Naše dnešní setkání je ale zvláštní ještě něčím jiným. Možná si toho povšimnete, možná ne, vrátím se k tomu v závěru.
Začněme dopisem, nad kterým jsem dlouho přemýšlel. Slovo smutek zdaleka nevystihuje pocity, které ve mně vyvolal:
Vážený pane Hájku,
ráda jsem navštěvovala vaše stránky a ráda každý měsíc přispívala mobilem. Poslední dobou mě trápí vaše zášť vůči ODS. Jsem členem od jejího vzniku a i mé děti se na úrovni MS aktivně podílejí.
Vím, že má ODS potíže, ale stále je tam mnoho členů, kteří se snaží udělat pro její záchranu maximum. Souhlasím, že Pospíšil je podivná figurka dbající jen na svůj kladný obraz v médiích, ale v případě paní Němcové nemohu souhlasit. Nemáte ji rád, je to vaše právo, ale ta totální dehonestace celé ODS z vaší strany je nespravedlivá a kontraproduktivní.
Je velmi snadné vše odsoudit, ale velmi těžké je najít řešení a to marně hledám i u vás. Paní Bobošíková není řešení. Ona se obklopuje lidmi zvláštního ražení /muslimy, socany atd./a řídí se heslem: účel světí prostředky. To je určitě horší než to, co chce a chystá do budoucna ODS.
Zdravím a přeji hodně úspěchů.
D. K., Černošice
Vážená a milá paní D.K.,
nejprve dovolte, abych vás ujistil o svých hlubokých sympatiích. Vaše jméno, jak činím v podobných případech, ponechávám v anonymitě, přestože jste mě o to nežádala. Není však smyslem této diskuse způsobit vám jakékoli potíže zveřejněním vašich řádek.
Váš bolestný dopis není dlouhý, ale ve své stručnosti dobře reprezentuje řadu podobných – především však celé jedno zásadní téma naší současnosti: Otázku další existence české pravice.
Mluvíte o „zášti vůči ODS“. Ubezpečuji vás, že žádnou zášť vůči této straně nemám. Spíš naopak. Od jejího počátku jsem patřil mezi její oddané příznivce, ač sám celoživotní nestraník, vždy jsem ji volil. Byl to pro mě skoro automat. Neviděl jsem v celém politickém spektru jiný subjekt, který by alespoň zčásti podobně srozumitelně a hlasitě reprezentoval ideje svobody, jež jsou pro mne tak zásadní. A které by současně artikulovaly výrazné osobnosti, kterým jsem to mohl věřit.
ODS jsem vždy chápal jako stranu liberálně – konzervativní. Liberální v přístupu k ekonomickým otázkám, konzervativní v jejích postojích k národním tradicím, ověřeným mravním hodnotám, k rodině a přirozenému světu. A také k celému našemu státu, jeho historii a uchování neskutečného pokladu dědictví minulých generací, našeho tisíciletého dramatického boje o samostatnou existenci.
Nebyl jsem naivní. Věděl jsem, že „ideová pravice“ není nikdy monolit, že ji tvoří lidé různých názorů a zkušeností, že musí dělat různé kompromisy – zvláště když vstupuje do koaličních vlád. A byl jsem trpělivý volič.
Jenže v posledním desetiletí se ODS radikálně a zásadně proměnila. Její několikrát obměněné vedení nahradilo liberální přístup k ekonomice dirigistickou variantou socialistické rozbředlosti. Slepá poslušnost k tisícům „bruselských norem“ ničících svobodný trh, které jako automat přijímali poslanci za ODS – a ještě řadu z nich vlastní „kreativitou“ přidávali – mě děsila. Neschopnost nalézat originální řešení složitějších hospodářských problémů a jenom kývat na tupé zvyšování daní, zvláště v poslední vládě s panem Kalouskem, bylo poslední ranou.
Hodnotový konzervatismus vzal za své ještě důsledněji: Významní představitelé ODS dávají záštitu pochodům homosexualistické revoluce, obrana tradiční rodiny se rozplynula. Přijímání pokrokářské ideologie a souhlas s celým tím mravním marasmem valícím se z EU, stejně jako aktivní účast na destrukci české státnosti, byly šokující. Poslanci ODS patřili k jednotnému šiku kolaborantů, kteří skrze takzvaný Ústavní soud donutili „jejího“, celé Evropě vzdorujícího prezidenta republiky, podepsat Lisabonskou smlouvu, náš druhý Mnichov. A tak dále.
