Válka v Karabachu Rusko znepokojuje – nejen pro jeho blízké vztahy s oběma válčícími stranami, ale také kvůli postoji Turecka. Ankara otevřeně podporuje Baku ve snaze o vojenské řešení sporu, a to muselo v Rusku vyvolat obavy z „turecké hrozby“ a spory o rusko-turecké vztahy. Turecko neskrývá své expanzivní plány – a Rusko s ním v minulosti tolikrát bojovalo a dokonce i nyní s ním má mnoho rozporů. Turecko se navíc považuje za vůdce islámského světa, a to se týká nejen muslimů ze zemí bývalého SSSR, ale také muslimů v současném Rusku.
V Rusku je obecně rozšířený negativní úhel pohledu: Bojte se Turka a nevěřte Turkovi – čeká jen na okamžik, kdy bodne Rusko do zad a pomstí se za všechny porážky a ztráty z minulých století. Proto jsou s Tureckem nemyslitelné strategické aliance – lépe je být vůči Erdoganovi drsný a hrubý, k ničemu ho nepustit a vyvíjet na Turecko tlak na všech frontách.
Takový úhel pohledu je obzvláště populární v obdobích zhoršování rusko-tureckých rozporů. Podobně uvažují také mnozí členové ruské vlády: Co to je za změkčilost a nevýraznost, poučme se od samotných Turků, jak hlasitě a zřetelně hájit naše národní zájmy. Což tu nejsou žádní obránci lidu? Rusko propadlo...
Putin nesouhlasí
Na tomto pozadí prezident Putin, který minulý čtvrtek hovořil na schůzi Valdajského klubu, poukazuje na důležitost rozvoje rusko-tureckých vztahů. Uznal sice, že postoje obou zemí se často rozcházejí, ale poznamenal, že s Erdoganem lze vždy dosáhnout dohody („Bez ohledu na to, jak tvrdý může být postoj prezidenta Erdogana, vím, že je při tom všem flexibilní a je možné s ním najít společnou řeč“), protože drží slovo a je spolehlivý partner:
„Vím, že Turecko má skutečný zájem na pokračování této spolupráce (mezi Ruskem a Tureckem). Vím, že prezident Erdogan sleduje nezávislou zahraniční politiku. Navzdory všem tlakům jsme v poměrně krátké době zrealizovali projekt „Turecký proud“. Ničeho podobného jsme s Evropskou unií dosud nedosáhli, okolo stejného tématu už roky přešlapujeme, EU není schopná projevit elementární nezávislost a suverenitu, abychom mohli uskutečnit oboustranně zcela prospěšný projekt 'Severní proud – 2'. A s Tureckem jsme to zvládli dostatečně rychle, bez ohledu na všemožné okřikování. Erdogan, který uznal a pochopil svůj národní zájem, řekl, že to uděláme, a udělali jsme to. Podobně i v jiných oblastech. Například v oblasti vojensko-technické spolupráce. Turecko učinilo závěr, že potřebuje moderní systém protivzdušné obrany, a nejlepším systémem na světě je dnes S-400, ruský 'Triumf' – tak řekl a koupil. S takovým partnerem je nejen radost pracovat, ale dá se na něho spolehnout.“
Co to je – subtilní hra s Ankarou? Ne, to je vědomě suverénní stanovisko ruského prezidenta.
Putin Erdogana skutečně respektuje (a je to vzájemné) – navíc patří k jeho nejvýznamnějším partnerům na světové scéně. Putin vede Rusko 21 let, Erdogan Turecko 18 let – a jejich vztah obstál ve zkoušce časem. Dokonce i v tak vážné krizi, jako v letech 2015 - 2016, kdy Turci sestřelili ruský letoun Su-24. Rusko a Turecko, jak to u dvou velkých sousedních velmocí bývá, mají mnoho neshod – nemluvě o dějinách našich vztahů naplněných nekonečnými válkami v 18. a 19. století. Ale za Putina a Erdogana se obě země naučily vyjednávat – i tam, kde to podobně jako v Sýrii, bylo velmi obtížné. Rusko a Turecko mají mnoho společných projektů, které jsou nejen prospěšné pro obě země, ale také zvyšují jejich váhu ve světové politice. Rusko a Turecko nejsou strategickými spojenci – ale velmi často strategickými partnery.
