Je prostou skutečností, že mezi nejčtenější materiály na Protiproudu patří články se zdravotní tématikou. A někdy vedou naše čtenáře k docela zásadním úvahám. Rád bych dnes dal proto prostor složitěji formulovaným názorům, které mají větší ambice, než jen bezprostředně reagovat na publikované texty. Téměř dokonalým příkladem takové diskuse je následující trojice protikladných dopisů:
„Vážený pane Hájek,
velmi obdivuji Vaši odvahu spustit Váš web s touto tématikou. Chodím pravidelně na Vaše stránky, ale ne vše stihnu přečíst. (...) Teď, ale k tomu proč Vám píši. Je to kvůli Vašim článkům (nebo článkům E. Hájkové), kde se věnujete rakovině a různým nemocem. Rakovinu tlustého střeva mám za sebou a jsem úplně zdráv. Rakovinu jsem dostal po rozvodu s manželkou ... (...). Hledal jsem, kde jsem udělal chyby a co jsem zvoral ... A tak jsem se dostal k různým "divným" knihám.
A protože jsem technik a materialista nečetl jsem knihy, které by zaváněly duchovnem, protože to je pro mě abstraktní pojem, který není jak uchopit, vysvětlit. Zkoumal jsem vždy autora co dělal, co ho k psaní přivedlo a jaká byla jeho profese. Vždy to muselo být tak, že autor měl klasické vzdělání (materialistické) ne teologické.
Je to deset let co tyto knihy čtu. Vždy mě zajímalo kdo jsme, co tady děláme, jak jsme sem přišli, zda jsme jedineční, nebo je nás více druhů (modifikací) na jiných planetách a pod... To poznání je naprosto úžasné. Úžasné v tom, že nad svým životem máme moc pouze my sami. My sami také rozhodneme, kdy z tohoto fyzického světa se rozhodneme odejít, tedy zemřít. Nikdo za nás toto nemůže rozhodnout a není ani žádný čas, který zde máme vymezen. Je to pouze na našem rozhodnutí. A může to být prostřednictvím tzv. nemoci jako je rakovina, nehody - způsobů je nekonečné množství ... My sami totiž rozhodujeme o všem, ale úplně o všem.
Rozhodujeme o tom jestli chceme být zdraví, nemocní, úspěšní, neúspěšní, bohatí, chudí, rozhodujeme o tom, koho chcete potkat, co chcete zažívat, jak to chcete zažívat, příjemně, nepříjemně.
Všimněte si, že když se na něco v životě zaměříte, vyvinete potřebné úsilí, tak toho dosáhnete, nebo jinými slovy přijde to do Vašeho života, nebo jinými slovy manifestuje se to ve Vašem životě. Všimněte si, že jste se na to zaměřil a nepřipouštěl jiné myšlenky, představoval jste si jaké to bude, až to bude, nebo až to budete mít. A přišlo to, dosáhl jste toho. (...) Takhle "jednoduché" to je i se zdravím. Všimněte si, že lidé, kteří mluví o nemocech, jsou nemocní a lidé, kteří je ignorují, jsou zdraví.
Když si vzpomenu na pana primáře, který mi přišel sdělit, že mám rakovinu, měl jsem pocit, že bych ho měl utěšit, byl smutný, s vážnou tváří. V té době jsem už měl přečtené nějaké knihy, ve kterých bylo napsáno, že neexistuje nevyléčitelná nemoc. To mi pomohlo. (...)
Všechny nemoci jsou psychosomatické a léčení těla je léčení mysli. Není žádný limitní stav těla, ze kterého se nelze uzdravit, kromě názoru, který zastáváte ...
Pane Hájek děkuji pokud jste dočetl až jsem. Děkuji, že jste, že je pan Klaus, pan Jakl. Děkuji Vám všem za Vaši odvahu nastavovat uměle tvořené realitě realitu skutečnou, nebo alespoň otevírat tyto otázky.“
S veškerou úctou
Jaroslav Novák
Vážený a milý pane Nováku,
jednak moc děkuji za hezká slova na adresu mou, pana prezidenta Klause i kolegy Jakla. Protože vím, že oba jsou nejen autory, ale též stálými čtenáři Protiproudu, nebudu jim to ani muset vyřizovat. Postoj, který vyjadřujete – asi nejen pokud jde o léčení – sice nesdílím, ale rozumím mu. Nemyslím si, že všechno máme ve svých rukou. Ba právě naopak. Vlastně si to nemyslíte ani vy – jen o tom jaksi „ještě“ nevíte. Všechny naše aktivity jsou nesmírně důležité, svět je opravdu naše představa světa, takže souhlasím, že jej významně ovlivňujeme. Ale jen ve svých rukou ani svět, ani sebe nemáme. Kdyby tomu tak bylo, byl by svět jenom mechanický stroj, který vznikl z ničeho, ztratí se v ničem a nemá žádný smysl. A já jsem přesvědčen, že smysl má. Velký a neproniknutelný.
