Protestní naladění každým rokem roste – přichází totální zklamání vládnoucími elitami. Téměř 80 procent občanů nepodpoří jejich kandidáty v příštích prezidentských volbách – buď nepůjdou volit vůbec, nebo vloží prázdný hlasovací lístek do volební urny, nebo budou hlasovat pro antisystémového kandidáta. Současný prezident, který v posledních volbách zvítězil s velkým náskokem před svým rivalem, již na počátku svého prvního funkčního období dokázal zklamat většinu svých spoluobčanů – a přesto má v obecném kontextu dobrou šanci na znovuzvolení (pokud ho nějaký skandál nedonutí odmítnout další kandidaturu). Nespokojenost s elitami je však pouze důsledkem všeobecné krize: většina hledí do budoucnosti s narůstajícím neklidem v obavě, že se jejich země brzy změní k nepoznání.
Ne, nemluvím tu o Ukrajině – ale o Francii. A vskutku, taková je francouzská realita – průzkum veřejného mínění citovaný deníkem Le Figaro ukázal, že lidé jsou z voleb frustrovaní. Růst počtu nespokojenců s elitami trvá již dlouhou dobu – pokud jich v předvečer posledních voleb v roce 2017 bylo 60 procent, nyní je to již 79!
Revolta proti systému?
Čtyři pětiny Francouzů nechtějí hlasovat pro systémové politiky – většina z nich se prostě prezidentských voleb nezúčastní, zatímco jiní budou hlasovat pro antisystémové kandidáty, čili pro (dle dodnes mediálně omílaných schémat) vysloveně pravicovou Marine Le Penovou, nebo naopak pro vyloženě levicového Jean-Luc Mélenchona (existují i další známí opoziční kandidáti, ale jejich popularita je mnohem menší).
Le Penová je již několik let nejoblíbenější političkou ve Francii – a podle uvedeného průzkumu je pro ni připraveno hlasovat 18 procent voličů. To je více, než pro prezidenta Macrona: tomu průzkum přiřkl pouze 16 procent. Mélenchon je na třetím místě s osmi procenty. Taková je konfigurace – a to máme půldruhého roku před prezidentskými volbami, tedy necelý rok před zahájením volební kampaně.
Uměle vypreparovaný Macron obklopený dvěma ideologicky motivovanými politiky – a co, vyhraje znovu? Ano, průzkumy veřejného mínění samozřejmě říkají: ve druhém kole, kde se opět utká s Marine Le Penovou, je za něj připraveno hlasovat 31 procent dotázaných, zatímco pouze 25 procent bude podporovat nesystémového rebela.
Je tedy opět všechno předem dáno? Ne, protože rozdíl mezi nimi se zmenšuje. V roce 2017 Macron – speciálně vybraný jako „nový politik nenáležející k elitám“ – ve druhém kole téměř zdvojnásobil počet hlasů proti Le Penové. Nyní – půldruhého roku před volbami – ztratil významnou část svého náskoku. To znamená, že systém vybudovaný francouzskými elitami na to, aby se udržely u moci, již neselhává, ale začíná se hroutit.
Čtěte ZDE: Hořká Francie: Pád. Vše se zhroutilo šílenou rychlostí. Stonásobek no-go zón za 15 let. Kdo nasadí armádu? Macron selhal. Karanténa? Nikoli pro muslimy. 750 území odtržených od státu. Země na pokraji chaosu
Nejisté manipulace
Podstatou systému je marginalizace a blokování nesystémových politiků. Jsou prohlášeni za radikály (nacionalisticko-fašistické, jako Le Penová) a spojují se proti nim kandidáti na všech úrovních voleb.
Ve Francii je dost radikálních názorů jak takzvaně napravo, tak nalevo (až po trockisty, kteří také získali hodně hlasů), ale odkud se berou? Není to snad z důvodu bankrotu a degenerace systémových hráčů, vládnoucích elit? Tak určitě. Ale i když katastrofálně ztrácejí popularitu, systém dokáže protlačit své kandidáty. Pracuje na principu „rozděluj a panuj“, démonizuje protisystémové síly, prodává zatuchlé „systémové“ zboží jako nové, revoluční (jako tomu bylo v případě Macrona). Ale to všechno funguje stále hůře a hůře – není snadné podchytit ty „své“ kandidáty (podvodník Sarkozy, měňavka Hollande, překvapivý Macron) a démonizovat nepřítele je také stále obtížnější.
Jaká že je Le Penová fašistka? Je patriotka a větší gaullistka než všichni ostatní francouzští politici dohromady – v domácí i zahraniční politice. Současnou Pátou republiku založil de Gaulle – a tento generál zůstává vzorem francouzského prezidenta.
Přitom de Gaulle, který vedl Francii po osvobození spojenci, byl brzy odstraněn od moci – toutéž systémovou elitou, která chtěla v zemi vládnout ještě před katastrofální porážkou Německem – bez silných a nezávislých osobností, jako byl de Gaulle. Jenomže její vláda šla od deseti k pěti – a všechno skončilo krizí roku 1958, po níž se de Gaulle vrátil k moci – a byla ustanovena Pátá republika.
Ačkoli Marine Le Penová nemá za Francii stejné zásluhy jako de Gaulle ve čtyřicátých letech minulého století, nyní je pro elity stejně nepřijatelná jako de Gaulle před rokem 1958. Do vlády ji nepustí – ale jak dlouho to může ještě trvat? S každými volbami její podpora roste – a je ve věku, kdy může kandidovat ještě v nejedněch volbách. Marginalizovat Le Penovou je stále těžší a její šance stát se prezidentkou republiky se zvyšují. Protože systémoví politici prokazují svou neschopnost vytrhnout zemi z krize, kterou sami vytvořili – bez ohledu na to, jak se snaží podchytit agendu a slogany od nesystémových politiků a jak moc se snaží předstírat, že jsou populární a realističtí. To, že Francouzi nedůvěřují elitám, je problém elit, nikoli Francouzů samotných.
A někdo prohrát musí.
Zdroj.
