Naši ideoví nepřátelé - ať už pod tlakem událostí či v pocitu jakési bohorovnosti - vykládají karty na stůl. Otevřeně o sobě přiznávají, co o nich už dávno tušíme a činí z toho dokonce jakousi přednost, na kterou chtějí získat voličské hlasy. Mám na mysli přiznání některých, že jsou pracují v zájmu cizích mocností. Proto i z naší strany, tedy ze strany národovecky smýšlejících občanů, by mělo být řečeno jasně a otevřeně, bez obalu:
Hlavním ideovým protivníkem je havlismus
Naším hlavním ideovým protivníkem nejen v těchto volbách, ale od této chvíle až do jeho totální porážky, by měl být politicko-nepolitický směr, kterému někteří říkají pravdoláska a jiní havlismus. Směr, který je součástí globálních snah o nastolení jedné světové vlády.
Lidé, kteří v zájmech tohoto -ismu v politických a jiných mocenských pozicích (tedy lidé s politickou zodpovědností) zpustošili tuto zemi a vydali ji všanc všemožným nadnárodním korporacím a institucím, zahraničním mocnostem a internacionálním finančním skupinám, jsou pro mě zrádci a jako se zrádci by s nimi mělo být nakládáno.
Volme strany co nejméně zamořené
Aby se v těchto volbách alespoň zčásti zamezilo vítězství pravdolásky, která infikovala už většinu našich politických stran, je třeba volit pouze ty, na jejichž kandidátky se exponenti pravdolásky dostali jen minimálně, a které jsou tudíž havlismem co nejméně zamořené. To, že tyto strany uvedu vedle sebe, se nemusí všem líbit, ale z mého pohledu jsou reprezentanty pronárodních sil volební blok Hlavu vzhůru, Strana práv občanů-zemanovci, Dělnická strana sociální spravedlnosti a – paradoxně – komunisté. Já budu volit Hlavu vzhůru, ale mám pochopení i pro voliče ostatních zmíněných subjektů.
Čtěte ZDE: Říjnové volby budou nejen střetem s klasickou levicí, ale především soubojem mezi radikálními levičáky – havlisty – a demokraty. V tomto souboji jde o hodně: Koho volit?
Boj není předem ztracený
Že volby mohou dopadnout vítězstvím pronárodních sil, jsme se přesvědčili při prezidentské volbě, kdy se podařilo společnými silami pravice i levice zabránit nástupu agenta cizí mocnosti na prezidentský post. V nadcházejících volbách se pronárodním silám zřejmě nepodaří získat takový výsledek, který by znamenal i vládní odpovědnost, nicméně jsou pro ně příležitostí, jak se etablovat na politické scéně proniknutím do parlamentu. V takovém případě by jejich hlas byl slyšet, což není nedůležité a mělo by nás to povzbudit, že náš zápas není předem ztracený.
Řešením není “vpřed”, ale “zpět”. Zatáhnout za brzdu a dát zpětný chod.
Do budoucna je pak potřeba tyto pronárodní síly (pravice i levice) spojovat – ne samozřejmě ve smyslu integrace, ale jakéhosi nepsaného spojenectví, kdy nebudou útočit proti sobě navzájem, ale společně proti stranám havlistickým. Jedině takový prozíravý přístup může zabránit dalšímu tunelování české státnosti.
Zároveň jsem ale přesvědčen, že pouze volbami a pouze ryze demokratickými prostředky už zápas o zachování naší země vyhrát nelze.
Bez ohledu na to, jak volby dopadnou, světové události, které se nás – ať chceme či nechceme – týkají, jdou tak rychle, že čekat další čtyři roky na ještě lepší výsledek, který by zaručil nejen vítězství pronárodních sil, ale i ustavení jejich funkční a silné vlády, prostě nemůžeme. Tolik času není.
