Zatímco se Angela Merkelová chystá odstoupit z funkce kancléřky, dopustila se závažné chyby a fakticky zničila šance své strany na setrvání u vlády. Předvolební kampaň CDU/CSU v Německu se blíží k senzačnímu konci: toto stranické uskupení tři týdny před volbami rychle ztrácí pozici jedničky v zemi.
Současná kampaň je vůbec plná překvapení – preference většiny stran prudce stoupají a následně stejně rychle klesají. Nyní se však definitivně ukazuje konečný trend, který nelze zvrátit: Němci nechtějí za nového kancléře kandidáta, kterého si vybrala Merkelová za svého nástupce. Většina voličů dává přednost Olafu Scholzovi a jeho sociálnědemokratické straně (SPD). Téměř jistě se stane novým kancléřem – otázkou zůstává pouze to, jakou koalici povede.
A Scholz bude za své vítězství vděčit Merkelové – nebýt její neústupnosti, pouhá únava Němců z šestnácti let vlády křesťanských demokratů by na vítězství jejich mladších koaličních partnerů z SPD nestačila. Byla to ona, kdo nejenže nevybral důstojného nástupce, ale udělala vše pro to, aby CDU/CSU neměla silného kandidáta na kancléře.
Z bláta do louže
Po posledních volbách se rozhodla předat vše Annegret Krampové-Karrenbauerové – a učinit ji hlavou CDU s výhledem na kancléřský post po volbách v roce 2021. Bývalá ministryně obrany však voliče rychle zklamala – a tak začali hledat její náhradu.
Přitom ve straně působily charismatické osobnosti, jako například bývalý předseda frakce Bundestagu Friedrich Merz, který byl v roce 2002 nucen vzdát se své funkce ve prospěch Angely Merkelové, tehdejší předsedkyně CDU. Merz na dlouhá léta opustil politiku, ale před třemi lety se rozhodl vrátit a stát se nástupcem Merkelové. Nebylo mu však dovoleno vést stranu. Dvakrát těsně prohrál: poprvé v roce 2018 s Krampovou-Karrenbauerovou a letos v lednu s Arminem Laschetem, premiérem Severního Porýní-Vestfálska. Právě na Lascheteho vsadila Merkelová, aby zabránila převzetí strany cizákem Merzem. Laschet se však ukázal být stejně necharismatický jako Annegret a nakonec vlastní stranu potopil. Ačkoli by bylo spravedlivější říci, že CDU potopila sama Merkelová, protože to byla ona, kdo své chráněnce horem dolem protlačovala.
Laschetova "popularita" byla zřejmá od samého počátku – ale i po jeho nástupu do čela strany měla CDU šanci udržet se u moci. Stačilo jen nominovat kandidátem na kancléře Markuse Södera, lídra své „mladší sestry“, bavorské CSU. Byl sice mnohem populárnější – jenže nezávislý na Merkelové. Není divu, že "Mutti" vynaložila velké úsilí, aby jeho nominaci zabránila.
A jaký byl výsledek? Němci sice technicky vzato volí strany, nikoli kandidáty na kancléře – Merkelová však zjevně podcenila roli osobností. Laschetova neprůhlednost odradila voliče od CDU/CSU – poslední průzkumy dávají uskupení 20 procent. To je nejnižší výsledek v jeho historii, zejména v kontrastu s 38 procenty, které mělo loni v dubnu, na začátku karantény z důvodu údajné pandemie. Laschetova slabost se samozřejmě neprojevila jen na popularitě strany, ale byla osudovým faktorem, který CDU/CSU v podstatě odsoudil k odchodu do opozice.
Čtěte ZDE: Šílené Německo u kormidla: Jsme připraveni na budoucnost v unii? Naše vláda kašle na hrozby, Petříček raději neexistuje. Temný příběh Lisabonské smlouvy. Slováci drolí V4. Co Polsko? Pouze s Orbánem si nevystačíme
SPD jako menší zlo
A vše k tomu spěje. Ačkoli všichni tři kandidáti na kancléře jsou necharismatičtí, Laschet je Němcům natolik nesympatický, že se po jistém zdráhání rozhodli pro Olafa Scholze. Jako menší zlo – navíc je coby ministr financí zároveň vicekancléřem, tedy náměstkem Merkelové. Zvláštní posloupnost.
Kdyby se konaly přímé volby kancléře, hlasovalo by pro něj 43 procent voličů, zatímco pro Lascheta 16 procent. Třetí kandidátka, „zelená“ Annalena Baerbocková by získala pouze 12 procentních bodů: po krátkém vzestupu na jaře, kdy se dokonce vážně hovořilo o tom, že se stane kancléřkou, následoval v létě hluboký propad. Spolu s ní klesají i celkové preference Zelených – z jarních 28 procent zůstalo 16 procent.