Celé to tajemství jste nakonec možná bezděčně popsal v samotném závěru svého listu: „Všechny nemoci jsou psychosomatické a léčení těla je léčení mysli. Není žádný limitní stav těla ze kterého se nelze uzdravit, kromě názoru, který zastáváte ...“
To, jak jste se popral se svým „fatálním“ onemocněním, je ovšem obdivuhodné. Jsem proto přesvědčen, že jste na správné cestě k vyléčení „komplexnímu“. Ale na to budete muset přijít sám – stane-li se to vůbec. Protože, kupodivu, ani to nemá člověk zcela ve svých rukou. Jsem o tom přesvědčen.
Jsou různé druhy léčby a různé otázky. Na hyperčtený článek o metodě dr. Budwigové přicházejí nejčastěji lakonické dotazy tohoto typu:
„Prosím o sdělení, kde se dá sehnat lněný olej, potřebný pro výrobu Vámi zveřejněné léčivé pomazánky?
Děkuji,
Pilný“
Čtěte ZDE: Zdraví v Protiproudu: Recept na pomazánku dr. Budwigové, která zachraňuje lidské životy
Samozřejmě, že takové dotazy naprosto nepodceňuji a poctivě se je snažíme zodpovídat. Mimochodem onen lněný olej doporučuji kupovat v prodejnách zdravé výživy, nikoli v supermarketech. Ptejte se prodavačů a v tomto případě platí, že s vyšší cenou stoupá i kvalita. Na kvalitě i uchování oleje velmi záleží. Ale to bude součástí naší poradny, kterou brzy zahájíme.
Že není ale jen zdraví psychické a fyzické, že nemáme vše jen ve svých rukou, je přesvědčena i autorka následujícího dopisu:
„Dobrý den,
ráda pročítám Vaše články, jen mi vadí, že se se někdy uchylujete k propagaci individualistické pravice. Vždyť po všechny dějiny lidstva byli lidé dobří a špatní a dělení na pravé a levé, modré a červené lidi pouze mate a stejně nemůže společnost najít řešení všech problémů ani napravo ani nalevo, pouze nahoře. Kolik už bylo materialistických ideologií a stejně se zhroutily.
Jak už kdysi řekl moudrý Dostojevský: Bez Boha je vše dovoleno a jaká by nebyla ušlechtilá idea, nebude-li národ stmelovat Boží idea, na základě níž je možná vysoká morálka společnosti, je to vše marné.
Respekt k absolutní Pravdě se vytratil. Náhražky nefungují, ale ponořit se na hlubinu se nikomu nechce. A.I. Solženicyn řekl: Pokud duchovní síly národa mizí, nezachrání jej od smrti ani to nejlepší uspořádání...Strom se shnilou dutinou stát nebude. A ze všech svobod, jež jsme získali, zvítězí stejně tak jako tak svoboda bezostyšnosti. Vždyť vidíme, co se děje se západní materialistickou společností a její demokracií.
Pravolevou oscilací se z bahna nikdy nedostaneme, musíme kráčet směrem nahoru. Nic jiného než duchovní proměna národa nám nepomůže. Bez ní bude nadále pokračovat absurdní politické divadlo a další morální úpadek našeho národa.“
Mnoho úspěchů vám přeje
Miroslava Karpova
Vážená a milá paní Karpova,
napohled představujete vlastně přesný opak postoje z dopisu pan Nováka. Rád bych proto řekl, že s Vámi bezvýhradně souhlasím – ale přesto ani v tomto případě nemohu. Určitě ne bezvýhradně.
Duchovní proměna národa, kterou bych si přál stejně jako Vy, nepřijde sama od sebe. Musíme pro ni něco dělat. V každodenní praxi se tomu říká politika. Tak je prostě – ať se nám to líbí, nebo ne – republikánská společnost organizována. A v tomto smyslu platnost pojmů „pravice a levice“ má důležitý orientační smysl. Ti, kteří se pokoušejí veřejný prostor těchto pojmů zbavit, jdou přesně proti tomu, co Vy chcete dosáhnout.
