Tokijská olympiáda se jistě zapíše do historie, pokud se po ní ještě nějaké olympijské hry vůbec budou konat. Jenomže do dějin se nezapíše obrovským množstvím rekordů a vzestupem nových sportovních hvězd, ale jako nejdražší show za 15 miliard dolarů (státní rozpočet Panamy nebo Etiopie), o kterou nikdo nestál. Částečně také proto, že se do sportu vecpala nejen politika, ale také levicově-oligarchický „Velký reset“.
Jsme svědky olympijských her, které namísto diváků přilákaly pouliční protestující proti organizátorům – ti mezi soutěžící zapsali téměř sto padesát otevřených homosexuálů a zařídili více než pravděpodobné vítězství novozélandské mužatky ve vzpírání. Bohužel jedinou významnou zemí, která se může pyšnit tím, že na této pochybné akci nebyla oficiálně zastoupena, je Rusko. Za což může poděkovat takzvané antidopingové agentuře WADA.
Triumf transsexuálů
Olympijské hry v Tokiu právě nabírají na obrátkách a téměř všechna západní média informovala o „skutečném průlomu“: novozélandský transsexuál Laurel Hubbard se nejen dostal do novozélandského ženského vzpěračského týmu a kvalifikoval se, ale pravděpodobně se stane olympijským vítězem. Právě proto si tento „velký muž“ předtím nechal změnit pohlaví. A Mezinárodní olympijský výbor mu to povolil, přestože se proti jeho účasti v převleku za ženu vyslovily stovky titulovaných sportovců obou pohlaví, sportovních novinářů, lékařů, a dokonce i prezidentů.
„Poslední věc, kterou lidé chtějí vidět, je, aby muži soutěžili v ženských disciplínách,“ řekl Donald Trump, který byl olympiádou v Tokiu naprosto znechucen, a označil ji za „zvrácenou“, což při jejím skandálním průběhu opravdu nelze zpochybnit.
Podle zjištění i některých mainstreamových novinářů to však není spravedlivé ani z lékařského hlediska. Sportovec může soutěžit proti ženám, pokud jeho hladina testosteronu nepřekročí 10 nanomolů na litr krve v průběhu jednoho roku. U mužů se tato hodnota může pohybovat od 7 do 30 jednotek a u normální zdravé ženy nesmí překročit 2 jednotky.
Účastí a předem ohlášeným vítězstvím transsexuála mezi vzpěračkami však všechny „půvaby“ celé tokijské estrády nekončí.
Čtěte ZDE: Hra o svět pod pěti kruhy: Olympiáda není tím, čím se zdá být. V Tokiu prosvítají děravými kulisami obrysy koncentráku. Proč Rusko bez vlajky a hymny? Ženy, nebo muži? Lež o národní hrdosti. Pryč s tím svinstvem!
Nejdražší televizní propadák
Začněme tím, že jde o nejdražší olympijské hry v dějinách lidstva, do nichž Japonci investovali 15 miliard dolarů, což se rovná ročním rozpočtovým výdajům takových zemí, jako je Panama a Etiopie; Gruzie a Turkmenistán by z těchto peněz mohly žít tři roky a vůbec nevybírat daně, a Moldavsko – dokonce pět let. A tato nejdražší olympiáda se ukázala být tou nejzbytečnější – "díky" WHO a MOV.
Přenos zahajovacího ceremoniálu Olympijských her 2020 v Tokiu tak například na stanici NBC sledovalo 16,7 milionu Američanů. Toto číslo je nejnižší za posledních 33 let. Sledovanost televizních přenosů se oproti zahajovacímu ceremoniálu v Riu 2016 snížila o 37 % (26,5 milionu) a oproti Londýnu 2012 (40,7 milionu) o 59 %. Zahájení v Soulu v roce 1988 sledovalo 22,7 milionu televizních diváků, zahájení v Barceloně v roce 1992 21,6 milionu diváků. Také v Evropě počet zhlédnutí značně poklesl. Jde o první poválečné olympijské hry, kdy naprostá většina Rusů (97 %) nezná jméno žádného ruského sportovce, který se zúčastní letošních olympijských her v Tokiu – vyplývá to z průzkumu VCIOM.
Podobně jako oficiální nepřítomnost Ruska na hrách nevysvětluje pokles zájmu ruských diváků (stále přece existují miliony sportovních fanoušků, kteří jsou ochotni sledovat soutěže jen proto, aby si je užili, i když na nich nejsou přítomni ti jejich sportovci – vždyť sport je krása, síla ducha, atmosféra burácejících tribun, překonávání sebe sama atd), lze jen těžko hledat politicky korektní důvody pro celosvětový nezájem o současnou olympiádu. Ta se totiž změnila v pederasticko-politické hřiště, kde se odehrává klání v podobě masových protestů.
Navzdory zákazům vyšly do ulic desítky občanů, aby si připomněly, jak nechtěnou se pro ně olympiáda stala. Podle průzkumů veřejného mínění je více než 80 % Japonců pro zrušení her a rozhodně nesouhlasí s tím, proč stát uspořádal tak nákladné hry při naprostém zákazu vstupu vlastních lidí na sportoviště. Protest je pochopitelný v kterékoli části dnešního světa: Pokud tu opravdu máme pandemii a vy zakazujete všechno a všem, tak proč tady pořádáte takovéto masové soutěže? A pokud žádná pandemie není, tak proč musí Japonci i ostatní fanoušci světa sedět doma?
