Covid a v souvislosti s ním se vynořivší ideologie, kterou zjednodušeně nazývám kovidismem, vytlačila z naší pozornosti katastrofickou hrozbu masové migrace. Ta tu sice s námi je už řadu desetiletí, ale novou kvalitu získala v roce 2015, kdy Evropa zcela rezignovala na ochranu svých hranic a ústy německé kancléřky prohlásila „wir schaffen das“, my migraci zvládneme. Znamenalo to, že se masové migraci není třeba bránit, že je to pozitivní věc.
Nejen německá kancléřka, ale i další vlivné skupiny lidí masovou migraci propagují a podporují.
Velká výměna
Odbočím ke kovidismu. Není to standardní, z učebnic známá doktrína. Je to ad hoc vytvořená, velmi nekoherentní doktrína, jejíž zrod byl připraven postmodernistickým, postideologickým způsobem myšlení posledních let či desetiletí. Je to víra v rozum a vládu elit (a na ně napojených odborníků, tzv. expertů) a víra v jejich schopnost řídit lidskou společnost bez donedávna dominujícího systému demokracie a vlády lidu (demos), prostřednictvím v minulosti osvědčeného systému parlamentní demokracie (a s ní spojených mechanismů). Někteří stoupenci této doktríny sice budou zuřivě protestovat, budou-li s ní jejich jména spojována, ale my musíme být schopni faleš jejich obrany demaskovat.
Tyto mé věty nebyly úkrokem od diskuse masové migrace, neboť v její obhajobě je skryto podobné uvažování s expertokracií spojených elit. Obrovskou inspirací pro naše uvažování o těchto tématech je v češtině vydaná kniha známého francouzského spisovatele Renauda Camuse (někdo může znát jeho, i u nás v roce 1996 vydanou knihu Král Roman), který v posledním desetiletí vykročil z beletrie a stal se jedním z nejvýraznějších odpůrců smiřování se s masovou migrací do jeho milované Francie (a Evropy jako celku). Nevidí kolem sebe jenom smiřování se, vidí i souhlas a podporu masové migrace. Vyneslo mu to nenávist francouzských elit a soudní proces, ve kterém byl odsouzen k podmíněnému trestu (a má na krku další soudní procesy).
Do své knihy – v češtině Velká výměna, nakl. Dauphin, 2020 – která je sbírkou různě dlouhých esejů a projevů, zařadil i svou řeč před soudním senátem v únoru 2014. Komentátor týdeníku L’Express ji popsal následovně: „obžalovaný proměnil soud v tribunu… veřejně žaloval advokáta, jenž ho obžaloval… soud z toho oněměl“ (str. 237). Renaud Camus v této řeči vysvětloval, že „nikdy nevyzýval k něčemu jinému než k politické akci“ (str. 239). To – i v kontextu našich dnešních sporů o „provinění se“ proti covidovému nouzovému stavu – považuji za zcela zásadní a pro mnohé z nás poučné.
Masovou migraci do Francie označuje Camus za „výměnu národa“, Le Grand Remplacement. Nesouhlasí s tím, že – po tom, co se ve Francii v poslední éře stalo – „národ je stále týmž národem“. Oceňuje, že „za oceánem přetrvává jistý patriotismus, náklonnost k vlajce, k národu, k jeho rituálům a úspěchům“, ale hned dodává, že po něčem takovém „ve Francii není takříkajíc ani stopy“ (str. 21). Zdůrazňuje, že ve Francii už byla přijata „perspektiva změny národa“ (str. 23). Tato změna národa, on ji nazývá „výměnismus“, je ideologií „nahraditelného člověka“ (str. 24).
Čtěte ZDE: Tragedie starého kontinentu: Proč odmítáme čelit realitě? Nezadržitelný postup islámu. Velká výměna je na Západě skutečností. My a V4 se ještě trochu držíme. Mladí levičáci řežou větev i nám. Je na záchranu pozdě?
Průmysl otupělosti
Tyto texty píše velký spisovatel, každá věta je „plná“, jsou to vytříbené eseje. Překlad musel být nesmírně obtížný, ale úžasně ho zvládl Alan Beguivin, kterému vděčíme za překlady Houllebecqua do češtiny.
Autor vtipně říká, že nás (myslí Francouze) prezident Sarkozy lákal na „Francii po“, na po-Francii, na „Francii po kultuře“. A tím se dostávám k jeho další silné tezi: „není Velké výměny bez velkého odkulturnění“ (str. 26), které navíc označuje za „multikulturalistické odkulturnění“ (str. 51). Všímá si, že se „křestní jméno Mohamed stalo emblémem etnické výměny“ (str. 45).
V současně probíhající faktické likvidaci školní výuky, způsobené nesmyslnými karanténami, je mimořádně aktuální deset let stará Camusova kritika „hyperdemokratické školské politiky, která požaduje, aby se penzum práce a úsilí donekonečna zmenšovalo, aby měly děti méně hodin, kratší rozvrh, více prázdnin, lehčí penály, méně knih, méně dohledu, méně známek, lepší známky, aby nemohly propadnout…“ (str. 69).
