Jak si náš čtenář nepochybně vzpomene, není tomu tak dávno, co se o některých věcech v médiích nesmělo hovořit. Říci například před koncem roku 1989, že na západ od Aše je jediná – jakákoli – věc lepší, než na východ od tohoto malého města, bylo pod hrozbou přinejmenším ztráty zaměstnání zapovězeno. Rozkládající se mršina reálného socialismu se zuby nehty snažila touto informační blokádou zachránit aspoň zbytky zdání, že ještě o něčem rozhoduje.
Svaz bruselských socialistických republik
Zbytek byla už jen hra o čas. Při dnešní debatě o názorech Václava Klause na Evropskou unii a naše setrvání v ní, mám pocit velmi intenzivního deja vu. Jako bych všechny ty hysterické výkřiky zpoza barikády už odněkud znal.
Stejně jako Evropské unii nejde o dobro jejích členů, tak našim politikům nejde o dobro našich občanů.
Na bývalého prezidenta, který si troufl veřejně prohlásit, že pro nás není dobré setrvávat ve Svazu bruselských socialistických republik, a řekl to dokonce bez špetky podobné ironie, se vrhla smečka politických a mediálních kádrováků, kteří nebojují s Klausem názorově, nýbrž pouze silově.
Klaus není „náš“ člověk
V rétorice se tomu říká argumentace ad hominem místo ad rem, tedy k člověku, nikoli k věci. Neslyšel jsem v té záplavě slov jediný opravdu relevantní názor, který by prokázal, že to, co Klaus tvrdí, není založeno na pravdě. Slyšel jsem jen hory slov o tom, že by Klaus neměl říkat toto – a vlastně raději ani nic jiného. Proč? Inu - protože to je Klaus. Není to „náš člověk“.
Nepatří mezi „hochy, co spolu mluví“. A protože se tedy ve veřejné debatě nedostává řečených věcných argumentů, zkusím jich několik předložit k úvaze. Možná, že skrze jejich optiku nahlédneme Klausův názor přece jen trochu vlídněji.
Předně: dnešní Evropská unie není stejná, do které jsme vstupovali v roce 1995, a už vůbec to není Evropské společenství, k jehož svobodám, ekonomickým i lidským, jsme s obdivem vzhlíželi zpoza Aše z východu. Evropská unie se změnila z ochránce svobodné výměny zboží, kapitálu a pracovních sil v byrokratickou mašinérii stojící na příkazech, zákazech a obecně regulacích všeho, zejména pak svobodného trhu se zbožím, kapitálem a lidským potenciálem. Evropské společenství dbalo na rovnost práv svých členů. Evropská unie nepokrytě kastuje členy na lepší a horší, staré a nové, servilní a neposlušné. Evropské společenství bylo výhodné pro všechny členy, Evropská unie už začíná být doopravdy výhodná jen pro Německo.
Čtěte ZDE: Válka začala. Téma vystoupení z EU je na stole:Václav Klaus jedinou větou svlékl do naha celý politický mainstream a je opět v čele
Čtěte ZDE: Demokraté v Evropě, vzbuďte se!
Evropské unii je různost na překážku
Není náhodou, že tam v nedávných volbách tak dramaticky uspěla znovu Angela Merkelová, která celou svou politickou kariéru postavila výlučně na evropské notě. Evropské společenství mělo v úctě různost a zvláštnosti jednotlivých zemí, kulturní, historické a ekonomické, a to proto, že architekti společenství dobře věděli, že jen respektem k různosti docílíme v daných regionech skutečné prosperity a spokojenosti lidí.
Evropské unii je různost na překážku, všechno unifikuje, měnou počínaje a bankovním a rozpočtovým systémem zdaleka nekonče. Je to tím, že Unii je spokojenost a prosperita oněch „jiných“ členských zemí lhostejná. Zajímá ji jen prosperita Německa a dlouhodobě udržitelné trafiky v bruselských úřadovnách. Není náhodou, že v čele Unie stojí samí neúspěšní regionální politici – Prodi, Barroso, ještě nedávno Špidla…
Jestliže tedy dnes Václav Klaus říká, že setrvání v této unii je naší zemi na škodu, má pravdu. A za tuto pravdu bychom ho neměli kamenovat, nýbrž naopak přemítat, proč tuto pravdu říká pouze bývalý prezident. Ten, jemuž by konec konců osudy země už mohly být vlastně jedno. A proč nám pravdu neříkají ti, kdo se tolik ucházejí o naše hlasy a tvrdí, že právě a pouze oni jsou zárukou našeho budoucího dobra. Odpověď je prostá – protože stejně jako Evropské unii nejde o dobro jejích členů, tak našim politikům nejde o dobro našich občanů.
