Nejsilnější symbolický význam v petrohradském programu Vladimíra Putina má v těchto dnech událost, která nesouvisí s jeho účastí na Mezinárodním ekonomickém fóru (PMEF). Nicméně sobotní akce, stejně jako vše, co prezident v pátek na PMEF řekl, souvisí se sebeurčením Ruska a jeho strategií a linií v globální hře.
Na fóru prezident Putin hovořil nejen o ruské a světové ekonomice, ale také odpovídal na otázky týkající se jeho nadcházejícího setkání s americkým prezidentem. A ve své odpovědi nevyjádřil ruská očekávání od ženevského summitu, ale vyslovil se maximálně diplomaticky: „Měli bychom se pokusit najít způsob, jak tyto vztahy vyřešit. Dnes jsou na extrémně nízké úrovni“ – a měl tím na mysli americko-ruské vztahy jako celek.
Putinova formulace sestává ze dvou částí – ty jsou na první pohled ve zdánlivém rozporu. „Nemáme neshody se Spojenými státy“ – „Americko-ruské vztahy se do jisté míry staly rukojmí vnitropolitických procesů v samotných Spojených státech.“ Pokud však rozeberete podstatu toho, co bylo řečeno, všechny rozpory se vytratí.
Ruský zástupný problém
Není to poprvé, co Putin prohlásil, že vztahy mezi oběma zeměmi se staly příliš závislými na mocenském boji v samotných USA – tuto myšlenku opakuje od začátku Trumpova prezidentství. Respektive od chvíle, kdy byl Trump obviněn z „ruských vazeb“, čímž mu bylo znemožněno, byť jen „promluvit“ s Putinem (a jeho administrativě vést dialog s ruským vedením), přičemž hlavním cílem nebyly rusko-americké vztahy, ale diskreditace a svržení Trumpa jako takového.
Nyní, když se „washingtonským bažinám“ podařilo Trumpa z Bílého domu vystrnadit, zdá se být tento úkol vyřešen – i když setrvačnost používání protiruských nálepek ve vnitrostátních sporech je velmi vysoká (a Trump se nevzdává odplaty). Nicméně existuje možnost, jak vztahy mezi oběma zeměmi alespoň trochu oddělit od vnitropolitické krize v USA (a právě projevem vnitropolitického boje je využívání primitivního a destruktivního nálepkování výrazem „ruský agent“). Přesně o tom Putin mluvil:
„Rusko-americké vztahy se do jisté míry staly rukojmí vnitropolitických procesů v samotných Spojených státech. Doufám, že to jednou skončí. Je třeba mít na paměti, že základní zájmy bezpečnosti, strategické stability a omezení zbrojení nebezpečného pro celý svět jsou důležitější než současná vnitropolitická situace v samotných USA.“
Putin proto doufá, že americké národní zájmy – a pro Spojené státy jako národní stát není výhodná další eskalace napětí a konfrontace s Ruskem – přimějí Washington k tomu, aby uvedl dvoustranné vztahy na minimálně slušnou úroveň, tj. aby navázal dialog o různých tématech a na různých úrovních. Zde však začíná ona druhá část Putinova vyjádření, v níž hovoří o mnohem zásadnějších problémech ve vzájemných vztazích:
„Nemáme neshody se Spojenými státy. Jediný rozpor leží na jejich straně – chtějí zadržovat náš rozvoj a říkají to veřejně. Od toho se odvíjí vše ostatní. Jak ekonomická omezení, tak pokusy ovlivnit vnitropolitické procesy v naší zemi opíráním se o ty síly uvnitř Ruska, o nichž se domnívají, že je mají podchycené – to je celý příběh.“
Čtěte ZDE: Texas ukázal světu cestu ke svobodě: Bidenův režim je smrtelně nebezpečný. Velký restart pro vyhlazení člověka. Spasí nás Putin jako Stalin Německo? Podmínkou svobody je Velké probuzení. Probuzený znamená vyzbrojený
Americká agresivita
Změnit tento postoj Spojených států k Rusku bude mnohem obtížnější, protože je založen na přesvědčení americké elity (její větší globalistické části) o její výlučnosti a právu vládnout světu tím, že eliminuje, nebo omezí každého, kdo se jí postaví, nebo je příliš silný. A v případě Ruska potřebují Američané celý soubor opatření k jeho zadržování – od sankcí a propagandistických dezinformačních kampaní až po pokusy o manipulaci s vnitropolitickou situací.
Navíc jakákoli obrana Ruska proti podobnému vměšování do jeho vnitřních záležitostí (jehož cílem není jen změna vlády, ale i změna směřování země) je okamžitě prohlášena za porušení demokratických norem – čili stává se součástí téže informační války proti nám.
Pokud se Putin nebrání vnějšímu vlivu – postupně se v jeho zemi rozrůstá významná skupina zarytých kosmopolitů – pohříchu pátá kolona. A pokud se brání – také někteří Rusové ho prohlašují za diktátora a nepřítele demokracie, ztěžují mu komunikaci s okolním světem a štvou proti němu mládež (která je i bez toho zranitelnější vůči vnějšímu vlivu). Mnozí Rusové si nevedou dobře – zahnali jsme je do zugzwangu, při němž vše, co mohou udělat, je špatně!
A na tom je víceméně založena logika těch amerických stratégů, kteří zdůvodňují tvrdou politiku zadržování Ruska tím, že dříve či později dojde k “nové perestrojce“ a „režim se zhroutí“. I když až po Putinovi – ale Amerika přece hraje na dlouho dopředu, nebo ne?