„Pravolevou oscilací se z bahna nikdy nedostaneme, musíme kráčet směrem nahoru“, píšete. Za prvé si nemyslím, že jsme v bahně. Spíš mi to připadá, že k němu civilizačně směřujeme. Ale především – nelze „kráčet nahoru“, aniž bychom současně kráčeli „pravo-levě“. V tom je přece ukryta veškerá symbolika Kříže: Vertikála a horizontála. Pokusy utajit před našimi současníky tento základní orientační znak, zničit ho, banalizovat – i to probíhá v „pravo-levé oscilaci“. Je naší povinností toto nedopustit. Bez toho, aniž bychom do této „oscilace“ nevstoupili, nedosáhneme ničeho. Toto v našich rukou je. Nebo se mýlím?
Naopak následující dopis jde ve sledování skryté reality „oscilace“ ještě dál, než by mě napadlo:
Vážený pane Hájku,
jako hard core čtenář Protiproudu, považuji za svou kontrarevoluční povinnost schladit trochu nadšenou atmosféru, která se začíná vytvářet okolo faktu, že se ruské diplomacii podařilo odsunout agresi USA vůči Sýrii. Redakce Protiproudu svou ostražitost, jak jsem zaznamenal v příslušných článcích, neodložila, leč z poněkud jiného důvodu než já. Zcela správně jste uvedli, že se pravděpodobně jedná jen o posunutí krize v čase a že se určitě objeví nová provokace. Má ostražitost, a vím, že škarohlídové to v časech dosažených vítězství nemají jednoduché, je jiného druhu.
Když si dnes čtu v našem i zahraničním nemainstreamovém zpravodajství (i když trochu už i v něm, byť ne u nás), tak si nelze nevšimnout, jak se začíná vytvářet gloriola okolo ruského prezidenta, která má pochopitelně zcela opačné znaménko než ona psí hlava, kterou mu doposud nasazoval mainstream. Všichni ti Pepe Escobarové a Paul Craig Robertsové pějí chvály na Putina, On sám píše pro New York Times, američtí občané deklarují zlepšení svého vztahu k Rusku, Tim Rice a Andrew Lloyd Weber div že nekomponují novou rockovou operu Vlad Putin Superstar, demonstrace ve Francii před ruským velvyslanectvím letos v květnu, kdy lidé v souvislosti s homosexualistickými zákony skandovali "Putine, zachraň nás". A mně při tom všem v hlavě bije poplašný zvon.
Celé to poslední dění na mně působí jako obrovská manipulace globálních rozměrů. V době, kdy US vedení ztrácí podporu i na domácím poli, kdy si stále více lidí uvědomuje, že světová politika není řízena ani z Bílého domu, ani z Downing street 10 či z Elysejského paláce, potřebuje globální elita odpoutat pozornost od svých čachrů a přesvědčit svět, že o svou moc přišli. Navíc americké vedení působilo v celé té kauze úderu na Sýrii jako farmářský tým omylem vpuštěný na prvoligový led - nekoordinovaně (Susan Rice v OSN), amatérsky (John Kerry kdykoliv).
Zkrátka. Jsem pochopitelně rád, že to Obamovi nevyšlo, ale osobně se domnívám, že bychom měli mít na paměti možnost, že je to plánovaná součást hry. Hry na kontrolovanou opozici, v níž Putin a Obama jsou spoluhráči a celá záležitost má přesvědčit svět, že Putin je na mezinárodní finanční oligarchii nezávislý a jemu jedinému se dá věřit. Putin - vůdce svobodného světa. Haleluja. Více zeširoka jsem o tom psal těsně před rozuzlením poslední syrské krize zde:Putin a Obama dvě strany téže mince.
Konec konců zejména vás v Protiproudu nemusím upozorňovat, že Satan je naprostý lhář a podvodník. Buďme proto maximálně ostražití.
S pozdravem a úctou
Jaroslav Moučka
Nevím, vážený pane Moučko. Určitě je nesporné, že Rusko má v syrské krizi své legitimní velmocenské zájmy. Dlouhodobě. A prostě platí, že v tuto chvíli jsou tyto zájmy našim bližší, než zájmy presidentů Obamy, Hollanda a spol. Alespoň pokud nás například zajímá osud křesťanů v této části světa. Pokud tušíme, že případná invaze by mohla rozpoutat konflikt, jehož rozměrů nelze dohlédnout.
