Vyšel jsem před dům v pražské Opletalově ulici (kde má Protiproud redakci), a chtěl vykročit k Václavskému náměstí. Jenže tam jsem se už nedostal. Opletalka byla v půli zahrazená zátarasy a chumlem policistů. Odmítli mě pustit dál. Ptali se, kam jdu a já se jich zase ptal, co je jim do toho. Rozpačitě mlčeli. Byli to mladíčci a mladice. Překonal jsem chuť vyzkoušet je, zda vědí, kdo byl Jan Opletal a při jaké protirežimní demonstraci zahynul. Spolkl jsem to. Zeptal jsem se místo toho, kde je oznámení, že centrální náměstí hlavního města je uzavřeno. Řekli, že mi to tímto právě oznamují.
Tak jsem místo toho koukal na přímé přenosy z místa dvě stě metrů vzdáleného. Demonstrovali tam lidé proti totalitě. Policistů tam bylo skoro jedna ku jedné s demonstranty. Naháněli je a řvali na ně. Najednou to tu bylo: Úplně stejný pocit, jako když jsem na tomtéž místě při Palachově týdnu byl součástí lovné zvěře, které se režim bál. Důvodně. Brzy padl. Jen ti policajti byli tehdy v zeleném, kdežto tihle v černém. Vyzbrojené obludy proti lidem s holýma rukama, kteří nechtěli nic jiného, než dát najevo, že v tomhle už žít nechtějí. Kolik času dělí ty dvě události, podobné si jak vejce vejci?
Pak mi zpěvák a skladatel Roman Horký poslal text, který moje „tušení souvislostí“ potvrdil: Obojí je to dnes.
Roman Horký: Demonstrace protistátních ksichtů
V neděli 7. 3. 2021 jsem s řádnou povolenkou k průjezdu naší uškrcenou zemí projel přes dvacet let neexistující okresy na nezakázanou a úředně nezrušenou manifestaci do naší metropole. Měl jsem živě zahrát a zazpívat set svých písní od 14 hodin na Václavském náměstí pro sto občanů v nařízených rozestupech. Podpořil bych tak ty, kteří nesouhlasí s frustrujícími zákazy a stejně jako já nechtějí již dále hrát v tragickém představení s názvem „Řízená regulace národů na planetě Zemi“. Bohužel tento mírumilovný a klidný vzdor byl rozsáhlými manévry represívních složek rozbit a rozsekán na padrť.
Už má jízda po D1 dávala mírně tušit návrat starých pořádků. Hustota provozu byla takřka na bodě nula a připomínala mi (nevím proč) rok 1977. Rozezpívával jsem se během jízdy právě písněmi z konce 70. let a vracel se jejich prostřednictvím v mysli do svého mládí. Před 14. hodinou jsem se prosmýkl z magistrály „dírou“ vedle Hlavního nádraží, a vůz odstavil na veřejném parkovišti naproti bývalé budovy Federálního shromáždění. S kytarou a combem v ruce jsem kráčel k horní části Václavského náměstí a v němém úžasu strnul...
Pluky těžkooděnců v několika řadách obstoupili celou horní část Václaváku. Došel jsem, zatím nikým nebit a nelynčován, k soše svatého Václava, a ještě se stačil pozdravit s několika přáteli z předešlých manifestací. Přivítal mne poslanec Luboš Volný, který byl během našeho rozhovoru ochráncem Hamáčkova pořádku vyzván k nasazení „náhubku“. To ale odmítl a po nepříjemné strkanici byl (protiprávně) vzápětí zatčen, a poté okamžitě odváděn četou po zuby ozbrojených žoldnéřů neznámo kam.
Byla to opravdu temná předehra tohoto absurdního divadla. A já si vzpomněl na svou mámu, která mi kdysi odvětila na můj dávný povzdech: „Mami, proč mám pořád takovou smůlu?“, odpověděla mi mateřsky něžně: „Protože máš protistátní ksicht.“
Čtěte ZDE: Ilona Csáková a Roman Horký: Nedáme se! Vstoupit dobrovolně do otroctví? Nás už z práce vyhodit nemůžou. V Norsku, Dánsku, Izraeli, Itálii a nebo jinde o "nezávadnosti" vakcín již vědí své. Ale dnes již jde o víc. Jako v pohádce?
