Minimálně ti z nich, kteří sledují média, musí být mimochodem poslední dobou slušně zmateni: není to tak dávno, co se formální předseda Karel Schwarzenberg div nepokřižoval, když jej v rozhovoru na serveru Česká pozice redaktor dal do souvislosti s pravicí. Knížepán takové hnusné nařčení rázně odmítl, TOP 09 je podle něj konzervativní strana, nikoli pravicová. Jeho slova musel o pár dní později dovysvětlit a přeložit do češtiny skutečný předseda strany Miroslav Kalousek: kosmopolita Karel je podle něj zvyklý se pohybovat spíše v evropském prostoru, a tam je „pravice“ už dávno sprosté slovo, pojem srovnatelný s fašismem a nacismem. Údajně.
Pomiňme nyní fakt, že Kalousek pouze naskočil na nevzdělanost novinářů, kteří o vyznavačích nacionálního socialismu dodnes tvrdošíjně referují jako o „extrémní“ či „krajní pravici“: ostatně titíž žurnalisté označují TOP 09 za pravicovou stranu, možná k velké nelibosti Evropana Karla. Jak to tedy je?
Čtenářům těchto stránek asi nemusím vysvětlovat, že TOP 09 samozřejmě není „pravice“ ani omylem. Nehledě na rétoriku některých představitelů, či na některé části volebního programu, které snad mohou být pravicovým voličům sympatické, jejich tříleté vládní angažmá hovoří za vše: TOP 09 je silně etatistickou stranou, která kde mohla, tam posilovala roli státu.
Stačí se podívat na jejich konkrétní kroky. Od téměř rekordního zvyšování státního dluhu a daní, přes protlačení milionářské daně (a de facto návrat progresivního zdanění), které vlastně odstartovalo vládní krizi, až po obludné sociálně inženýrské návrhy exministra zdravotnictví Leoše Hegera, a v neposlední řadě fanatické eurohujerství, v českém politickém prostoru takřka nevídané. To se také, dnešní optikou viděno, zdá být jediným skutečným programem TOP 09, a především vysvětluje onu neuvěřitelnou podbízivost českých novinářů, v drtivé většině levicově orientovaných. „Pravice“ v podání topky jim ovšem nevadí, naopak.
Nepolitická „pravice“
Proč o sobě TOP 09 tedy neříká alespoň částečně pravdu, například že je stranou levého středu (střed je oblíbený mýtus levičáků, kteří nechtějí být verbálně házeni do jednoho pytle s komunisty)? Abychom tuto otázku zodpověděli, musíme zabrousit do historie. TOP 09 vznikla v roce 2009 coby pohrobek projektů takzvané „nepolitické politiky“, které mystifikačně samy sebe směřovaly vždy spíše doprava, samozřejmě jen verbálně. Částečně také proto, že na poměrně silné levici, tehdy ovládané autoritářským Jiřím Paroubkem a jemu poslušnými komunisty, už nebylo místo.
Tvůrcům TOP 09 nešlo o žádné ideové zakotvení vpravo ani vlevo. Potřebovali jen vyplnit vakuum vzniklé po sebedestrukci Strany zelených (další pokus oživit mrtvoly Unie svobody a Čtyřkoalice) a posbírat hlasy, které náhle ležely ladem. V kuloárech se vypráví historka, podle níž Miroslav Kalousek do nově vzniklé strany lákal i exposlance ČSSD Karla Šplíchala, sociálního demokrata staré školy (a nabízel mu i lídra pražské kandidátky v předčasných volbách, které nakonec nebyly). Pokud je pravdivá, dobře ilustruje, že zakladatelům strany vůbec nešlo o ideje, tím méně o ty pravicové. Mise směřovala k „odchytu“ městských liberálních voličů, kteří se vnímali jako „pravičáci“, aniž by věděli, co to vlastně je, ale také k „převzetí“ podstatného procenta voličů ODS, jejíž strmý pád do pekel v roce 2009 právě započal. Tato Kalouskova operace byla částečně úspěšná.
Ve volbách 2010 TOP 09 uspěla, ale v těch dalších (což naznačoval zejména mizerný výsledek krajských voleb, kromě Prahy, kde zapracovala „pražská kavárna“) by zřejmě drtivě prohrála – kdyby nepřišly rovnou dva dary z nebes: Přímá volba prezidenta a státní zástupce Ivo Ištvan.
