Zdálo by se, že po dvaceti letech okupace by měli být všichni spokojeni – Afghánci se zbavili okupantů a Američané konečně ukončili zcela zbytečnou válku. Ale USA opět nedokázaly odejít lidsky slušným způsobem: jejich poslední dny v zemi byly poznamenány dalšími oběťmi mezi dlouho trpícím afghánským lidem. Při odchodu si Američané ještě znovu umyli ruce v krvi Afghánců.
Střelba do davu civilistů
Při útoku poblíž letiště minulý čtvrtek zahynulo 13 amerických vojáků a asi 200 Afghánců. Obviněn byl Islámský stát, přesněji Wilayat Khorasan – skupina, která bojuje proti Tálibánu i Američanům. Útok barbarů a teroristů – ukázalo se však, že většina Afghánců nezemřela od výbuchu bomby, ale zbraněmi amerických vojáků. Ti po výbuchu zahájili palbu do davu Afghánců v obavě, že v davu jsou komplicové sebevražedného atentátníka. Prostě řečeno: Američané, kteří byli po celé dny evakuace v pohotovosti, se po výbuchu doslova zbláznili, a začali střílet do vyděšených a zraněných lidí – přitom mezi nimi bylo mnoho Afghánců, kteří spolupracovali s okupanty a doufali, že spolu s nimi z Afghánistánu uprchnou. A místo toho utržili americkou kulku.
Nebyl to však poslední zločin Američanů – slíbili pomstu IS-Khorasanu a zahájili údery bezpilotních letounů na osoby, které se měly podílet na útoku na letiště. Při jednom takovém úderu v neděli zahynulo v Kábulu 12 lidí, z toho sedm dětí ve věku od dvou do deseti let. Američané tvrdí, že se zaměřili na auto s výbušninami a že následkem jeho výbuchu mohla zahynout jedna civilní rodina. Ale zdrceným Afgháncům je jedno, co Američané říkají, pro ně jsou to jen zabijáci.
Když se kácí les...
Je tím snad všemu konec? Američané se přece z Afghánistánu definitivně stáhli – takže už nebudou zabíjet Afghánce? Ano, odešli – ale vyhrazují si právo útočit na ty, koho považují za teroristy – jako IS-Khorasan – což znamená, že vedlejších civilních obětí bude ještě jistě daleko více. Všechny dlouholeté zkušenosti s údery amerických bezpilotních letounů, od Jemenu a Somálska, až po Afghánistán a Irák, ukazují, že stovky mrtvých civilistů nikoho v USA nezastaví ani neznepokojí. Když se kácí les, létají třísky? Ale když jsou společně s jedním (údajným) teroristou zabity desítky civilistů, o jaké přesné zbrani to tu mluvíme? A o jakou válku proti terorismu jde, když karatel není o nic lepší než terorista?
USA odešly z Afghánistánu. Ale kam odešly? Samotná forma jejich odchodu, která se změnila v panický úprk, přiměla mnohé lidi hovořit o počátku nového světa, v němž se již nikdo, ani spojenci, ani vazalové, nemůže spolehnout na americkou pomoc. Svět, v němž vnitřně rozdělené Spojené státy samy ztratily svou hlavní devizu – image všemocné supervelmoci.
Čtěte ZDE: Tálibán v očích kavárny: To je zase keců! Co slyšel Ahmad od Násira? Nejen naši špioni jsou na baterky. Tlumočníky ani tlumočnice nedáme. Hřib už stele postele. Pravda a láska pro Kábul. Za trest vás neuznáme!
Konec světa podle USA
Ve skutečnosti však neudržitelnost světa podle USA (přesněji řečeno podle atlantického projektu globalizace) se ukázala být zřejmá již dávno – ještě před koncem tisíciletí, v devadesátých let po globální finanční krizi a po selhání amerických plánů na restrukturalizaci Velkého Blízkého východu (které začaly okupací Afghánistánu a Iráku).
Do té doby věřilo nemálo amerických elit a některé národní elity po celém světě v reálnost amerického nároku na světovou nadvládu – ale posledních deset let svědčí o rychlém soumraku americké moci. Amerika se přes nesmírnou vojenskou sílu a mocenský vliv po celém světě neustále přeměňuje ve zraněné zvíře ztrácející víru v sama sebe. Dosud ještě silné, ale odsouzené k uhynutí. To si mnozí uvědomili v klíčových světových metropolích, ale i v samotných USA – a ti v Americe, kdo chtěli změnit její kurz, k tomu neměli dostatek síly. Trumpův pokus byl globalistickou částí americké elity tvrdě potlačen – což však jen prohloubilo vnitřní rozpory a problémy USA.
Přitom ke změnám v globální strategii USA dochází neustále: Amerika si nemůže udržet své dosavadní pozice a Čína s Ruskem neustále rozšiřují svůj vliv a možnosti. Amerika se stahuje z Velkého Blízkého východu – po Afghánistánu bude následovat Irák (kde stále zůstávají tisíce amerických vojáků a žoldnéřů). Odejít však lze různým způsobem – v Afghánistánu jsme viděli tu nejhorší možnost pro image USA.
Jak neodejít se ctí
Spěšná evakuace byla důsledkem neschopného amerického vedení – o Bidenovu demenci nejde. Mluvím tu o neadekvátní představě Ameriky o vnějším světě – v daném případě o Afghánistánu. Američané se domnívali, že budou mít do konce srpna klid na evakuaci – zatímco afghánská armáda bude zadržovat ofenzívu Tálibánu. Táž armáda však předala většinu svého území islamistům téměř bez boje – a už v polovině srpna se Američané ocitli v zemi pod kontrolou nové vlády a tváří v tvář Tálibánu.
Nehrozilo jim žádné nebezpečí: Tálibán měl zájem na stažení okupačních jednotek a dodržoval dříve uzavřenou dohodu. Leč samotní Američané, zaskočeni rychlostí pádu kolaborantského režimu, najednou zpanikařili – a s nimi i desetitisíce Afghánců, kteří pro ně pracovali. Začala epopej s lidmi zavěšenými na podvozku letadel a vzrušením celého světa, který nechápavě hleděl na nevídanou evakuaci v americkém stylu.
To ovšem znamená, že po dvaceti letech okupace země, vynaložení bilionu dolarů a práce tisíců analytiků nedokázaly americké zpravodajské služby a politické vedení ani správně odhadnout situaci, předpovědět, jak dlouho Ghaního režim vydrží. Nedokázaly adekvátně zhodnotit vládní armádu, síly Tálibánu, ani – což je nejdůležitější – nálady v afghánské společnosti. To bylo skutečné selhání: všichni viděli neschopnost Američanů alespoň trochu objektivně posoudit a zhodnotit všem ostatním viditelnou a zjevnou realitu.
K takovému závěru dospěl celý svět – a právě toto nepochopení globálního společenství bude mít pro Spojené státy vážné důsledky. Nejen reputační, ale i zcela konkrétní geopolitické. USA jsou stále silné – mohou zorganizovat evakuaci více než sto dvaceti tisíc lidí za čtrnáct dní, ale mozek, který by takové situaci dokázal zabránit, už nemají. Přísloví „kdo má moc, nepotřebuje rozum“ zde neplatí. Nastal totiž okamžik, kdy nerozumná moc může způsobit problémy – především sobě sama.
Zdroj.