Camus se přihlašuje ke známému výroku de Gaulla, že „Francie je otevřená všem rasám… avšak za podmínky, že zůstanou malou menšinou“ (str. 86). Zásadně odmítá dnes prosazovanou módní tezi, že „Francie byla vždy přistěhovaleckou zemí… Pravda je taková, že zhruba patnáct set let až do konce 19. století Francie nepoznala prakticky žádnou imigraci“ (str. 94), což samozřejmě neznamená, že nepřicházeli „cizí jedinci“. (Rozdíl masové a individuální migrace tvoří základní argument naší knihy Stěhování národů, nakl. Olympia, kterou jsme v roce 2015 napsali spolu s Jiřím Weiglem.)
Camus velmi ostře říká, že „otupělý souhlas s Velkou výměnou je ohromující rezignací před dějinami“ (str. 111) a že „žádná událost za posledních patnáct století, jakkoli některá byla dramatická, ani stoletá válka, ani německá okupace pro naši vlast nepředstavovaly tak vážnou, fatální, ve svých důsledcích tak virtuálně definitivní hrozbu jako výměna národa“ (str. 119).
Camus odmítá ono odkulturňování a říká, že „intelektuální biodiverzita se scvrkává ještě rychleji než biodiverzita skutečná“ (str. 131) a že vzniká „jedna monopolní kulturní třída“ (str. 135). Za svůj cíl považuje „zachránit z Francie, z francouzské civilizace a kultury, co ještě zachránit lze“ (str. 140). Pořád doufá, že „se náš lid probudí z otupělosti, kam ho uvrhlo zhroucení vzdělávacího systému“ (str. 141). Trápí ho „masová, neustálá zábava bez možnosti úniku… mediální imbecilizace, průmysl otupělosti… politika, jež se stala podívanou, šoubyznys, který se stal ideologickou autoritou“ (str. 155). „Média jsou moc, která nezapomíná ani neodpouští“ (str. 163), za zmínku stojí jeho úžasná slova „pedagogisté“ (str. 167) či „imbecilizační televize“ (str. 176), jeho víra „věřte vlastním očím, nespoléhejte se na novináře“ (str. 207), jeho kritika „civilizace, spíše necivilizace, křestních jmen“ (str. 211).
Čtěte ZDE: Nový díl migrantské invaze "krytý" koronavirem: "Méně smrtící zbraně" proti místním? Odpor vůči koloniím nemá šanci. Expres z ostrovů do Evropy. Chystá se tranzitní megazóna? Brusel sype stamilióny
Strana ne-škodnosti
Už přestanu citovat, kniha se musí číst. Camus je velký spisovatel. Toto jeho dílo se nedá standardně recenzovat. Je to sborník textů, v lecčems se opakujících, ale myšlenkově naprosto konzistentních. Je ale – pro mne, pro mou nefrancouzskost – až příliš francouzský. Jsem spíše zvyklý na anglosaský způsob argumentace. Kniha je to však úžasná, nesmírně obohacující, otevírající myšlení. Je to gejzír myšlenek, některé z nich jsem radši ani nenakousl. Je to v každém případě pohled člověka, kterého probíhající Velká výměna a odkulturnění (a spousta dalších zmíněných věcí) strašně trápí a je ochoten proti nim bojovat.
Setkal jsem se s ním, když jsem v prosinci 2017 v Paříži představoval francouzské vydání naší knížky „Migration des peuples“ (nakl. L’Harmattan). Byl v publiku, velmi zdvořile položil dvě otázky, s mým pohledem na věc souhlasil. Já souhlasím v mnoha věcech s ním a nechápu, že může být za tyto své názory souzen.
Mělo by být dovysvětleno, že Camus nevidí – na rozdíl od mnoha jiných autorů a ve shodě se mnou – základní problém v islámu, ale v tom, že se do existujících evropských národů nepřijímají jen jednotlivci, ale celé národy. Nemá nic společného s extrémní pravicí, není ani žádným obdivovatelem strany Front national (Národní fronty). Svou vlastní stranu, s trochu zvláštním názvem Strana ne-škodnosti, založil do značné míry proto, že se „osobně nikdy nemohl žádným způsobem připojit“ ke straně, kterou původně představoval Jean-Marie Le Pen (str. 116), i když si je vědom toho, že tato strana od té doby prošla „očividně fází proměny“ (str. 115).
Jednu poznámku si na závěr nemohu odpustit. Prožíváme velký spor o užitečnosti či oprávněnosti spikleneckých (či konspiračních) teorií vzniku covidu a kovidismu. Já tyto teorie – stejně jako Renaud Camus – odmítám. (Trošku egoisticky – uráží to mé celoživotní pobývání ve společenskovědním světě, popírá to samotné základy mého myšlení.) Renaud Camus podobně říká: „V teorii spiknutí nevěřím. Nevěřím, že se jednoho dne sešlo dvanáct či patnáct velkých „zvířat“… a ti rozhodli, že je třeba odkulturnit svět, a umožnit Velkou výměnu, výměnu určitých národů národy jinými“ (str. 154). Já si myslím, že to způsobila bezprostředně neorganizovaná, byť lecjak podporovaná synergie různých idejí, vlivů a zájmů, které lze popsat standardní společenskovědní terminologií.
