriminalizaci Kosova.
Čtěte ZDE: Vřed "Republika Kosovo": Budou Srbové nakonec zlomeni? Krvavá silniční daň za evropskou jízdu. Bandité budují armádu. Mrkev před nosem osla. Integrací k likvidaci? Členství je (naštěstí?) v nedohlednu
Hra na kočku a myš
Neměli bychom zapomínat, že Kosovo je stejně jako Balkán součástí Evropy, která ovlivňuje jeho centrum jak demograficky (migrační toky), tak prostřednictvím kriminálních kanálů. Členství v EU je pro Kosovo v tuto chvíli možná velmi vzdálené, ale právě k tomu jsou třeba roky příprav. Kurtiho strategie vysvětluje nervozitu oficiálního Bělehradu, který se ho snaží všemi prostředky přivést k jednacímu stolu. Prohlášení srbské vlády o bojové připravenosti armády a zveřejňování videí s vojenskou technikou mají dvojí účel: prvním je přesvědčit srbského voliče, že Srbsko je nejsilnější zemí na Balkáně, která téměř dostala Kosovo zpět pod svou kontrolu; druhým je demonstrovat západním partnerům odhodlání pokračovat v procesu vyjednávání.
Všem zúčastněným je naprosto jasné, že Srbsko armádu do Kosova nepošle. Nejen proto, že tanky, které jsou na videích vidět, jsou převáženy ve vojenských nákladních automobilech bez posádek, nejen proto, že letadla, která vzlétají do vzduchu, nejsou vybavena zbraněmi pro zásah proti pozemním cílům, ale také proto, že Srbsko je omezeno Kumanovskou dohodou z roku 1999, která je faktickou vojenskou kapitulací Srbska v Kosovu a nedovoluje mu bez dohody se západními silami překročit ani píď území za administrativní hranicí oddělující Kosovo od zbytku Srbska.
Mimochodem, pokud by se Srbsko skutečně připravovalo na možnou invazi do severního Kosova, byly by tanky převezeny také do albánských obcí na jihu na hranici s Kosovem – do Preševa a Bujanovce – a do dalších částí dělící srbsko-kosovské linie. Vojenské operace neprobíhají ve vzduchoprázdnu, ale pouze tam, kde to jedné straně konfliktu vyhovuje. Srbsko by udělalo lépe, kdyby se místo naprosto průhledného a nikoho nezastrašujícího řinčení zbraněmi zamyslelo nad ekonomickými a politickými opatřeními namířenými proti Kosovu, aby Kurtiho donutilo hrát podle jeho pravidel. Jenomže právě na takové konkrétní kroky není bělehradská vláda připravena, protože pak by ji západní aktéři obvinili, že se stahuje z vyjednávacího procesu.
Nejúspěšnějším diplomatickým tahem prezidenta Vučiće v této krizi bylo, že přiměl ruského velvyslance Alexandra Bocan-Charčenka, aby se setkal se srbským ministrem obrany Nebojšou Sefanovićem před srbskými tanky seřazenými k fotografování u srbské administrativní hranice s Kosovem. Ruský velvyslanec tímto krokem údajně vyjádřil ruskou podporu případné vojenské akci Srbska v Kosovu. Tento krok měl Západu ukázat, že pokud jednání mezi Srbskem a Kosovem nezačnou, Rusko by mohlo do krize zasáhnout a posílit svou přítomnost na Balkáně.
Navzdory posunu v politickém diskurzu Bělehradu v posledních několika letech směrem k agresivnější nacionalistické rétorice (podstata vlády se přitom nezměnila), mnohostranně orientovaná srbská zahraniční politika pokračuje. Poslanec vládnoucí Srbské pokrokové strany Dragan Šormaz proto okamžitě prohlásil, že přítomnost ruského velvyslance v táboře srbské armády znamená, že Rusko chce destabilizovat region. Toto divadlo, do něhož je zapojen i ruský velvyslanec, ukazuje, že srbská vláda ve skutečnosti nepotřebuje plnou podporu Ruska, zejména pak takovou, která by vedla ke střetu zájmů Srbska se zájmy Západu na Balkáně.
Srbská vláda potřebuje pouze jednorázovou demonstraci síly ze strany Ruska, aby Bělehrad mohl upevnit svou pozici ve vztazích s představiteli USA a EU (pokud se nepodaří dostat Kurtiho k jednacímu stolu, Rusko posílí svůj vliv v regionu). Nad tím, nakolik Rusku a jeho představitelům v Srbsku prospívá účast v této balkánské hře na kočku a myš, v níž je Rusko využíváno jako strašák Západu, by se měli zamyslet ti, kdo jsou odpovědní za tvorbu ruské zahraničněpolitické strategie.
Čtěte ZDE: Zločinci defilují v Kosovu: I balkánská řeznice již má pomník. Co Clinton poradil Albáncům? Monumenty všem “ex” - ještě než exnou. Romantický večer v roce 99. Madeleine, však my také nikdy nezapomeneme
Srbsko mnoha tváří
Pokud jde o konkrétní příčinu současné krize na severu Kosova, můžeme upozornit na několik základních faktů. Za prvé, většina ze 120 tisíc Srbů v Kosovu žije v enklávách na jihu Kosova a čtyři srbské obce na severu, které sousedí se zbytkem území Srbska, jsou menšinou.
Za druhé, Srbové na jihu země již rok používají pouze kosovské registrační značky nebo platí kosovským úřadům poplatek za používání srbských značek a nikdo v Bělehradě kvůli tomu nezačal bít na poplach.
Za třetí, západní aktéři se již dávno postarali o to, aby mezi Srbskem a Kosovem bylo i jiné kontrolní stanoviště než Jarinje a Brnjak, přes které lze přepravovat zboží a mohou ho využívat jak Albánci tak kosovští Srbové – kontrolní stanoviště Merdare. Toto kontrolní stanoviště stále funguje bez jakýchkoli překážek, což znamená, že hranice mezi Srbskem a Kosovem je otevřená i přes zátarasy na severu provincie.
Za čtvrté, každé kolo jednání mezi Bělehradem a Prištinou v minulosti znamenalo ústupky ze strany Srbska. Oficiální Bělehrad si dnes stanovil za cíl pokračovat v jednáních, aby se vyhnul konečnému rozhodnutí o statusu Kosova. Konkrétně v tomto případě by to znamenalo uznání kosovských poznávacích značek Srbskem výměnou za uznání srbských poznávacích značek kosovskými orgány. Je to další porážka, kterou Bělehrad bude svým občanům prezentovat jako vítězství, neboť krize skončila a „válce“ se podařilo zabránit.
Za páté, samotný fakt, že srbské vedení nyní prohlašuje za svůj hlavní cíl vytvoření Společenství srbských obcí, které je součástí poraženecké bruselské dohody z roku 2013, naznačuje, že své ústupky již začalo měnit na triumfy. Společenství srbských obcí v rámci politického systému Kosova nemůže být cílem srbské strategie v Kosovu, protože nezajišťuje srbskou suverenitu v provincii.
Trvání na vytvoření Společenství srbských obcí je rovněž součástí pokrytecké strategie Bělehradu, která má za cíl protahovat proces jednání, protože kosovská strana je ochotna souhlasit s vytvořením takového společenství pouze se zárukami, že Srbsko a Rusko nebude bránit vstupu Kosova do OSN.
Hra na kočku a myš pokračuje.
Zdroj.