Současné vedení občanských demokratů se postavilo do čela tohoto ničivého procesu. Paní Němcová se dnes stala jeho hlavní tváří. A nejen pasivní. Byla to ona, kdo první vyloučil možnost spolupráce s Václavem Klausem. Stala se jí bližší havlistická košile (Svoboda, Černochová, Pospíšil atd.), než pevný ideový kabát skutečně akceschopné pravicové strany.
Ne, vážená a milá paní D.K., ODS už není pravice. Jen rozbředlý pokrokářský výhonek oportunního havlismu. A myslím, že i vy, která jste s ODS od začátků, to dobře víte.
Stejně jako já vím, že členská základna je mnohde jiná. Že udržuje „potenciální možnost“, aby se z ODS ještě někdy pravice stala. Ale, nezlobte se, právě členové si volí vedení, které pak rozhoduje. A k tomu současnému opravdu zášť cítím. Takhle prohospodařit klausovský kapitál je trestuhodné! Najít řešení přitom paradoxně vůbec není těžké. Je to stále stejné jako bylo na počátku, při vzniku ODS. Jen nevidím nikoho, kdo by se toho chtěl a měl odvahu zhostit.
A paní Bobošíková? Možná mnohé lidi svou osobností dráždí. Ale nikdy neváhala otevřeně čelit bruselské totalitní cunami – a s plným osobním rizikem. A byla jediná, kdo ve složité situaci „náhlých předčasných voleb“ byla připravena riskovat vše, co vybudovala, v zájmu pokusu o alespoň konsolidaci zbytků pravice a jejich „krizového“ pospojování do odvážného toku v protiproudu. Bylo by skvělé, kdyby se jí podařilo, aby se tento malý proud alespoň zachytil.
V jistém smyslu o tom hovoří následující dopis. Je závěrem korespondence naší čtenářky se Svobodnými (SSO), kteří v tom sehráli také svou poněkud smutnou „vedlejší“ roli:
Pane Hájku,
jen Vám ještě posílám korespondenci s paní Válovou ze SSO. Ležela mi v hlavě právě věc s volbami - SSO se nepřipojí k volebnímu bloku Jany Bobošíkové Hlavu vzhůru... Dnes, když už mám opět v provozu PC, jsem si přečetla na Protiproudu diskusi na toto téma. Také mě mrzí, že SSO se nespojí před volbami s tímto blokem, program SSO se mi zdá velmi dobrý. Nezbývá, než si přát, aby jak SSO, tak i blok HV se dostaly do parlamentu.
Mějte se hezky, zdravím,
Alena Lísková
Milá paní Lísková,
také bych si to přál – a je pravda, že výsledky těchto voleb prakticky nebude možné až do poslední chvíle odhadnout. Spousta lidí se bude rozhodovat až na poslední chvíli. I to je důsledek všeho, o čem jsem psal výše. Bude proto velmi záležet na schopnostech „jít přes média“ v závěru kampaní „malých“ stran. Mohou velmi překvapit. Rozhodně tentokrát nebude platit, že dát jim svůj hlas je rizikem jeho „propadnutí“.
Bez ohledu na všechny „cinknuté“ průzkumy veřejného mínění a neskutečné manipulace s nimi – především v podání našich „veřejnoprávních“ médií. Jestli bude pravice skutečně zadupána do země a médiím se podaří přesvědčit větší část nerozhodnutých voličů, že TOP 09, Babišovci a podobně jsou její současnou tváří, je se skutečnou pravicovou politikou na dlouho amen.
Ale – jak dokládá třetí dnešní příspěvek na toto téma – ani toto není pro mnohé z nás úplně zřetelné. A to i v případě, že jde o kultivovaný názor, s nímž se lze jinak v mnohém ztotožnit:
Vážený pane Hájku,
děkuji Vám za odpověď, ale rovněž s Vámi ne ve všem souhlasím.
Je pravdou, že pokud se pohybujeme ve veřejném prostoru a vedeme politickou diskusi, musíme se přidržovat jakési obecně přijaté terminologie. Souhlasím s Vámi, že pravice a levice patří mezi základní pojmy v souvislosti s politikou, stojí vzájemně v protikladu, nicméně jejich jednoznačný výklad je problematický.
Avšak nemůžeme zavírat oči na jiný aspekt této skutečnosti.
Mezi soudobou levici patří komunisté, blízcí k nim socialisté a také některé politické strany, které s urputností obhajují homosexuální „hodnoty“, potraty, eutanazii atd. I mezi pravicovými politiky jsou stoupenci, obhajující svobodu očividných amorálností konzumní společnosti, vystupující na podporu „humanitárního bombardování“ a podobných donucovacích prostředků k „demokratizaci“ suverénních zemí. Současně však podporují i tradiční křesťanské hodnoty.