Při pohledu na zatčeného zákonodárce jsem nabyl dojmu, že jsou na tom mnozí ještě hůř… Zvláštní ovšem bylo, že mě, ač jsem „náhubek“ taky neměl, nikdo nezatknul. Blesklo mi hlavou, že brzy půjde zřejmě do tuhého, neb počty žoldnéřů začaly okolo rapidně přibývat, což se potvrdilo vzápětí, kdy opodál stojící muž byl několika „nadrženými žoldáky“ podražen a povalen na zaplivaný chodník a za mohutného řvaní, hýkání a bučení ostatních bijců dušen a pacifikován mohutnou přesilou…
V té bezbranné bezmoci a údivu jsem společně s ostatními, kteří stáli vedle mne, začal tahat ozbrojence v černém alespoň za štíty a kombinézy. Marně… Bylo to odporné a zbabělé představení síly, zatímco rozprášené hloučky nezlomených občanů začaly nahlas skandovat „Gestapo! Gestapo!“
Po této ohavné scénce a lá George Floyd jsem prolezl protrženým kordonem žoldnéřů a za sochou svatého Václava zahrál svou píseň Pověst havrana pro několik uniklých bytostí. Má „foglarovská“ duše byla zasažena dalším jedovatým šípem.
Večer jsem doma sledoval „objektivní zprávy“ veřejnoprávních a korporátních bruselských médií a ani na jednom kanále nezaregistroval tyto zločiny proti lidské svobodě a důstojnosti. Možná proto, že cenzoři spatřili v natočeném materiálu několik protistátních ksichtů.
Zřejmě bude ještě hůř, ale se nedejme zastrašit. Ani represemi, ani nekonečnou lží.
Lidová tvořivost
A ještě k té písni, kterou jsem stačil zahrát. Pověst havrana má také specifickou historii. Tuto postapokaplyptickou baladu jsem složil v roce 1997. To jsem román George Orwella „1984“ ještě nečetl a neznal. Také jsem nemohl tušit, jak děsivě se bude vyjímat o 24 let později v dnešní ohavné a miliony lží otrávené době. V době, kdy základní zbytky lidských svobod jsou restrikcemi rozsekány a stlačeny na bod nula.
Mašinérie mainstreamu, podporovaná globalisty, hraje podle stejných not svou kolovrátkovou melodii a metodou cukru a biče, či naděje a strachu, ovládá celou rezignovanou a unavenou populaci v mezinárodní „humánní“ hře s názvem „Řízená redukce“.
Čtěte ZDE: Pět hlavních podvodů s Covidem-19: Skutečná čísla usvědčují. Lockdown čísla zvyšuje. Zločiny proti lidskosti nejen od naší vlády. Výroba strachu kvůli špinavému byznysu. Je čas na aktivní odpor a občanskou neposlušnost
Buďme tedy silnější než oni a navzdory všemu zlému nepřipusťme si vnutit, že válka je mír, svoboda otroctví a nevědomost síla…
Celou lekci naleznete zde.
Mraky táhnou a den se sklání
jdeme sami pustou plání
nikde nikdo, jen já a ty
soumrak na nás kreslí mapy
Všichni známí jsou teď doma
a dlouhá noc, jak Arizona
od východu hladí záda
jako hebká kůže z hada
Kam jít…
jdem usínat někam k nádraží
kde semafor nám rozpaží,
jak ve skalách Vinnetou.
Kam jít…
když jenom útěk je záchrana
a město má pověst havrana
co nás jednou doletí
kam jít
Hlavou letí starý časy
dlouhý blues a dlouhý vlasy
zapálená dýmka míru
pod oblohou ryb a štírů
Černý stíny lozí trávou
nad krajinou rozevlátou
s větrem běží těžký boty
na útěku od nicoty
A ještě k zatčení poslance Volného poznámka významného ústavního právníka Zdeňka Koudelky:
V neděli 7. 3. 2021 byl v Praze na Václavském náměstí při demonstraci zadržen policií poslanec Lubomír Volný, protože neměl roušku.
Lidová tvořivost 2
Lidé na demonstraci nenošením roušky vyjadřují odpor ke covidovým zákazům, příkazům a omezením, které stanovila vláda či Ministerstvo zdravotnictví. Poslanec Volný tím projevuje politický názor.
Zadržet poslance lze jen, byl-li dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté, což stanoví čl. 27 odst. 5 Ústavy. Jelikož nenošení roušky je jen přestupek, je zadržení poslance Volného protiústavní. I Ústava byla zarouškována.
Boj proti porušování práva v jednotlivých případech je bojem za všechny, kteří se nechtějí zítra probudit v totalitním státě. I zde platí výrok Martina Niemöllera o vzrůstu moci nacistického státu:
“Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem; nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem; nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem; nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mě mohl zastat.“.