V každém případě děkuji za inspiraci. Budu o tom přemýšlet a pokoušet se získat z dalších zdrojů na toto téma více informací. Pokud něco podstatného objevím, určitě s tím nejen Vás, ale všechny čtenáře Protiproudu okamžitě seznámím. Protože zcela souhlasím s Vaší závěrečnou tezí: „Konec konců zejména vás v Protiproudu nemusím upozorňovat, že Satan je naprostý lhář a podvodník. Buďme proto maximálně ostražití.“
Budeme. A jistě nejen my, ale také naši přátelé na Slovensku, kde máme také již docela silný a pevný čtenářský „hardcore“. V následujícím listě, který jsem se neodvážil „krátit“, je v tomto smyslu pozoruhodná „zpráva“:
Čtěte ZDE: Přinášíme šokující filmový dokument ze syrského bojiště. A jak hodnotí situaci v zemi obyvatelka Damašku? „Útočí na nás zombie...
Vážený pán Hájek,
obraciam sa na Vás hoci len cez oficiálny mail redakcie, napokon ani nie s tak súkromnou čitateľskou odozvou. Na úvod dovoľte aby som sa Vám poďakoval za Vaše úsilie, ako aj odvahu, pretože prihlásiť sa dnes oficiálne ku kontrarevolúcii je temer súťaž "o zlatú mrežu" ako sa kedysi hovorievalo. Váš protiproud.cz sa stal pre mňa častým miestom virtuálneho nadýchnutia čerstvého vzduchu.
Keďže mám možnosť porovnávať priamo slovenské a maďarské politické prostredie, a nepriamo prostredie české vďaka príbuznosti jazyka a celoeurópskej pozornosti ktorej sa tešil a do istej miery naďalej teší V. Klaus a jeho najbližší okruh v rámci zápasu s tzv. nepolitickou politikou, môžem predoslať, že česká politika nie je vo väčšom marazme než slovenská čo sa už celkom nedá povedať pri porovnaní s maďarskou.
Je celkom zrejmé, že vo všetkých týchto krajinách sa podarilo do väčšej či menšej miery ideovo vytunelovať politické strany, čo je ale proces, ktorý sa začal omnoho skôr ako sme si ho všimli. Alebo inak, vzhľadom na naše "znovuzískané slobody" sme sa domnievali, že je možné udržať stav akejsi obnovenej republiky, zatiaľ čo v skutočnosti sme celkom nevyhnutne vplávali do "res publica restituta" Eurosojuzu.
Nevyhnutnosť je samozrejme v tomto prípade relatívny pojem. Je ťažko pochopiteľné, že príznaky, ktoré tzv. antieurópske strany videli už v roku 2000 (myslím že blokáda Rakúska kvôli účasti haiderovcov vo vláde bola celkom jasný znak toho, že je v EÚ prípustná iba nepolitická politika) si majoritné konzervatívne strany v Čechách a v Maďarsku a ich hlavní predstavitelia nevyhodnotili ako dôvod na zmenu kurzu.
V prípade Slovenska prevážila postmečiarovská obava z prípadnej izolácie a snaha včleniť sa do únie za akúkoľvek (a to doslova) cenu. To však bolo do značnej miery podmienené skutočnosťou, že na Slovensku silná konzervatívna strana nebola, lebo HZDS sa úmyselne ako strana kultu osobnosti vyhýbala vyhraneniu, hoci jej politický program bol v rozhodujúcich otázkach skôr konzervatívny.
Konzervativizmus tu, treba podotknúť, nevnímam ako zásadnú pozitívnu, kresťanskú či katolícku akciu, skôr ako isté jej vzdanie sa so sebazaprením. Myslím, že dnes je zrejmé, že už od devätnásteho storočia je v Európe náboženský podklad vládnutia oslabovaný, a či by sme brali do úvahy veľké národné zjednotenia Nemecka a Talianska, či naopak napríklad občiansku vojnu vo Švajčiarsku (ktorá sa zavŕšila premenou Švajčiarska na multikonfesný štát bez skutočnej konfesie, a napokon na štát ovládaný večnou koalíciou všetkých strán) všade bol náboženský mandát vlády výrazne oslabený, a po ňom aj náboženský mandát straníckej politiky.