Zvrhlá tolerance
Pokud je ovšem v Tokiu něčeho víc než dost, tak to je „tolerance“. Podtrhněme – v Japonsku – symbolu východního tradicionalismu, v zemi samurajů, kde je polibek na tvář stále považován za zhýralost a svazky osob stejného pohlaví nejsou považovány za manželství. Je zde zapsáno 142 otevřeně úchylných sportovců a dva transsexuálové, kteří nejenže změnili své pohlaví, ale také změnili motto olympijských her. Původní „Citius, altius, fortius“ (Rychleji, výše, silněji) se změnilo na tolerantní „Citius, altius, fortius – communis“ (Rychleji, výše, silněji – společně), což prezident MOV Thomas Bach označil za „přelomovou událost“. Na tím „s kým společně a kam“ – nemusíme ani zvlášť přemýšlet.
„S kým? S barevnými? Nechápu, co se ve světě děje. To je nějaký nesmysl,“ řekla ruská trenérka krasobruslení Nina Moserová v rozhovoru pro RT.
Championat.com: „Nyní si motto v kontextu olympiády protiřečí. Dříve to znamenalo, že každý sportovec se snaží být rychlejší, výše a silnější než ostatní. To je podstata sportu. A co teď? Koho představuje sportovec, který porazí všechny ostatní? Toho, kdo nejde s ostatními? ...; Mnozí vidí v aktualizovaném mottu odkaz na sjednocení s různými menšinami.“
„Nejenže to 'mnozí tak vidí' – tak to prostě je. Zbývá už jen, aby MOV ještě přidal k tradičnímu znaku šestý, duhový nebo růžový kroužek,“ napsal novinář Alexej Ivanov.
A co víc, k samotnému faktu, že na olympiádu nesmějí diváci, čímž se zvýšil poplatek za vysílání, přibyla navíc „čistka“ mezi pořadateli, kteří nyní musí plnit všechny požadavky pederastů, feministek, BLM a dalších menšin – ti všichni téměř veřejně vyhlásili, že budou genderově prověřovat, komu tam na krk věšeli medaile.
Čtěte ZDE: Festival hanby po roce opět v Praze: Revoluce pomalá, ale důkladná. Cílem je úplné zničení přirozeného světa. Nově na programu pedofilové. Bolševická revoluce v novém převleku. Duhový prorok začal u komunistů
Ponížená lidskost
Pouhý den před zahájením olympijských her byl režisér zahajovacího ceremoniálu tokijské olympiády, 48letý herec, výtvarník, dramatik, režisér a producent Kentaro Kobajaši, vyhozen za špatný vtip o holocaustu, který pronesl před třiadvaceti lety v roce 1998. Nic na tom nezměnil ani fakt, že tehdy pětadvacetiletý komik nebyl příliš moudrý a už se mnohokrát omluvil. Šéf organizačního výboru her, japonský rychlobruslař a cyklista Seiko Hašimoto, okamžitě vyhodil Kentara Kobajašiho s tím, že „Kobajaši se v minulosti při svých vystoupeních vysmíval tragické epizodě z historie.“
Budiž, to by se ještě dalo pochopit, ale těsně předtím, 19. července, byl 52letý Keigo Ojamada vyhozen z pozice skladatele zahajovacího ceremoniálu za své přiznání, že si ve škole v roce 1994 dělal legraci z postižených spolužáků. Hudebník se také „hluboce omluvil“, ale přesto byl vyhozen. Předtím v březnu byl Hiroši Sasaki, kreativní ředitel zahajovacího a závěrečného ceremoniálu olympijských her, propuštěn za vtip na adresu místní feministické plus-size módní návrhářky a propagátorky pozitivního přístupu k tělu Naomi Watanabeové, když řekl, že by mohla být symbolem – olympijským prasátkem. Feministky okamžitě požadovaly jeho vyhazov – a požadavek byl vyslyšen.
Vše začalo lobbováním aktivistek za propuštění 83letého Jošira Moriho, bývalého šéfa organizačního výboru, kvůli jeho „sexismu“. Mori, který stál v čele organizačního výboru od roku 2014, nešťastně byť pravdivě vyhrkl, že dramatický nárůst zastoupení žen ve sportovních organizacích způsobuje průtahy v jednání. Podle jeho názoru toho ženy mnoho namluví a každá se cítí povinna se k danému problému vyjádřit, i když mu příliš nerozumí. Vzpomněl si na dobu, kdy vedl Japonskou ragbyovou federaci, a řekl, že s dámami v řídících orgánech federace byla zasedání dvakrát delší. Ve výsledku se na dědečkovu hlavu sesypalo 5 500 stížností od feministek z celého světa – dokonce i v karanténě – a kmet dostal padáka.
Při pohledu na to všechno lze říci pouze jediné: děkujeme WADA a MOV za to, že opravdu soudní sportovci se tohoto blázince, který už nemá se sportem nic společného, nezúčastnili. Skuteční šampioni nemají za potřebí, aby zdůvodňovali, proč nechtějí mít nic společného s pederasty a lesbičkami, proč neklečí před černochy a nepodvolují se podobnému sebeponižování. A co se týká samotné olympiády, ta je nejen mrtvá coby potivá sportovní soutěž poté, co zabředla do politiky a deviantních narativů, ale už začíná i zapáchat.
Za takové situace lze jen těžko s čistým svědomím oslavovat medailové úspěchy sportovců, kteří se této estrádě zvrácenosti a nenávisti propůjčili.
Svět zešílel - a současná olympiáda je toho dosti přesným symbolem a vyjádřením.
Zdroj.