Syndrom Schwarzenberg
Karel Schwarzenberg má ideovým založením nejblíže k neomarxistické Nové levici. Sám v několika rozhovorech už dříve řekl, že právě myšlenky evropských radikálů šedesátých let na něj měly velký vliv. A jsou to pořád tytéž „revoluční ideje“, které bezezbytku sdílí většina elit – tvůrců názorů té části veřejnosti, která se omylem pokládá za pravicovou a již skutečná pravice označuje za „pravdoláskaře“ či havlisty. Proto jsme byli v prezidentské kampani svědky mediální masáže, která u nás nikdy neměla obdoby (a jestli, tak možná ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století). Proto se jako zběsilí „odkopávali“ komentátoři z takzvaně nezávislých novin. A také proto Schwarzenbergovi před druhým kolem vyjádřil podporu jeden z nejradikálnějších neomarxistů v ČSSD Jiří Dienstbier, což média mimochodem taktně zamlčela, zato neustále s rozkoší referovala o poslancích ODS podporujících Miloše Zemana.
Schwarzenberg v prezidentské volbě přesto neuspěl. Bombastická kampaň však pokropila jeho umírající TOP 09 živou vodou. Čím to?
ČTĚTE ROVNĚŽ: Miroslav Kalousek s překvapivou otevřeností říká v rozhovoru: Voliči TOP 09 zbaští všechno. Na Schwarzenberga budou opět reagovat slintacím reflexem.
Drtivá většina voličů totiž Schwarzenberga ve skutečnosti nevolila. Rozhodně ne toho, který seděl v krajně nepopulární Nečasově vládě. Toho, jenž byl a je pupeční šňůrou spojen s extrémně nepopulárním Miroslavem Kalouskem. Dala hlas někomu úplně jinému – někomu, kdo vlastně nikdy neexistoval, mýtu z prapodivné pohádky. „Pankáči“ Karlovi s růžovým čírem, žvatlavému symbolu postmoderního vzduchoprázdna, který se jako deus ex machina zjevoval na pódiích rockových koncertů na svou podporu a říkal věty, kterým sice lidé nerozuměli, o to hlasitěji mu však aplaudovali. Muži, kterého kampaň bůhvíproč ztotožnila se Sidem Viciousem, dávno mrtvým a proto nesmrtelným baskytaristou legendárních Sex Pistols. Přitom jestli měl Schwarzenberg někdy se „Sidem“ něco společného, pak to bylo kromě neznalosti české hymny (u Brita omluvitelné) jen to, že oba ve své době byli a jsou jen zástupnými maskoty.
Neúspěch ve volbách nicméně neodradil Miroslava Kalouska, jediného skutečného člena a tedy i lídra TOP 09, aby svého maskota využil ještě jednou. Po zinscenovaném pádu vlády chce dnes sehrát reprízu prezidentské volby a postavit svou loutku do souboje s Milošem Zemanem. Věří, že média mu pomohou zamaskovat fakt, že prezidentské volby už před časem skončily.
Kalouskův konec?
Miroslav Kalousek nejspíš není, na rozdíl od Karla Schwarzenberga, založením neomarxista, ani cokoli jiného ideově ukotveného. Je zato mimořádně obratný politický taktik a cynický pragmatik. Uměl si vymanévrovat místečko v levicové i pravicové vládě – tu poslední Nečasovu fakticky řídil – a rád by zasedl i v té, co přijde po těchto volbách. To je ovšem složitá operace. Koalice ČSSD a TOP 09 (kterou v uplynulých měsících podle zákulisních informací Kalousek trpělivě vyjednával s Radkem Pokorným, údajným kmotrem ČSSD a „vodičem“ Bohuslava Sobotky) zřejmě neprojde přes Hrad a nezdá se ani příliš pravděpodobné, že by se domluvil na spolupráci s Andrejem Babišem.
Proto zkouší hrát absurdní havlovskou inscenaci, kterou nazývá „bojem o svobodu“. V ní má mít opět hlavní roli jeho maňásek Schwarzenberg. Tomu však nejen ubývá sil, ale média s ním už stejnou píseň – také vzhledem k převratným změnám na mediálním trhu – tentokrát nejspíš hrát nebudou.
A je tu i další možnost, kterou ve svém pátečním textu naznačil Petr Hájek: že totiž středočeští voliči Kalouska z kandidátky vykroužkují. Pak by zřejmě musel rezignovat na místopředsednickou sesli a jeho enormní vliv na českou politiku by se tak výrazně ztenčil. Možná by to dokonce znamenalo úplný konec dalšího projektu nepolitické politiky.