Nie je bez významu, že katolícka pravica prakticky všade volila cestu odstránenia liberálnej demokracie, a postupne sa autoritatívne režimy dostali k moci od Portugalska po Litvu (podobne nie je zrejme bez významu, že sa o tento antidemokratický element mohol napokon oprieť aj nastupujúci nemecký nacizmus). V danej dobe urobili katolícke konzervatívne elementy (na severe Európy obdobne napokon aj evanjelické konzervatívne strany) geopolitické rozhodnutie pre Nemecko.
Vo voľbe medzi Nemeckom, Sovietmi a upadajúcou Britániou, po príklade spoločenského úpadku sekulárno-socialistického Francúzska, s jeho dokonalým obrazom mravného rozkladu, ktorý Francúzsko ako mocnosť okamžite vyradil, je ťažké túto voľbu vyčítať (azda okrem českého prípadu, kde išlo o kolaboráciu s priamym a otvoreným kolonizátorom), bez ohľadu na to, Európa po druhej svetovej vojne ešte väčšmi posilnila tendenciu k nepolitickej politike.
To sa prejavuje v internacionalizácii zmlúv a chápania práva ako nástroja, ktorý má všade pôsobiť rovnako, resp. hoci sú v rozdielnych právnych poriadkoch používané rozdielne inštitúty, neustále vzrastá objem nielen európskych ale aj medzinárodných záväzkov, ktoré majú pravidelne prednosť pred vnútroštátnym zákonodarstvom, a tým vytesňujú parlament.
Pri súčasnom raste politickej moci údajne nezávislého súdnictva, ktoré nikdy nebolo závislejšie od skutočnej politickej moci (či spletenca politicko-ekonomických záujmov) ako je tomu dnes v Európe, sme sa dostali do situácie keď súdy primárne uplatňujú medzinárodné normy, zákonodarná moc bola vytesnená do úplne nefunkčných hraníc pričom nesie "politickú zodpovednosť" za údajne zlú legislatívu, podobne ako vlády za údajne zlý výkon moci (ktorá je tiež čoraz väčšmi papierová).
Tento záver nemá byť obhajobou ľudí, ktorí sa svojej moci napokon vzdali v prospech zahraničných tútorov i "vnútorného zahraničia" dobrovoľne, je len popisom situácie.
Na mikroúrovni roky prebieha budovanie justično-prokurátorskej mafie v oboch našich štátoch, a obdobne i v Maďarsku - iba námatkovo treba poukázať na to, že pokus Orbána poslať starých komunardov zo súdov do dôchodku skončil neúspechom po jeho napadnutí na maďarskom ústavnom súde i na ESĽP.
Preto mám čoraz väčšie obavy, že tento systém sa môže už zosypať iba pod vonkajším úderom, a to tiež môže znamenať, že bude ohrozená len jeho fasáda, nie však hlavné konštrukcie.
Veď na to, aby sme v Európe žili v slobode (čo inak znamená v spoločnosti, kde je moc štátu reálne obmedzená funkčne i mravným imperatívom náboženskej morálky) by sme potrebovali nielen ponúknuť nejakú parlamentnú alternatívu, ale dosiahnuť reálnu moc v štáte, a i potom i s ústavnou väčšinou (ako sa to i pri lavírovaní a rozličných typoch kompromisov podarilo Orbánovi) by sme napokon čelili odporu súdnej moci, ktorá by proste nezniesla predstavu, že v politike má umožniť obnovu normálneho straníckeho života a rozhodovania väčšiny.
Snaha, aby voľby nič podstatné nemenili, je dnes v Európe tak zabudovaná do štruktúry moci, že kontrarevolúcia má veľmi obmedzené možnosti pôsobiť v súlade s ústavnými mantinelmi. Nie azda preto, že by sa jej prívrženci radikalizovali (skôr badať opak) ale skôr preto, že mantinely ústavného zriadenia sa stále aktivistickým výkladom zužujú.
Vážený pán Hájek, som presvedčený, že je dobré snažiť sa zachovať ostrovy slobodnej komunikácie, a hovoriť ľuďom pravdu. Som rovnako presvedčený, že snaha vybudovať na pravici v ČR oporu pre ľudí ktorí nechcú havlistickú "nepolitickú politiku" je správne. Ale obávam sa, že nevidno svetlo, reálnu možnosť, že sa takýto projekt bude môcť v parlamente (ak sa tam aj dostane) domôcť návratu politiky.
Politika sa dá totiž robiť iba v polis. V impériu (hoci sa po vzore Caesarových nástupcov tvári ako res publica restituta) sa nedá robiť politika, a kontrarevolúcia tu zrejme musí kombinovať politické a nepolitické možnosti odporu.