Vzniká tedy problém: jak se máme orientovat v této matoucí rozmanitosti postojů a jak správně pojmenovat – bez složitých a dlouhých vysvětlování – ty, pro něž je v jejich politické činnosti nejdůležitější duchovně-mravní povznesení společnosti? Vždyť právě toto spolu s vytvořením vhodných podmínek s pomocí státních mechanismů musí být hlavním smyslem činnosti každého politika.
Dnes u žádné politické strany, ani levé, ani pravé, bílé, červené, zelené či modré nenajdete v jejím programu nic blízkého myšlenkám duchovně-mravního povznesení společnosti. Jsou propagovány pouze odděleně ty druhořadé. (...)
Co můžeme vidět na politické scéně dnes? Mnoho levicových stran s často protichůdnými myšlenkami, stejně tak i mnoho pravicových stran s podobnými problémy a ani jedna z nich nepovažuje za důležité vést společnost k duchovně-mravním hodnotám.
Neplyne-li odtud zřejmý závěr: rozdělení politiky na pravici a levici je vynálezem infernálních sil, aby v těchto nekonečných sporech a v boji jeden s druhým vysoké duchovně-mravní ideje utonuly a nadobro vymizely z veřejného diskursu. Zkuste v nějaké diskusi zdůraznit nutnost mravní výchovy ve školách. Se vztekem na Vás zaútočí praví i leví. Svědčí to o tom, že jsou řízeni tím, kdo připravuje lidstvo k přijetí antikrista.
Má vůbec smysl, abychom hráli v této hře? Jste dostatečně velkou autoritou, máte kolem sebe dostatek lidí podobného smýšlení, známých novinářů, kteří vládnou peru, abyste se neřídil podle těch, kteří zaplétají politický diskurs do pravolevé oscilace.
My, křesťané, nemáme dostatek síly odvrátit příchod antikrista, avšak máme možnost odvrátit dobu jeho příchodu, zmírnit množství jeho obětí. Cesta k tomuto cíli vede pouze přes vytvoření podmínek k duchovně-mravnímu povznesení každého člověka a společnosti jako celku.
V současné době je věda, vzdělání, masmediální prostředky, umění orientována na to, aby se morálka ze společenského života vytratila. Bojíme se povznést hlas na ochranu křesťanské morálky a za omezení amorálního.
Nedávno jsem diskutovala s jedním politologem o myšlence vytvoření mravního státu jako hlavního úkolu politika. Takového státu, jenž se bude snažit o mravní povznesení vlastních občanů prostřednictvím navrácení pedagogiky do vzdělání, systému efektivní pedagogické pomoci rodinám, za pomoci různých druhů umění a médií, v nichž nebude místo pro amorální projevy. Řekl mi, že veřejná debata o této myšlence se neobejde bez cynického výsměchu. Diskuse na téma legalizace politické strany pedofilů nebo satanistů můžete vést, kolik chcete, nikoho už asi šokovat nebudou, ale ty, spojené s výchovou k dobrým mravům, musí být tabu.
Líbila se mi Vaše idea symboliky kříže v politice. Problém je ale v tom, že jeho horizontální část nachází v politice odraz a vertikální úplně chybí. Je však hlavní a drží se na ní všechny ostatní elementy kříže.
S úctou
Miroslava Karpova
Vážená a milá paní Karpova,
váš příspěvek vnáší do této diskuse prvek – určitě nejen pro mě – nejzávažnější. Skoro bych řekl, že k němu nemám příliš co dalšího dodat. Ostatně v předchozích odpovědích jsem se pokoušel říci něco podobného. Přesto s vámi v tom zdánlivě jen „sémantickém“ sporu nemohu souhlasit.
Píšete, že pravice a levice jedná dnes v zásadních otázkách velmi podobně, ba totožně. Ano, tak to je. Jenže – nemělo by být. Právě v tom je celý problém současné politiky rozebrané na součástky vítězícími „nepolitickými politiky“ a jejich spojenci v médiích! V tom je problém umírající ODS. V tom je problém duchovní a tedy i mravní „nevyhraněnosti“ třeba právě Svobodných, kteří jsou mi jinak v mnoha ohledech také blízcí. V tom je problém současné pravice – ale, a to je podstatné, nelze z toho usuzovat na pravici jako takovou. Na pravici jako principiální politický nástroj k prosazování klíčových zájmů, o nichž mluvíte.
