Ani prezident si nesmí dělat, co ho napadne! Podobná jásání byla zhruba obsahem naprosté většiny mediálních reakcí, když před několika dny rozhodl Nejvyšší správní soud (NSS), že prezident republiky musí rozhodnout o tom, že soudního čekatele Langra buďto jmenuje soudcem, nebo jeho nejmenování řádně odůvodní.
Ani prezident nestojí nad zákonem
Pro nezasvěcenou veřejnost to vypadá napohled logicky a spravedlivě. Mladý muž, který se dobře učil, se chce stát soudcem. Prezident mu jen z rozmaru či uražené ješitnosti nechce dopřát kýžené kariéry. Proto zasáhl spravedlivý soud, který se odvážného mladíka zastal a poslal tím zprávu: Ani prezident nestojí nad zákonem.
Dojemná story
Právě tak nám to novináři prezentovali. Problém je pouze v tom, že je to úplně naopak. Tato dojemná story je ve skutečnosti závažným precedentem, který může mít nedozírné následky pro celý ústavní systém naší země. Podívejme se tedy v klidu a s jistým odstupem na to, co se skutečně stalo a co to může znamenat.
Z banality zásadní otázka
Před dvěma lety jmenoval prezident pár desítek soudních čekatelů soudci. Během svého prvního volebního období jich ostatně jmenoval několik stovek. Doporučil mu je jako obvykle ke jmenování ministr spravedlnosti, který tak prezidentovi pomáhá (a dobře tak, díky mu za to) vyznat se lépe ve výběru ze stovek justičních čekatelů (raději bych ale namísto "justičních čekatelů" užil slovo "kandidátů").
Výběr je věcí prezidenta
Ústava nicméně metodu výběru nechává na prezidentovi. Nepředpisuje mu, jak vybírat, zda někoho jmenovat či důvody pro nejmenování někomu sdělovat. Kdyby se například rozhodl nejmenovat vůbec žádné soudce (a že jich máme v Evropě snad nejvíce na počet obyvatel), byla by to zcela jeho věc.
Start dojemné story
Tehdejší jmenování však bylo přece jen něčím zvláštní. Nedlouho předtím vstoupil v platnost zákon, podle něhož se soudcem nemůže stát člověk mladší třiceti let, a Václav Klaus v soukromém přípitku po jmenování vyjádřil nad touto racionální změnou podmínek uspokojení.
Dostalo se to pochopitelně ven a čekatelé, kteří doufali ve jmenování, a jmenováni nebyli (ale byli mladší třiceti let), spustili prostřednictvím médií na prezidenta lavinu útoků.
Jako kdyby byl na jmenování nárok
Chtěli, aby zdůvodnil, zda je nejmenoval soudci jen kvůli nízkému věku, když v době jejich přípravy ještě neplatil nový zákon. Jako by na jmenování byl nějaký nárok. Řekl bych, že už tento požadavek by byl způsobilý vyřadit je z pouhé možnosti být soudcem, protože to by znamenalo, že neznají ani základní zákon - ústavu - země, jejíž občany chtějí soudit.
A tady legrace končí
Jeden z nich, pan Langer, dotáhl vlastní neznalost až k soudu. Potud skoro banalita vhodná pouze jako střelivo pro komentátory-mystifikátory toužící útočit na hlavu státu. Jenže panu čekateli dal nyní za pravdu NSS. A tady všechna legrace končí.
Jde o praktický a promyšlený krok k vládě soudů, takzvané soudcokracii
Nevím, pro co se prezident republiky rozhodne, až obdrží vyhotovení rozsudku NSS. Pokud však rozsudek zůstane v platnosti, bude to znamenat zásadní posun v ústavním pořádku České republiky. Jestliže totiž bude platit, že rozhodnutí, která podle ústavy činí prezident z vlastního uvážení (tedy nikoli ta, která musí činit na něčí návrh, nebo ta, která potřebují spolupodpis například premiéra), jsou přezkoumatelná soudem - a tedy tímto soudem také změnitelná -, vše ostatní z toho vyplývá.
Nejde však jen o prezidenta. Totéž se týká vlády, parlamentu a dalších institucí v případě jejich jmenovacích pravomocí.