V úcte
Mgr. Slavomír Jančok, ACIArb
Vážený a milý pane magistře,
děkuji za Váš obdivuhodný analytický dopis – článek. Myslím, že nejen já nad ním budu ještě nějaký čas přemýšlet.
Je pro mě téměř neskutečné, jak i po dvaceti letech samostatnosti obou našich států, máme stále velmi blízké myšlení. Alespoň někteří. Platí, co jsem vyjádřil již minule: Staňte se autorem Protiproudu. Posílejte nám také ze Slovenska své články a videa. Víme toho o sobě vlastně stále méně. K oboustranné škodě.
A ještě krátce k řadě reakcí na naše články na téma 11. září. Většinou byly tohoto typu:
„Letecký benzin (kerosin) má při hoření na volném prostranství (tedy při dostatku kyslíku) teplotu hoření max. 950 stupňů Celsia. Ohnivzdorná ocel taje od cca 1 500 st. Celsia, ovšem měkne už od cca 600 st. Celsia. Ocel je však dobrý vodič tepla a tak se na tuto teplotu (nad cca 600 st. Celsia) musí ohřát celá konstrukce. To podle intenzity zahřívání trvá mnoho hodin. Při zahřívání pouze části mnoha tunové konstrukce kdy zbylá nezahřívaná část konstrukce působí jako chladič, se konstrukce jako celek takto ohřát nemůže.
900 l benzínu vyhořelo ve dvou patrech během několika minut, pak už hořel jen vnitřek budovy, který vysoký žár nevyvine. A soudě podle černého kouře, hořel benzín v částečně uzavřeném prostoru, tedy bez dostatku kyslíku a teplota hoření mohla být tak max. 600 až 700 st. Celsia.
První dům s mnoha tun hmotnou ocelovou konstrukci chráněnou nehořlavou betonovou obezdívkou se rozpadl na prach za cca 50 minut. To nemohl v žádném případě způsobit hořící benzín. Ta konstrukce jako celek se nemohla za 50 minut hoření v menší části této konstrukce za teploty max. 700 st. Celsia ohřát ani na teplotu měknutí. Přesto se konstrukce rozpadla na prach, žádná její část, ani ta kde žádný požár nebyl se nezachovala. To je fyzikálně nemožné.“
zdj
Čtěte ZDE: Nový světový řád (NWO) útokem na budovy WTC 11. září 2001 zahájil novou epochu. Kdo stál v pozadí této tragédie? Přinášíme film Loose Change, který na tyto znepokojivé otázky odpovídá
Zcela souhlasím. A jenom kratičká poznámka: Je pozoruhodné, že dopisy na toto téma nám většinou nepíšete pod plným jménem. Na jednu stranu to je sice zbytečné, protože, jak víme, internetová komunikace je již nějaký čas plně „pod kontrolou“, ale obavy tím „tajeným podpisem“ vyjadřované, jsou v obecné rovině bezpochyby na místě. Být „maximálně ostražitý“, jak říká pan Moučka, je určitě zcela na místě. To není paranoia. Ostatně, když jsme u tohoto pojmu:
Zveřejnil jsem tady minule dopis od našeho čtenáře z Číny. Upozorňoval, že 11. září naše stránky nemohl otevřít. Odpověděl jsem, že víme o tom, že tento den mělo s našimi stránkami problém více čtenářů – těch ze zahraničí zvláště. Autor dopisu se ale naopak podepsal – a já jsem „s předběžnou opatrností“ raději jeho jméno neuvedl. Ozval se znovu:
Vážený pane Hájek,
dnes jsem si přečetl Vaší reakci a děkuji za ni. Se jménem nemám žádný problém, nejsem naštěstí na nikom závislý a žiji ve svobodné zemi, kde si dělá každý, co chce (až to není příjemné).
Jen jsem chtěl poinformovat, že se Vaše stránky SKUTEČNĚ po 11.září zase rozběhly. Taktéž nechci být paranoidní, ale náhoda to asi nebyla.
Přeji mnoho úspěchů a držím Vám palce!
Pavel Frost
Milý pane Froste,
my jsme si tím už zcela jisti. Ostatně – nic není náhoda. Ani to, že se nebojíte zveřejnit své jméno. Cením si odvahy každého, kdo se nebojí stát za svými názory s „plným jménem“. Opatrnost je důležitá. Ale strach je ničivý nástroj Zlého.
Požehnanou neděli, naši přemýšliví a převážně stateční přátelé Protiproudu!
