Mají snad norští politici přece jen smysl pro humor? Nebo jen nominací prezidenta Trumpa na Nobelovu cenu míru záměrně provokují uprostřed zuřivé americké volební kampaně, kdy je Trump dennodenně vystaven bezprecedentním zuřivým osobním útokům.
Na první pohled může mít Donald Trump na cenu vyhlášenou vynálezcem dynamitu docela slušný nárok. Zprostředkoval normalizaci vztahů mezi Izraelem a dvěma jeho někdejšími arabskými nepřáteli, a očekává se, že další arabské země budou následovat. Je možné, že se mu také podařilo uhasit poslední ohnisko konfliktu v bývalé Jugoslávii urovnáním sporu mezi Srbskem a Kosovem.
V obou případech se mu podařilo překonat historické, emocionální a ideologické překážky, o nichž byli mnozí, včetně autora tohoto článku, přesvědčeni, že je v dohledné budoucnosti překonat nelze. Jak to dokázal a jaká skrytá podpůrná opatření byl nucen nabídnout, aby uzavřel tyto dohody, je předmětem spekulací. To, na čem však skutečně záleží a co zajímá členy komise norského parlamentu, kteří o udělení Nobelovy ceny míru rozhodují, je, že to dokázal a přinesl mír tam, kde byl konflikt.
Účet prezidentů
Trump mírotvůrcem? Liberální elity na obou stranách Atlantiku reagují na takový Trumpův přídomek srdečným "Cha! Cha! Cha!" nebo rozzlobeným křikem "Skandál!"
Ale podrobnější analýza nám ukazuje, jak se věci mají. Za prvé, kromě Dwighta Eisenhowera je Donald Trump jediným prezidentem USA od 2. světové války, který nevtáhl svůj národ do žádné války.
Prezident Harry Truman zatáhl Ameriku do války na Korejském poloostrově. Administrativa Johna F. Kennedyho rozpoutala válku ve Vietnamu. Jeho nástupce Lyndon Johnson rozšířil tuto válku do Laosu. Richard Nixon a Gerald Ford válku ve Vietnamu prodloužili a rozšířili ji do Kambodže. Ronald Reagan zatáhl USA do miniválky v Grenadě a do proxy konfliktů v Salvadoru a Nikaragui. Během války o Falklandy pomáhal Reagan svým britským spojencům.
George H. W. Bush vedl první invazi do Iráku a omezený, ale neobyčejně nákladný vpád do Somálska. Bill Clinton zatáhl USA do jugoslávského konfliktu. George W. Bush se angažoval hned ve dvou nekonečných válkách: Nejprve napadl Afghánistán a poté Irák. Barack Obama – tahající figurkami z pozadí - zapojil USA do libyjské války a zahájil v Afghánistánu, Pákistánu a Jemenu největší válku dronů v historii. Obama rovněž podnítil Araby ke vzpouře proti jejich vládám, ale poté odmítl pohnout prstem, aby jim pomohl, čímž zažehl oheň mnoha občanských válek, z nichž nejhorší je ta v Sýrii. Jeho podpora povzbudila íránské mulláhy k tomu, aby urychlili své úsilí o budování svého islámského impéria a rozpoutali na většině území Středního východu násilí a války.
Naproti tomu obchodník Trump, ignoroval rady svých 'válečných jestřábů' a odmítl podniknout vojenské kroky proti Severní Koreji a to i za cenu toho, že se v očích mnoha lidí ponížil, když jednal se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem slušně. Trump také zastavil sérii plánovaných vzdušných úderů proti Íránské islámské republice.
V neposlední řadě se Donald Trump pokusil zprostředkovat dohodu s afghánským Talibánem.
Čtěte ZDE: Pokrytectví a kolotoč peněz: Je libo "nobelovku míru"? Staňte se agentem války Západu proti zbytku světa. Je na řadě Angela Vítejte? Proč ani Templeton nezařídil, aby už na Halíka lid nedoplivl. Sláva, nebo stigma?