Ve Spojených státech – o Velké Británii raději nemluvě – je pravice rovněž v krizi. Ale vedle toho alespoň tam existuje také „protiproud“ voličů a příznivců Republikánské strany s názvem Tea Party, který se s tím nesmiřuje a vrací do politiky hodnoty, které jsou také nám tak cenné. Ostatně právě proto jsem si tento název adaptoval pro naše pravidelná nedělní setkání.
Rozlišení pravice od levice je důležité. Pokud nechceme úplně rezignovat na naši aktivní účast v současném dění, které nás právě „havlistickými“ nepoliticko-politickými manipulacemi chce vmanévrovat do moderního, napohled zpočátku pohodlného, „pokrokového“ koncentračního tábora světovlády.
Mají k tomu dokonale propracovanou technologii manipulace. Jejím smyslem je přesvědčit „masy“, že politika – a tedy pravo-levý střet – se už vyčerpal, na vše že dnes stačí toliko takzvaní odborníci. Ti nám prý nejlépe řeknou, co je pro nás hlupáky „objektivně“ nejlepší. A jsme přesně tam, odkud jsme před čtvrt stoletím vyšli, když jsme měli vedoucí úlohu vševědoucí strany. V tom spočívá satanský dráp metod mystifikace.
Běžně je už ani nevnímáme a mnohdy nevědomky přijímáme. Jak nás upozornil jeden náš věrný čtenář, lze se o těch metodách přesvědčit občas kouzlem nechtěného dokonce i v mainstreamových médiích:
Dobrý den, pane Hájku,
píši Vám již třetí dopis.
V tomto bych chtěl čtenáře Protiproudu upozornit na americký TV seriál "The Newsroom". Znáte ho?
Je odvysílána již druhá sezóna, oficiálně se jedná o:
„Inteligentní, aktuální, chytře provokativní a zábavné drama, nahlížející do zákulisí úspěšného zpravodajského pořadu fiktivní kabelové televize Atlantis Cable News (ACN). Zaměřuje se na život před i za kamerou, hlavními postavami jsou jízlivý moderátor (Jeff Daniels), výkonná produkční (Emily Mortimerová), zaměstnanci redakce (John Gallagher, Jr., Alison Pillová, Thomas Sadoski, Olivia Munnová, Dev Patel a další), šéf zpravodajství (Sam Waterston) a generální ředitelka mateřské společnosti (Jane Fondová).“
Pro čtenáře Protiproudu to může být zajímavá sonda do fungování mediokracie. Jak novináři “pracují” s “informacemi“, jak je překrucují, filtrují a jakým způsobem rozhodují o tom, co pustit do éteru. Je to velmi proobamovsky zaměřený seriál, řešící “skutečné” “události” od ropné tragédie v Mexickém zálivu po údajné “dopadení” Usámy bin Ládina (uvozovky používám záměrně).
Ve druhé sérii jeden z kariéristů v redakci zfalšuje “důkazy” a přesvědčí vedení televize odvysílat reportáž o použití Sarinu armádou USA při záchranné operaci v Pákistánu.
Myslím, že tématika chemických zbraní nebyla ve druhé sérii použita náhodou, vzhledem k tomu, co jsme v posledních týdnech měli možnost vnímat ohledně Sýrie. Proobamovský Hollywood (HBO) tímto, dle mého názoru, připravoval mediální půdu. (Bylo vysíláno letos v létě.)
Každopádně hardcore čtenářům Protiproudu seriál doporučuji. Lepší popis odporné mašinérie médií asi v dnešní době nenajdeme (snad kromě Vašich knih Smrt ve středu a Smrt v sametu).
Hezký den a lepší zítřky
Věrný čtenář
T.S.
Díky za tip, milý T.S.,
určitě se s tím mnozí seznámíme. Ostatně doufám, že naši čtenáři-diváci zaznamenali: Začali jsme překládat do češtiny a titulkovat některá videa, která vám přinášíme. Ohlas je náramný a moc za něj děkujeme. Právě tak jako za netenčící se přísun vaší tu drobné tu větší finanční podpory, která hradí alespoň část nákladů na provoz Protiproudu. Ani nevíte, jak si jí vážíme. Víme, že to pro mnohé z vás znamená skutečnou oběť. Jste prostě opravdu skvělí!
A náš soutěžní evergreen? Protentokrát jej prostřídáme, aby to nebylo už tak úmorné: Odhalili jste, čím byla dnešní Tea Party zcela netypická? Pokud ne, příště se k tomu vrátím.
Požehnanou neděli a celý další týden, přátelé. Ať se Vám s Boží milostí a ochranou Archanděla Michaela vše daří!
