V Bruselu, pod taktovkou německého předsednictví, probíhal čtyřdenní summit hlav členských států EU. Navenek, „pro publikum“, řešil dvě otázky: jak bude konstruován rozpočet EU na budoucích sedm let, jak vysoké budou povinné příspěvky jednotlivých členských států, a jak bude nastaven poměr dotací a půjček z takzvaného fondu New Generation EU. Dohromady se tak „vyjednávalo“ o rozdělení necelých 2 bilionů eur!
Bylo by vážnou chybou nechat se zmást politickými stanovisky, že podstata bruselské debaty byla výhradně „technická“, že šlo pouze o to, kolik si která země z balíku peněz „utrhne“ – jak se chvástá premiér Babiš, že šlo pouze o vyjednání poměru mezi dotacemi (nevratné peníze) a půjčkami (které budou muset členské státy splatit).
Nové dělení moci
Výsledky čtyřdenního jednání potvrzují, že tentokrát se v Bruselu událo cosi závažnějšího, cosi, co se stalo dalším z předělů v historii evropské integrace. Až do tohoto summitu bylo totiž nemožné, a tato nemožnost je zakotvena ve smlouvách, aby se EU zadlužovala. V této smluvní logice bylo vyloučené, aby členské státy dokonce za „evropské“ dluhy ručily. Od tohoto summitu již závazný princip vyrovnaného rozpočtového hospodaření EU neplatí. Merkelovsko-macronovsko-bruselský dluhový diktát – jinak nelze právě ukončený summit nazvat – je proto v tomto kontextu nutné posuzovat jako historický průlom. Průlom o to významnější a vážnější, s jakou lehkostí, bez problémů, bez reptání jej členské státy akceptovaly.
Výsledky summitu, a je zcela jedno, jak dopadlo rozdělování peněz, tak posouvají současnou podobu evropské integrace do další fáze – do fáze, ve které se bude politická moc rozdělovat jinak. Strachu z koronaviru a vážné problémy mnohých evropských ekonomik vytvářejí pro nové dělení moci vhodnou atmosféru:
- Evropská komise, „tvůrce a správce“ evropského dluhu, si - úspěšně - vytěsňuje politický prostor s cílem posunout se k výraznější podobě „evropské vlády“ (k čemuž daly členské státy převzetím záruk za evropský dluh fakticky zelenou);
- Už tak zjevná dominance Německa a Francie byla znovu posílena. Tyto dvě země, bez jakékoliv protiváhy uvnitř EU, budou ještě víc rozhodovat o ostatních;
- Opět velmi brzy uslyšíme, že „pokrok vpřed nesmí být blokován jednotlivci“. Tato argumentace zneužije situaci k dalšímu rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou do oblastí, ve kterých zbývaly poslední zbytky práva veta, a ve kterých prostě státy musely najít kompromisní shodu;
- Budou „posíleny vlastní zdroje evropského rozpočtu“ – což v „bruselštině“ znamená uvalení nových celoevropských daní (von Leyenová již oznámila, že budou založeny na „plánovaném rozšíření obchodu s emisemi a na uhlíkové hraniční represi, která bude fungovat jako vyrovnávací mechanismus při dovozu levných zahraničních výrobků škodlivých pro klima“).
- Posiluje se vědomí, že není třeba šetřit, že penězi se dá plýtvat, že spořivost a hospodárnost nejsou ctnostmi – zato se víc musí plkat o jakýchsi „evropských hodnotách“, které je třeba povinně dodržovat;
Čtěte ZDE: Šílené Německo u kormidla: Jsme připraveni na budoucnost v unii? Naše vláda kašle na hrozby, Petříček raději neexistuje. Temný příběh Lisabonské smlouvy. Slováci drolí V4. Co Polsko? Pouze s Orbánem si nevystačíme
Na generace
Pochvalovat si, že z tohoto „bruselského“ dluhu jsme si ukousli „víc“ a tvářit se, že to není náš dluh, je nejen výrazem politického cynismu, je výrazem mimořádné nezodpovědnosti vůči generacím budoucím. Bezproblémově se smířit s německo-francouzsko-bruselskou realitou, která nám zadlužení nařizuje, je výrazem slabošské rezignace na osud a zájmy vlastní země. Česká republika si k ohromnému zadlužení „vnitřnímu“ přivazuje dluh další - „vnější“.
Způsob, jak se k celému problému staví drtivá většina domácí politické scény pouze obnažuje její bídu a ochotu bez odporu přijímat a podbízivě se podvolovat diktátu ze zahraničních metropolí. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že ještě v průběhu mimořádné schůze poslanecké sněmovny před několika dny, která se tématem ohromného evropského zadlužení valícího se na naši zem zabývala (a nehodnoťme teď jak vážně a s jakým výsledkem), je souběžně svolána společná tisková konference pirátů, topkařů, lidovců a starostů vyzývajících premiéra Babiše, aby „podepsal“?
Berlín a Paříž to mají s dnešní českou politickou scénou jednoduché – s potěšením ji nechávají mlátit prázdnou antičínskou a antiruskou slámu, aby nám snadněji vnutili svoji vůli. A mají to o to jednodušší, že jsme to my sami, kdo jsme už od Topolánkových premiérských let bez problémů přijali jednu z nejhloupějších politických zkratek dneška: „Raději do Bruselu, než do Moskvy“.
Tak teď tady onen Brusel v realitě máme: gigantické zadlužení, které budou splácet ještě vnuci našich vnuků.
Zdroj.