A SPD vyrostla z nedávných 16 na 25 procent – a mohla by do voleb přibrat další. Takže Scholz se stane kancléřem? Ano, a do not mu hrají hned dvě možné varianty volebních výsledků. Třetí varianta, při níž se kancléřem nestane, je den ode dne méně reálná. Jedná se o variantu tzv. jamajské koalice, tedy koalice v barvách karibské vlajky: CDU/CSU, Zelení a liberálové ze Svobodné demokratické strany (FDP). „Jamajka“ byla v těchto volbách dlouho považována za téměř jistou. Nyní však s klesajícími preferencemi CDU/CSU i Zelených šance na sestavení této koalice klesají.
V této chvíli mají všechny tři strany – počítáme-li i FDP – dohromady 49 procent. Samozřejmě jim připadne také podíl stran, které nepřekročí pětiprocentní hranici, což znamená, že budou mít více než polovinu poslanců ve Spolkovém sněmu. Při posledních volbách v roce 2017 se Merkelová několik měsíců snažila vytvořit „Jamajku“ – avšak bez úspěchu. Pak jí ale pomohl návrat k velké koalici, tedy spojenectví s SPD – byť sociální demokraté příliš ochoty setrvávat v nerovném manželství neměli. Ale dnes už taková možnost nebude. Je prakticky nemožné si představit variantu, že by si SPD, která vyhrála volby, k sobě vzala jako mladšího partnera křesťanské demokraty. Kým jsou dnes bez populární Merkelové a s nepopulárním Laschetem?
Sociální demokraté si vytáhli šťastnou kartu, protože za dlouhá léta soužití se stranou kancléřky Merkelové (ve vládní koalici byli 12 ze 16 let) se málem proměnili v druhořadé hnutí. Z „lidové strany“ se nejstarší německá strana propadla na ponižujících 15 procent – a zdálo se, že z ní Merkelová vysála všechnu krev. Ale chyba Merkelové (spíše krátkozraká tvrdohlavost) při výběru nástupce dala SPD šanci převzít moc – a bude velmi zvláštní, pokud se jí to po 26. září nepodaří.
Německo pod vládou levice
Olaf Scholz bude mít dvě varianty na sestavení vlády. Mohl by vést „semaforovou“ koalici, pojmenovanou podle barev SPD (červení), FDP (žlutí) a Zelení. Tato varianta se nyní jeví jako nejreálnější, ale existuje i varianta čistě levicové koalice – kde by třetí sranou byla „Die Linke“ (Levice) namísto FDP.
„Levice“, nástupkyně SED (Sjednocená socialistická strana Německa) – vládnoucí strany NDR, získala v posledních volbách více než devět procent, ale nyní je pro ni ochotno hlasovat o polovinu méně voličů. Ve východních regionech, tedy v bývalé NDR a lénu Levice, ji dlouhodobě poráží Alternativa pro Německo (AfD), která si v těchto volbách udrží, nebo dokonce zlepší, svůj dosavadní výsledek 12 procent. Ale AfD je otevřeně antielitářská, takže všechny ostatní strany nesmějí na koalici s ní na žádné úrovni ani pomyslet.
„Levice“ je naopak dlouhodobě u moci na zemské úrovni. Včetně Berlína, kde vládne koalice SPD, Zelených a Levice.
Nyní by podobná možnost teoreticky mohla nastat i na spolkové úrovni – což by znamenalo velký posun celé německé politiky doleva. Šance na její vznik jsou však mizivé – Levice by se musela zříci odmítání NATO, znárodňování a dalšího „radikalismu“: a souhlas s takovými požadavky by stranu zničil.
Pro Olafa Scholze tak bude nejjednodušší stát se kancléřem „semaforu“ – dvou levicových stran (Zelení svého času vznikli odštěpením od SPD) a jedné liberální. Všechno jsou to sice levičáci, ale jde o systémovou levici neboli o soudruhy atlantisty. Ne o nějaké radikály a téměř extremisty (z pohledu německé globalistické elity) jako „Alternativa pro Německo“, která v tomto případě bude muset přenechat místo v Bundestagu hlavní opoziční straně s logem CDU/CSU. Tedy bývalé straně Merkelové, kterou její vůdčí ikona pro svou tvrdohlavost zanechala při svém odchodu bez moci.
Mimochodem, Merkelová to nebude mít s odchodem jednoduché – pokud se jednání o vytvoření nové koalice protáhnou (což je pravděpodobné), bude ve funkci kancléřky pokračovat ještě několik měsíců po volbách.
Napravit svoji tragickou chybu se jí však už nepodaří.
Zdroj.