Vládnout bude soud, jenž se tak současně stává mocí exekutivní.
Představme si třeba, že po volbách má prezident jmenovat (a tedy podle vlastního uvážení vybrat) premiéra. Nevybere však lídra vítězné strany, ale někoho úplně jiného, kdo má podle něho šanci sestavit vládu. "Nevybraný" předseda vítězné strany se obrátí na soud a bude chtít, aby ho prezident buďto premiérem jmenoval, nebo zdůvodnil, proč to neudělal. Soud to uzná a prezidenta k tomu donutí. Prezident disciplinovaně uvede důvody "nejmenování". Soud je ve správním řízení přezkoumá, ale neshledá je dostatečné, třeba se zdůvodněním, že dosud byl vždy jmenován premiérem vítězný lídr. Změní tedy prezidentovo rozhodnutí a sám de facto i de iure jmenuje předsedu vlády.Naprosto analogická situace s výše zmíněnou, žádná fantazie, prostě praktický důsledek. Vládnout bude soud, jenž se tak současně stává mocí exekutivní. Ústava vzala za své.
A dále…
Úplně stejně může postupovat občan, který požádá o milost, a není mu vyhověno. Také on se nyní může dovolávat práva na přezkoumání toho, proč ho prezident nevybral a milost mu neudělil. I v tomto případě může soud prezidentovo "nevybrání" v soudním řízení přezkoumat a hlavu státu k udělení milosti "odsoudit".
Kauza náčelníka Štefky…
Ale nefabulujme, máme k dispozici zcela konkrétní aktuální případ: Vláda se před několika dny rozhodla, že doporučí prezidentovi, aby nejmenoval velvyslancem bývalého náčelníka Generální štábu AČR pana Štefku. Velmi bych doporučoval panu Štefkovi, pokud ho prezident velvyslancem nejmenuje, a on jím přesto bude chtít být, aby se obrátil na správní soud a odvolal se přitom na jeho rozhodnutí v případu soudního čekatele Langra.
…jako analogie
Bude pak moci s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat analogické rozhodnutí: Prezident buďto pana Štefku velvyslancem jmenuje, nebo musí uvést konkrétní důvody nejmenování. Pokud prezident soud poslechne a například uvede, že pana Štefku nejmenuje, protože vláda má, řekněme, jistá podezření v souvislosti s jeho osobou, soud jeho zdůvodnění, bude-li chtít, neuzná, protože platí přece presumpce neviny. A pan Štefka se - navzdory vládě a prezidentovi - velvyslancem stane.
V podobných analogiích bych mohl pokračovat jakkoli dlouho.
Je jasné, že stojíme na prahu zcela nové situace
Ujišťuji veřejnost, že nejde o absurdní tragikomické sci-fi. Jde o praktický a promyšlený krok k vládě soudů, takzvané soudcokracii.Možná ji někdo chce a ví, že k tomu musí změnit ústavu. Pochopil, že se nemusí namáhat složitým politickým hledáním "ústavní" většiny v parlamentu. Daleko efektivnější je cesta takových precedentních "rozhodnutí", jako je ten v případu soudního čekatele pana Langra.
Nejde o absurdní sci-fi
Ostatně už se tak dlouho a bez mediálního zájmu děje v "evropském právu" prostřednictvím "rozhodnutí" v tomto směru nechvalně známého Evropského soudního dvora (na základě jeho rozhodnutí, a nikoli podle vůle států a jejich občanů, začalo mít evropské právo přednost před jakýmkoli národním právem a ústavami členských států). Obdobně to platí i o některých rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva, na něž se (podle názoru znalců ovšem navíc chybně) ostatně NSS také odvolává. Bez ohledu na to, jak se prezident v tomto případě rozhodne, je jasné, že stojíme na prahu zcela nové situace.
Až vychladnou hlavy
Až umlkne jásot a vychladnou hlavy těch, pro něž má "vítězství nad Klausem" vyšší hodnotu než ústava (třeba až na Hrad nastoupí nový prezident, kterého si "spravedliví" komentátoři budou přát či nám ho přímo stvoří), dostaví se kocovina z Pyrrhova vítězství. Ale to už bude na návrat k demokracii pozdě. Možná už pozdě je.