Otázka Karabachu
Jak je to ale s jejich partnerstvím při snaze o urovnání situace v Karabachu, u něhož si Turecko nárokuje status srovnatelný s Ruskem a chce ho vytlačit ze Zakavkazska? K tomu Erdogan říká:
„Pokud se Rusko chce podílet na řešení problému Karabachu, pak je také Turecko přesvědčeno, že má nemenší právo na srovnatelný podíl. <...> Věřím, že pokud tam Rusko plánuje účast za účelem urovnání a nastolení míru, potom i Turecko, stejně jako Rusko, má ve věci mírového urovnání právo účasti. <...> Ázerbajdžán po právu namítá: „Pokud Arménie povolá Rusko, pak my povoláváme Turecko.“ Abych byl upřímný, nemyslím si, že má Rusko něco proti. Nic takového. A pokud někdo říká opak, pak ať svůj postoj doloží. Celý problém vyřešíme jako vždy – společně, jako jsme vyřešili problémy v Sýrii.“
Erdogan srovnává syrský (a libyjský) problém s otázkou Karabachu – a od Ruska očekává stejný postoj: Dokázali jsme se s Ruskem dohodnout v Sýrii, která je pro Turecko oblastí životně důležitých zájmů, tak proč by se nyní Rusko nedokázalo v otázkách Zakavkazska dohodnout s námi?
Takový přístup je ovšem pro Rusko (které má potřebu posilovat a nikoli oslabovat své pozice na Zakavkazsku) zcela nepřijatelný, proto se Moskva snaží všemožným způsobem omezit růst tureckého vlivu v této oblasti. Přesto Putin zjevně hodlá pokračovat v rozšiřování spolupráce mezi oběma zeměmi, což je mnohem důležitější, než všechny i ty nejsložitější rozpory. Proč?
Čtěte ZDE: Starý svět mizí: Lejnová nadále kydá hnůj. Jak dlouho se má Rusko ještě ponižovat? Lavrov pohrozil zmrazením kontaktů s EU. Právo nebo síla? Jak je důležité umět hrát. Když stoupne nadřazenost do hlavy...
Političtí suveréni
Protože Rusko a Turecko nejsou pouze dvě sousedící velmoci, ale především dvě zcela suverénní velmoci. Putin i Erdogan jsou jedni z mála světových vůdců, kteří jsou skutečně schopni nezávisle určovat politiku svých zemí a řídit je výlučně na základě jejich národních zájmů. K této malé skupince „autokratů“ lze zahrnout také Si Ťin-pchinga a ajatolláha Chameneího – oba vůdce rovněž suverénních států. Navíc oproti vždy suverénní Číně nebo již čtyřicet let nezávislému Íránu dosáhlo Turecko právě za Erdogana vzhledem k jeho postupu a politice téměř úplné suverenity. Putin to dokáže ocenit – a to samo o sobě je mnohem důležitější, než jakékoli rozpory mezi oběma zeměmi.
Protože se suverénním Tureckem a nezávislým Erdoganem lze nejen vyjednávat, ale také překonat rozdíly, najít kompromis v prakticky jakémkoli kontroverzním tématu – a nakonec přistoupit k uskutečnění. Na rozdíl například od Francie nebo Japonska, s jejichž vůdci může mít Putin vynikající osobní vztahy, ale oni nemohou svobodně manévrovat a strategicky se rozhodovat. Zato Erdogan, který hájí turecké národní zájmy, je takového rozhodování schopen – a pro Putina je je proto radost s ním pracovat, protože se na něho může spolehnout. A nejen v bilaterálních vztazích.
Světoví lídři
Turecko i Rusko mají zájem na vybudování takového světového pořádku, v němž budou obě země hrát důležitou roli odpovídající jejich váze a významu. Tento společný cíl je mnohem důležitější než jakékoli konkrétní neshody mezi oběma velmocemi – a protože to oba chápou, umožňuje to Putinovi a Erdoganovi budovat skutečný partnerský vztah.
Přes veškerou úctu nemohou být Putin a Erdogan přáteli a Rusko a Turecko nemohou být plnohodnotnými spojenci, ale strategicky se obě země navzájem potřebují. Protože společně se snadněji mohou stát silnější – ale pokud budou nepřátelé, k radosti všech geopolitických protivníků, navzájem se oslabí.
Vyvolat střet mezi Tureckem a Ruskem, stejně jako mezi islámem a pravoslavím, je hlavní úkol atlantických stratégů. Nesamostatní, nebo prostě jen zabednění politici v čele obou zemí by už dávno podlehli četným intrikám (založeným na velmi reálných rozporech) našich společných „partnerů“ a vzájemně by se dostali do křížku. Ale strategicky smýšlející Putin a Erdogan nepodléhají provokacím a dokážou se povznést nad jakékoli neshody, protože nezávisle směřují ke svému velkému cíli:
Navrácení velikosti a síly svým suverénním velmocím – civilizacím.
Zdroj.
