Zarputilí podporovatelé testování, trasování, rouškování a zakazování všeho možného i nemožného dnes a denně šermují statistikami a omračují nás vždy tím číslem, které v daném okamžiku vypadá co nejhrůzostrašněji. Když se náhodou objeví statistika, která nevypadá hrůzostrašně, je uváděna jen okrajově a je na ni hned zapomenuto.
Obecně je vždy větší proměnlivost přírůstkových než stavových veličin. Ty sice užitečně odhalují rodící se změny trendů, ale zakrývají celkový obraz. Nejčastěji je uváděn ukazatel tzv. počtu nakažených, ač bylo mnohokrát přesvědčivě argumentováno, že nakažení (resp. pozitivně testovaní značně nespolehlivým testem a zcela nahodile – někým, či sami sebou – na tyto testy vybraní) nejsou nemocní.
Tato námitka je stále opomíjena. I oficiálními orgány (včetně ministerstva zdravotnictví) jsou pozitivně testovaní označováni za nemocné. Že je počet těchto nakažených přímo úměrný počtu testovaných, je více než zřejmé (což ukazuje i postřeh J. Weigla o rozdílu mezi podílem nakažených ve vyspělých a rozvojových zemích). Velké podivnosti jsou i ve vývoji tzv. vyléčených či uzdravených, což jsou po opakovaném testování držitelé sdělení (často prostřednictvím SMS) o negativním testu.
Málo se mluví o úmrtnosti, protože to je velmi nízké číslo – úmrtí s covidem jsou u nás na celkovém počtu obyvatel v řádu setiny procenta. Toto číslo nevzbuzuje hrůzu, proto není politicky i mediálně zajímavé.
Čtěte ZDE: Ne covid, smrtící je hysterie: V čem jsou ta čísla v médiích zavádějící? Nesmyslnost tak evidentní, až je děsivá. Propaganda jede na plné pecky. Komu skutečně slouží? Jo, a všichni umřete... na střevní bakterii
I tak je užitečné porovnávat ho se světem. Deník E15 v článku Pavly Palaščákové (dne 21. října 2020) připomněl – na základě dat Worldometers – že v České republice na jeden milion obyvatel zemřelo na „koronavirus“ v součtu, od zahájení epidemie, 141 lidí – oproti např. 900 v Belgii, 727 ve Španělsku a 679 v USA. V článku bylo také připomenuto, že jsme v počtu dosavadních obětí na tuto nemoc – a teď abstrahujme od toho, že často jen „s ní“ – na světě na 63. místě. Ví to naši spoluobčané? Zaslouží si v této situaci dnešní prymulovské zacházení? Musíme se před celým světem sebemrskačsky „chlubit“ daty, ve kterých vypadáme co nejhůře?
Ale ono nejde jen o pocity lidí, i když i ty jsou důležité. Zasloužíme si takový rozvrat ekonomiky? Takový rozvrat veřejných financí? Takový rozvrat školství? A jako důsledek toho všeho takové poškození našeho zdravotnictví?
Je banální říkat, že léčení nesmí být svými důsledky horší než sama nemoc. Vždy jde o něco za něco. Nechovejme se tak, jako by to bylo buď, a nebo.
Zdroj.
