Turecký prezident Recep Erdogan se chová stále agresivněji a dovoluje si konflikty s Řeckem, Evropskou unií, s USA, a dokonce i s celým NATO. Proč Američané tolerují Turecku to, co by netolerovali nikomu jinému, a neukážou Ankaře, kde je její místo?
Enfant terrible. Přesně tím je dnes Turecko pro NATO. Ankara se v posledních letech chová vůči evropským a americkým spojencům přinejmenším vyzývavě.
Ankara například proti vůli Washingtonu zakoupila ruské systémy S-400. Ničí kurdské spojence USA v Sýrii (a s nimi i pověst USA jako spolehlivého spojence pro ty, kdo na ně spoléhají). Podporuje islámské teroristy z Hamásu v pásmu Gazy. Nabízí Rusku a Íránu rozdělit si společně Kavkaz na tři díly (vytvořit šestiúhelník, v němž budou spolu se třemi jihokavkazskými zeměmi řešit všechny záležitosti v regionu), čímž vytlačí Američany a Evropany z jejich gruzínské bašty i z kaspické oblasti.
Turecko provádí vojenské provokace proti Řecku – spojenci NATO. Hrozí zaplavit Evropu běženci z Blízkého východu a (pokud Ankara získá kontrolu nad Libyí) také z Afriky. Erdogan demonstrativně ponižuje předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou tím, že jí nenabídne křeslo při jednáních o obnovení turecko-evropských vztahů. A to vše si dovolí navzdory tomu, že členství v NATO je pro Turecko životně důležité.
Na co je Turecku NATO?
Za prvé, zajišťuje mu fyzickou bezpečnost. Turci se mohou chlubit silou své armády, jak chtějí, ale Recep Erdogan si umí udělat nepřátele. Dnes nemá na hranicích s Tureckem žádné spřátelené státy (s výjimkou polovazalského Ázerbájdžánu).
Za druhé, Turecko potřebuje NATO k posílení svého politického vlivu. Jinak by Rusko ani Írán nikdy Ankaře vážně neustoupily ani v Sýrii, ani na Kavkaze.
Nabízí se otázka: Proč Američané neodkážou Turecko do svých mezí? Nepohrozí mu, že ho vyřadí z NATO, nebo že ho vyřadí vůbec? Pokud by se USA k takovému kroku odhodlaly, nepochybně by je podpořila celá Evropa. Například nedávný průzkum ukázal, že 41 % Němců považuje Erdoganovo Turecko za „nepřítele“ a dalších 11 % za „soupeře“.
„Bez Turecka bude pro NATO obtížné nejen udržet si svou sílu, ale i existenci,“ vysvětluje sám Erdogan. A kupodivu nepodléhá sebeklamu. Pravda, nejde o příspěvek turecké armády k obranyschopnosti aliance, ale o příspěvek Erdogana a jeho politiky k udržení NATO jako politického projektu.
Čtěte ZDE: Řev džihádu z Turecka: Co jsou to pozůstatky meče? Národ hrdý na spáchané genocidy. Erdogan čím dál arogantnější. Urážka památky obětí. Budeme nakonec v jednom soustátí?
Nástroj zadržování
Amerika potřebuje silné Turecko, aby mohla zadržovat Ruskou federaci. Odvádět pozornost Moskvy od evropských záležitostí vytvářením problémů na jižním Kavkaze a prováděním podvratné činnosti prostřednictvím měkkých silových prostředků na Krymu, v Povolží a na Sibiři. USA se daří vymývat mozky liberální městské mládeži, ale Erdogan je mistr v tom, jak muslimům nastražit uši, posílit jejich islamistické cítění a převést jejich loajalitu z Moskvy na Ankaru blízkou jejich duchu.
Amerika potřebuje silné Turecko, aby mohla čelit Číně. Proto podporuje ambice Ankary a její měkkou sílu ve Střední Asii, která je zadním dvorkem Číny. Čím více bude tento region islamizovaný a nestabilní, tím obtížnější bude pro Číňany obchodovat tudy s Evropou. Kromě toho budou středoasijští islamisté v čele se samozvaným „ochráncem všech muslimů“ Tureckem ovlivňovat dění v Sin-ťiangu, kde místní Ujguři vedou polopartyzánskou válku proti Číňanům.