Pronárodní síly, bez ohledu na to, že takový postoj bude karikován a kritizován, by měly přemýšlet nad tím, jak se domoci vlády v této zemi i jinými prostředky, než volbami, tak snadno manipulovatelnými a v očích mnoha lidí dnes už tak zdiskreditovanými a nedůvěryhodnými.
Demokracie jen jako zástěrka
Druhá strana, tedy tábor odnárodněných havlistických sil, demokracii nehájí. Používá ji jen jako zástěrku, ale ve skutečnosti už dnes žijeme v jakémsi polofašistickém státě, protektorátu EU. Je otázka, zda by v takové situaci národní síly měly hrát i nadále nevděčnou roli toho, kdo má hájit tuto nefunkční a ve skutečnosti už značně metamorfovanou a druhým táborem ve svůj prospěch zneužívanou demokracii. Zda by neměly přijít s úplně jiným konceptem, který by byl alternativou k současnému polofašistickému režimu tzv. občanské společnosti na jedné straně a evropské diktatury na straně druhé.
Při obhajobě demokracie je totiž nesmírně obtížné oddělit ideál demokracie od její reálné podoby, její současné karikatury, a tento rozdíl je nezbytné voličům objasnit. Obávám se, že tato „reálná“ demokracie je již natolik zdiskreditovaná, že obhajovat ji dále nemá smysl.
Řešením není reformovat EU, ale vystoupit z ní
Když toto říkám, mluvím spíše o pocitu. Přesný recept nemám. To je podle mne úkol naší doby — takový funkční koncept vymyslet a realizovat. Považoval jsem jen za důležité říci, že v okamžiku ohrožení národní svébytnosti, kterého jsme dnes a denně svědky, bychom se neměli bát uvažovat i tímto směrem a hledat poněkud méně tradiční řešení (byť pro ně v naší novodobé historii existují předlohy).
Demokracie je hezká myšlenka, ale v praxi se ukázala jako nefunkční, či přesněji řečeno snadno zneužitelná, a také proto zneužívaná. Jistým skupinám velmi vyhovuje, a tak se z tohoto pojmu stalo jakési zlaté tele, které povinně uctíváme, i když si naši úctu už nezaslouží.
Možná tedy, že když toto zlaté tele odvrhneme, že uvidíme východisko.
Hledat netradiční řešení
Řešení není ještě více demokracie ve smyslu přímé demokracie, ale naopak popřemýšlet, zda nežijeme až příliš v jejím zajetí.
Řešení není zeštíhlování státu a rušení státních institucí a úřadů, ale – nebojím se říci – v některých oblastech naopak posílení role státu.
Řešením není ještě více národního majetku rozprodat a zpeněžit ho tak, ale popřemýšlet o tom, zda není pro zemi naopak výhodnější v některých odvětvích roli státu posílit a některé majetky v cizích rukou například i vyvlastnit.
Řešením není rozšiřovat volební právo (na ještě mladší ročníky), ale naopak ho omezit a některým skupinám ho dokonce vzít.
Řešením není reformovat EU, ale vystoupit z ní.
Ruku v ruce s těmito ekonomickými opatřeními ale musí jít i prosazování konzervativních hodnot, podpora rodiny, výchova k úctě vůči vlasti a národu, podpora Církve.
Řešení není ještě více se otevřít zahraničním vlivům a trendům, ale v některých ohledech se naopak prozíravě a moudře uzavřít.
Řešením není odstraňovat veškerou takzvanou diskriminaci (rozlišování), ale naopak v mnoha ohledech je účelné smysluplnou přirozenou diskriminaci ponechat, a nebo tam, kde byla zakázána, ji znovu zavést.
Řešením není ještě více rovnosti, ale naopak záměrné a cílené zavedení nerovnosti, která je výrazem přirozeného řádu.
A takto bych mohl pokračovat.
Suma sumárum, řešením není “vpřed”, ale “zpět”. Zatáhnout za záchrannou brzdu. Dát zpětný chod od propasti.
