Dnešní hranice jsou ve středu Evropy tři. Jedna odděluje opět onu tradiční kulturní Evropu od rozpínavého muslimského jihovýchodu, druhá vede napříč Evropskou unií, mezi tzv. starými a novými státy Unie, a třetí samozřejmě mezi Unií a Ruskem. Tyto všechny geopolitické křižovatky se protínají u nás nebo v naší těsné blízkosti. O to víc by mělo být důležité, kudy se bude naše země ubírat v brzkém budoucnu, neboť to může mít vliv nejen na českou kotlinu, ale i na mnoho dalších, souvisejících a globálně o mnoho podstatnějších událostí a trendů.
Až dojde na lámání chleba
Proto by našinec oprávněně očekával, že strany a hnutí půjdou do předvolebních klání s aspoň elementární myšlenkovou výbavou, která bude s to odpovídat na rozmanité podstatné otázky plynoucí z výše naznačeného geopolitického puzzle. Kde bude Česko stát, až dojde na lámání chleba a výstřely z muslimských států severní Afriky přeskočí Středozemí a přes násilím osamostatnělé Kosovo proniknou na Balkán?
Kde bude pozice Česka, až bude bruselská úřednická kamarila vynucovat fiskální, rozpočtovou či bankovní unii, tedy de facto až dojde ke konečnému stupni ekonomického imperialismu, v jehož důsledku přijdou členské země Evropské unie o poslední zbytky samostatnosti a začnou veškeré národní jmění plynule odevzdávat do berlínských peněženek?
Putinovo Rusko je sice monarchie, ale pragmatická, místy i osvícená, zatím poměrně úspěšná a pro své okolí v budoucnu možná i dost prospěšná
A co bude znít z Prahy, až se ještě zesílí, a on se zesílí, hlas Moskvy ke světovému děni. Budeme hystericky vyvolávat Brežněvova ducha, nebo pochopíme, že Putinovo Rusko je sice monarchie, ale pragmatická, místy i osvícená, zatím poměrně úspěšná a pro své okolí v budoucnu možná i dost prospěšná? Nejméně na tyto tři otázky budu já – volič chtít slyšet odpovědi z kandidátských amplionů. Budu chtít slyšet, kam chce vítěz voleb vést zemi, ne své vlastní zájmy. Do jaké země se narodí moje děti, ne za kolik korun si já koupím věneček na hrobeček.
Politická prolhanost
Možná mě budou zajímat i odpovědi na další otázky. Jestli bude nová věrchuška dál zadlužovat lidi, kteří pracují, dávkami pro ty, kteří se práce štítí. Zda bude pokračovat politická prolhanost, nazývaná korektností, která velí nazvat násilí bílého na tmavém rasismem a tmavého na bílém sebeobranou. Zda budeme dál dávat profesorské tituly jen za sexuální orientaci, a nikoli za akademické zásluhy. Zda se dál necháme vodit za nos zkorumpovanými či prostě jen hloupými médii, držícími nad hlavami standardy s emblémy od Davida Černého, které nás mají okouzlit a odvést od vlastního selského myšlení.
To všechno mě může zajímat, ale samo o sobě je to všechno podružné a nepodstatné, nedostanu-li odpovědi na tři otázky naznačené svrchu. Teprve podle odpovědí na ně se budu, já volič, rozhodovat. Může se mi ovšem stát, že odpověď nepřijde odnikud žádná. To by byla ta nejhorší možnost a svým způsobem konec všeho, co započalo v listopadu 1989. Pak už nám jen zbyde zazpívat si jako už tolikrát v dějinách: Teď když máme, co jsme chtěli…
