Tento týden jsme si připomněli jeden z nejtemnějších okamžiků našich moderních dějin: německou okupaci z roku 1939. Mělo to letos zvlášť ostrou příchuť. Nejenže na rozdíl od Hitlerova protektorátu v rámci 3. říše žijeme již šestnáct roků v bruselském protektorátu v rámci 4. říše, ale důvodem vzpomínek může být také současné stanné právo, které v řadě aspektů předčí i vládní restrikce v době heydrichiády.
Krásou nechtěného jen týden před tímto smutným výročím se naše pokrokové umělecké elity rozhodly předat si jako obvykle navzájem „ceny“ za údajně nejlepší kinematografická dílka loňského roku.
Kavárna vychovává
Protektorátní filmový lev, který proběhl 6. března, opravdu nezklamal. Hodnotit úroveň celé akce či oceněné filmy by bylo příliš snadnou střelbou na duté sádrové holuby. Na to je prostor v Protiproudu příliš cenný.
Obecně však lze říci: Každá estráda normalizační zelenkovské televize v sobě měla více vtipu, právě tak jako oceněné filmy skvěle dokládají úpadek současné české kinematografie. Zadání bylo jasné. Co nejvíce pošpinit vlastní národ a představit berlínské (alias bruselské) protektory jako mravní obry proti zdivočelým Čechům. Proto musel být mezi oceněnými propagandistický film Bohdana Slámy „Krajina ve stínu“ o poválečném odsunu Němců.
Stejným směrem se vydala i Angieszka Hollandová, představitelka varšavské kavárny působící v Praze. Ve filmu „Šarlatán“ (oceněném jako nejúspěšnější celovečerní film) o léčiteli Janu Mikoláškovi neopomněla postavit svůj příběh na jeho údajné homosexualitě. Dva nejúspěšnější filmy, tedy v sobě snoubí obě základní propagandistické linie, které mají požadovaný ideologický „náboj“: protinárodní postoj a útok na tradiční křesťanské hodnoty. Totéž logicky platí také o třetím oceněném snímku, o úchylech svádějících děti na internetu.
Bohdana Chalupová a Vít Klusák, tvůrci filmu „V síti“, se pochopitelně nezabývají podstatou dnešního rozšíření pedofilie, která patří spolu s homosexualismem k prosazovaným směrům globální avantgardy. Koneckonců není to tak dlouho (2014), kdy byl oceněn film Veroniky Liškové o „nešťastném“ pedofilovi „Danielův svět“, v rámci otevírání dalších a dalších Overtonových oken předcházejících vždy legalizaci dalších a dalších sexuálních deviací.
Čtěte ZDE: Kulturní Tálibán opět v akci: Delonovi Zlatou palmu? Nikdy! Hvězdní rasisté, homofobové a misogyni. S Bardotkou a Nohavicou v jednom pytli? Zašlapte i slavíky! Rourke má fajn tričko. Zasáhne Macron?
Kulturní průmysl
Tito úchylové patří k tradičním účastníkům homosexuálních pochodů a podobných oslav nechutností, jež sponzorují globalistické elity a finanční kruhy (podporují i akce jako jsou naši protektorátní lvi). Nazvat tuto otevřeně kolaborantskou protinárodní akci Český lev je stejným výsměchem, jako dnes rozšířené nošení českých symbolů v klopách sak probruselských politiků, zatímco denně pracují na zničení českého státu a jeho historických národů.
Připomíná to tradici svatováclavské orlice nošené protektorátními kolaboranty Třetí Říše. V říši v pořadí čtvrté to tedy místo symbolu našeho národního patrona odnáší český lev a vlajka – symboly, za které v době německé okupace umírali čeští vlastenci v domácím i zahraničním odboji. Natáčet filmy, které by podporovaly vlastenectví či tradiční hodnoty, současná umělecká „snobská sebranka“ (jak je příhodně označil prezident Miloš Zeman) pochopitelně nebude.
Jediné, co je skutečně autenticky zajímá, je vlastní prospěch. Podíl na grantech a rozdělování krvavých peněz daňových poplatníků se odehrává ve spletitých osobních vztazích zainteresovaných „umělců“, kteří pod zástěrkou filmové umělecké tvorby dojí stát krize nekrize. V době aktuálního stanného práva, je dokonce nasměrování peněžních toků do těch správných kapes ještě jednodušší, neboť „kulturní průmysl“, už dokonce ani nemusí předstírat nějakou činnost.
Stačí vyvinout pouze ten správný tlak na uvolnění prostředků a socialistou Zaorálkem ovládané ministerstvo kultury (stejně jako s kavárenskými vyžírkami spříznění politici napříč politickým spektrem) nasměrují astronomické prachy pro různé kulturní fondy a neziskovky. Ty jsou obvykle jen průtokovým ohřívačem pro odsávání financí z krachujícího státu, který v zoufalé snaze udržet si přízeň těchto propagandě zasvěcených „elit“ je nucen si stále více půjčovat. Což je ovšem paradoxně žádoucí, neboť nesplatitelné dluhy vytvářejí ještě hlubší závislost na globálních strukturách.
Čtěte ZDE: Biják: Na Havla 1 všichni povinně? Volba herců byla mistrovská. Do jednoho dílu se nevejde všechno. Co podstatného si tvůrci nechali na příště? Havel 2 a Havel 3 odhalí víc. Jednoznačně nejlepší scéna je...
Okovy
Má to jen jednu podmínku, a to, že prostředky budou použity na odnárodňování a kulturní revoluci, kteréžto „nepodkročitelné principy“ se musejí projevit v dodaných uměleckých dílech. Jak jsme mohli vidět při oceňování protektorátních lvů, tento požadavek je důsledně dodržován jak celým dotačním filmovým průmyslem, tak na něj navázanými mediálními a politickými centry pražské kavárny.
Příští rok se možná dočkáme i ocenění jednoho z hlavních finančníků globální scény a mocného donátora nové „umělecké aristokracie“ George Sorose. Koneckonců právě letos o Velikonocích má být uveden do evropských kin film "Soros" amerického režiséra Jesse Dylana pojednávající o tomto neohroženém obránci liberální demokracie.
Když už se na film Slávka Horáka „Havel“ ocenění letos nedostalo, mohl by být oceněn jeho donátor. Zřejmě není radno oceňovat a připomínat „řízený odboj“ za reálného socialismu. Mnoho lidí by to mohlo v dnešních časech pomýlit. Někteří by třeba dokonce mohli začít hledat paralely (a možná i revoluční řešení), které by nakonec současnou protektorátní elitu mohly smést.
Ono k tomu jednou stejně dojde. Český lev – nikoli jeho znesvěcovaná a zneužívaná podoba – se z okovů vymaní.
Snobské sebrance navzdory.