Amerika potřebuje silné Turecko, aby mohla čelit Íránu. Nikoli s ním válčit, ale ovlivnit Írán zevnitř prostřednictvím podněcování ázerbájdžánského panturkismu a nacionalismu. Je třeba připomenout, že značnou část obyvatel Islámské republiky (zejména v severních provinciích) tvoří Ázerbájdžánci, kteří byli po vítězství Turecka a Ázerbájdžánu v karabašské válce velmi nadšeni.
A to nemluvím o pověstné turecké „měkké síle“. V Íránu berou tuto hrozbu velmi vážně, ale zatím se do akce proti Turkům nehrnou, protože se obávají, že spuštění protiturecké propagandy vyvolá mezi íránskými Ázerbájdžánci ještě větší separatistické nálady.
Amerika potřebuje silné Turecko, aby mohla čelit Evropě. Biden změnil svůj přístup k zemím Starého světa a na rozdíl od Trumpa otevřeně neusiluje o rozbití a diskreditaci EU. Evropě je však stále třeba připomínat, že bez USA je slabá a bezbranná. A čím méně budou zabírat pohádky o ruské hrozbě, tím důležitější budou pro Washington hrozby, které pro EU představuje Turecko (příliv uprchlíků, vojenské provokace proti Řecku).
Čtěte ZDE: Virus řádí, svět se však nezastavil: Převrat v Arménii? Co se tam vlastně děje? Jakou roli hraje Soros? Sametový předseda do odpadu. Osa Moskva - Baku - Ankara? Nebo Moskva - Jerevan - Teherán? Učebnice geopolitiky
Strohý racionalismus
USA v neposlední řadě potřebují Turecko jako podřízenou vojenskou divizi pro regionální konflikty. Americká společnost je unavená z válek v cizině a Ankara je vždy připravena poskytnout pomocnou ruku. Například zůstat v Afghánistánu a hájit tam americké zájmy po stažení amerických vojsk.
Samozřejmě, že to není zadarmo: „Pokud nás žádají, abychom zůstali v Afghánistánu a poskytovali tam pomoc, pak je důležité vědět, jakou diplomatickou, logistickou a finanční podporu budeme od USA dostávat v oblastech, které jsou pro nás důležité,“ řekl Recep Erdogan. Podle něho „v turecko-amerických vztazích neexistují neřešitelné otázky, když oblast spolupráce zásadně převažuje nad množstvím sporných momentů“.
Proto si Spojené státy tureckého spojence váží. „Biden během volební kampaně hovořil o tom, že bude podporovat tureckou opozici a zasahovat do vnitřních záležitostí země. Jakmile však předvolební tlak pominul, zcela racionálně opustil své populistické postoje vůči Turecku,“ napsal turecký deník Daily Sabah.
Aktuální samozřejmě zůstává otázka kontroly – a problémem není ani tak Turecko, jako spíše ambice Recepa Erdogana. Spojené státy se pokusily tento „kořen zla“ vykořenit tím, že v létě 2016 zorganizovaly (a materiálně podpořily) pokus o vojenský převrat a odstranění Erdogana. Puč se však nezdařil a posunul americko-turecké vztahy na novou úroveň konfrontace. A Biden nechce tuto chybu opakovat.
Místo toho se nyní snaží tlumit úroveň turecké drzosti vůči evropským spojencům (kteří se nyní chovají loajálně vůči Washingtonu) a přesvědčit Erdogana, aby přestal sbírat body u tureckých voličů demonstrativním ponižováním evropských vůdců. Během nedávného summitu NATO v Bruselu se Erdogan setkal s řeckým premiérem Kyriakosem Mitsotakisem. Podle aténské vlády jde o „krok ke klidnějšímu létu“ a ne o opakování událostí z roku 2020, kdy se země kvůli tureckým akcím v řeckých teritoriálních vodách ocitly na pokraji války.
Proběhla také jednání s Francií. Paříž se domnívá, že vztahy mezi oběma zeměmi jsou ve fázi obnovy. „Ve slovní válce nastalo příměří. To je dobré, ale nestačí to... Uvidíme, zda je prezident Erdogan připraven změnit nejen svá slova, ale i činy,“ řekl francouzský ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian.
Pokus o obnovení osmanské říše se tak stává realitou.
Zdroj.