Povedení mírotvorci
Můžeme nebo také nemusíme tyto činy schvalovat a v některých případech, zejména v případě legitimizace Talibánu, můžeme mít dokonce pocit zrady. Ale pokud jde o porotce Nobelovy ceny míru, tak všechny tyto činy byly skutečně podniknuty v zájmu nastolení míru.
Pochybuji, že liberální elity rozhodující o Nobelově ceně míru ji Donaldovi Trumpovi udělí. Ale pokud ano, tak bude pátým americkým prezidentem, který Nobelovu cenu míru získá. A Trump by si toto ocenění zasloužil z nich všech nejvíc.
Jako první americký prezident získal Nobelovu cenu míru Theodore Roosevelt v roce 1906 za zprostředkování příměří v Rusko-japonské válce, kterou Rusko prohrálo. Příměří neodstranilo příčinu konfliktu - spor o Ochotské moře - Rusko získalo ztracené území zpět v 2. světové válce a přitom anektovalo japonské Kurilské ostrovy. Roosevelt, nazývaný "Teddy", nebyl ani zdaleka ikonou "míru a lásky". Vedl válku, aby dokončil dobytí Filipín, a zasloužil se o to, že se USA angažovaly v 1. světové válce. A co je ještě horší, milý "Teddy" propagoval eugeniku a nařídil, aby "zločinci byli sterilizováni a mentálně retardovaným lidem zakázal mít potomky".
Druhým laureátem byl v roce 1919 prezident Woodrow Wilson, který byl oslavován pro svůj "liberální internacionalismus". Wilson vedl USA během 1. světové války, na jejímž konci přednesl 14 bodů, ve kterých přislíbil mnoha "národům" a pidinárodům v Evropě a na Středním východě pomoc USA v jejich úsilí za sebeurčení. Velká Británie a Francie jeho deklaraci ignorovaly a pokračovaly v rozšiřování svých impérií řadou smluv od Versailleské přes Lausannskou až po Konvenci z Montreux.
Během svého prezidentství vedl Wilson několik válek, zejména invazi do Mexika, aby se zmocnil města Vera Cruz a destabilizoval vládu despoty Victoriana Huerta ve prospěch "liberála" Venustiana Carranzy. Wilsonův ministr zahraničí William Jennings Bryan uměl liberálním elitám mazat med kolem úst, ale fakticky toho moc neudělal. Kdyby prezident Wilson žil dnes, diskvalifikoval by ho jeho nepříliš maskovaný rasismus.
Třetím laureátem Nobelovy ceny míru byl Jimmy Carter, který tuto cenu dostal za "jeho desetiletí neúnavného úsilí o nalezení mírového řešení mezinárodních konfliktů a prosazování demokracie". Vzhledem k tomu, že Jimmy Carter byl prezidentem pouze čtyři roky, tak není jasné, odkud se tyto "desetiletí úsilí" vzaly. V každém případě Carter vyzbrojením, vycvičením a financováním prvního mudžahedína zahájil válku, která v Afghánistánu probíhá dodnes. Carterova miniinvaze ve stylu Keystonských strážníků do Íránu, jejímž cílem bylo osvobodit americké rukojmí zadržované na americkém velvyslanectví v Teheránu, ukázala, že se neostýchal použít vojenskou sílu, jen to prostě zbabral.
Čtvrtým laureátem Nobelovy ceny míru se stal Barack Obama, který na ni byl nominován ještě předtím, než začalo jeho funkční období. Jeho případ ilustroval to, co v roce 1817 Coleridge nazval "pozastavením nedůvěry", když se porotci Nobelovy ceny míru rozhodli odměnit Obamu za to, co by mohl udělat v budoucnosti. To, že se Obama - v rozporu s očekáváním porotců Nobelovy ceny míru – nestal šampiónem hesla "milovat, ne válčit" (Make love not war), je vedlejší. Jeho obdivovatelé ho mají rádi, protože dokáže vzletně hovořit, aniž by šel se svojí kůží na trh.
Trumpovo poselství "radši obchodovat než válčit" není intelektuálně dostatečně sexy pro liberální elity, které určují, co ocení porota Nobelovy ceny míru. Přesto může Donald Trump Nobelovu cenu míru stále ještě získat, držme mu pěsti.
Zdroj.