Velká předpojatost
I takový Michael McFaul, bývalý velvyslanec v Rusku, ve svém článku v The Washington Post varuje:
„Biden by neměl usilovat o zlepšení vztahů s Ruskem. Místo toho by Biden a jeho tým měli nastínit konkrétní bezpečnostní, ekonomické a hodnotové cíle, kterých by chtěli dosáhnout – a připravit se na zklamání.
Putinova nedávná agrese v zahraničí a zhoršující se represe doma takovou spolupráci znemožňují. Soudě podle jeho jednání, Putin nechce stabilní, předvídatelné nebo prostě normální vztahy s Washingtonem. Chce mít USA jako nepřítele.“
A k tomu doporučuje:
„Biden a jeho tým by měli vypracovat komplexní strategii zadržování Putinova Rusko a někdy se mu i postavit. Tato výsostná strategie by měla zahrnovat zvýšení odstrašujícího potenciálu NATO, posílení kybernetické odolnosti USA, potlačování ruských nadnárodních represí prostřednictvím organizací, jako je Interpol, odhalování ruské korupce na Západě, sankce vůči ruským jednotlivcům a společnostem v reakci na ruskou zahraniční agresi a spuštění nových programů na podporu demokratických hodnot v Rusku a celém regionu. Poté, co Putin v Rusku zrušil Rádio Svoboda, bude možná nutné provést reformy mezinárodního vysílání z USA.
...Ano, otevřený rozhovor v Ženevě o spolupráci a neshodách je nezbytný. Stejně důležité však je, co Biden po Ženevě spolu s dalšími zeměmi udělá, aby omezil Putinovo agresivní chování v zahraničí a podpořil ty, kteří stále bojují za svobodu uvnitř Ruska.“
Nejde tu samozřejmě o názor nějakého McFaula, ale o sázku na „bojovníky za svobodu“. Jednou to už zafungovalo – během perestrojky, ale může to fungovat znovu? Ne, je tu obrovský rozdíl, a to ani ne tak mezi osmdesátými lety minulého století a dvacátými nového (ani v čase Gorbačova to nebyla západně orientovaná část elit a už vůbec ne disidenti, kdo pohřbil SSSR – byl to sám generální tajemník). McFaul si myslí, že Putin potřebuje Ameriku jako nepřítele – v tomto bodě bývalý americký velvyslanec pouze opakuje naše „bojovníky za svobodu“, kteří rádi tvrdí, že „režim záměrně využívá rostoucí vnější hrozby, aby odvedl pozornost lidí od vnitřních problémů a semknul je kolem Putina“.
Čtěte ZDE: Akopov: K čemu Biden potřeboval vykázat Rusy z Česka? Nová Železná opona. Solidarita v praxi. Čeští politici opět trapně spolkli hořkou návnadu. Válka EU s Ruskem se nekoná. Evropa má svých vlastních starostí až až
Nejlepší obranou je útok
Ale je tu jiný problém: Putin nepotřebuje Ameriku jako nepřítele. Stojí před naprosto jinými výzvami, a to jak doma, tak na světové scéně. Fakt, že se při jejich řešení musí střetávat s USA a jejich příznivci, není důsledkem ruské agresivity, ale toho, že dokonce i „matka ruských měst" a „genderová práva ruských občanů“ se již dostaly do zóny bezbřehých amerických „zájmů“.
Putin a Rusko se brání – a nejde už pouze o pasivní obranu, ale stále častěji přechází do protiútoků a přirozeně při tom využívá slabin atlantistů, kteří se snaží Rusko zadržovat. Při vší závažnosti domácích problémů Rusko už dávno není ve vleku amerocentrismu – pochopilo totiž, že „svět po americku“ pomalu končí, přičemž vůbec nepodceňuje jeho současné možnosti.
Naše strategie nezávisí na rychlosti dobytí „hradu na kopci“, protože vyznáváme nadčasové hodnoty (včetně suverenity) a věčné národní zájmy, z nichž nejdůležitější je znovusjednocení ruských zemí – a nepřátelé – ti, kteří se nás snaží podřídit své vůli, nebo nás dokonce zlikvidovat jako jeden stát – a věční spojenci.
„Ano, armáda a námořnictvo.“ Proto je tak symbolické, že Vladimír Putin v sobotu odhalil pomník cara Alexandra Třetího, který tato slova pronesl. Je to už druhý památník téhož cara, u něhož byl prezident přítomen – před čtyřmi lety byl odhalen pomník v krymské Livadii, kde tento předposlední ruský car v roce 1894 náhle zemřel.
Ve šlépějích předků
Nyní, 140 let po začátku vlády Alexandra Třetího, se mocnář samoděržaví vrátil do Gatčiny – na místo, kde žil „velký ruský car“ – náš mírotvůrce, a „Evropa může počkat, protože ruský car si odskočil na ryby“. Ano, za jeho vlády byla váha a vliv Ruska na světové dění mnohem větší než nyní – ale to ještě nedošlo ke dvěma národním katastrofám dvacátého století. Putin tohoto svého předchůdce často cituje (naposledy: „Naší obrovitosti se bojí“), protože se mimo jiné může podepsat i pod tato slova:
„Zajímalo mě pouze dobro mého lidu a velikost Ruska.“
Nebo se může vyjádřit i tak, jako v pátek odpověděl na poznámku o možném zablokování prezidentových webových stránek na globálních sociálních sítích:
„Je mi úplně jedno, že mě někde blokují. Pro mě je důležitější jiná věc: důvěra ruského lidu v postavení, v němž se nyní nacházím.“
Zdroj.
